First topic message reminder :

Hmm...Konec? To je podezřelé... Vystoupil jsem ze stínu a přišel k Yuuki. Náhle ke mě přistoupil ANBU a začil ji léčit.
"Zrušila pečeť.."

Mávla jsem křídlami a střele se vyhnula. Kosu jsem použila jako štít. Do čepele kosy jsem vstoustředila Hyouton a kosu namířila na Tsukiko a rozmáchla se.

Led!
"Nádhera!!" než ke mě vlna dolétla přistála jsem na zemi. Křídla zmizela a já se nadšeně usmívala. Neobvyklé... "Výborně Mizukage-sama! Viděla jsem dost... až budeš chtít víc síly... přijď! Víš, kde mě najít!!" zasmála jsem se a bleskovou rychlostí zmizela z vesnice.

Přistála jsem na zemi a chvíli zůstala tak, jak jsem. Vydýchávala jsem se ještě se vztekem. Několik minut jsem se musela uklidňovat a až potom křídla mizely. Stejně tak značky a pečeť se uklidňovala. Vysíleně jsem padla na kolena. Neměla jsem žádnou čakru a byla jsem zraněná senbony. Pomalu se mi zavíraly oči.

Pokusila jsem se vstát. Několikrát jsem zavrávorala, ale podařilo se. Všude jsem cítila ohromnou čakru. Tohle už není Tsukiko. I když jsem věděla, jak je to nebezpečné, vydala jsem se k tomu místu. Kiri kvůli mě trpět nemůže.

rozeběhl jsem se ihned za Himi a sledoval jí, tak aby si mě nevšimla

Sadatake Arakida
Kráčal som ulicami a potom som pozrel na Shinjiho Nenávidím toto miesto. povedal som a kráčal som ďalej TAk a čo teraz ?

Kráčal som pri nom. Tu to poznám bol som tu na misii... Skoro som zabil polku Kiri. Zasmejem sa. Kam to ideme?

Sadatake Arakida
Kráčal som ďalej Ja netuším ty tvrdíš že si tu už bol. povedal som mu a kráčal som ďalej

Dobre tak poď za mnou... trochu sa zabavíme! Pridal som do kroku.
(presun)

Sadatake Arakida
Vydal som sa za ním Jej čo za vtákovinu vymyslí . pomyslel som si (presun)

Nejdříve jsem došel na ulici a snažil se stále ji neztratit. Čakra pomalu slábla, jak byla daleko.
Přemýšlej, přemýšlej. Kam asi tak mohla jít?! Znáš ji tak dlouho.. Mám to! No jasně, jsem to ale idiot!
Okamžitě jsem se vydal k jezeru.
(Přesun)

Procházela jsem ulicí jako bludným kruhem. Zabořená ve vlastních myšlenkách.
Pěkně jsem lhala...Ano, v Anbu jsem dokázala zabít...U něj by mi to bylo jedno taky, kdyby...Kdybych to byla já. Místo Hitomi tam byla stvůra, zaklonila jsem hlavu a dívala se na oblohu. Najednou jsem se ocitla na zemi. Překvapeně jsem se dívala před sebe.
,,Yare, yare..Omlouvám se. Není ti nic?" optala jsem se kluka, kterého jsem srazila. Zavrtěl s úsměvem hlavou a pomohl mi vstát. Usmáli jsme se na sebe a oba pokračovali dál. Nyní jsem věděla, kam zamířit nejdřív.

Procházela jsem vesnicí. Něco jako obchůzku. S úsměvem jsem zdravila obyvatele vesnice, děti i Shinobi. Uklidňovalo mě, když jsem věděla, že jsou v pořádku. Alespoň něco je v klidu.. Zhluboka jsem se nadechla. Stále mě bolelo celé tělo, ale musela jsem to rozhýbat, tudíž jsem se dál procházela.

procházel jsem ulicí směrem do sídla, když jsem zahlédl Hitomi
co tady dělá ? došel jsem k ní
"neříkala si, že tě všechno bolí ? měla by si ležet či sedět a odpočívat!"
co ta holka zase blbne, akorát se jí přitíží

,,To bys ty měl taky!" vrátila jsem mu to s klidem. ,,Byla jsem za Daiem v nemocnici, teď jsem si udělala procházku vesnicí."

"no dobře, ty jistě víš co děláš ..." otočil jsem se a šel dál do směrem do sídla a koukal se při tom na oblohu
jaká krásná noční obloha .. nejradši bych se jí dotknul zamyšlen jsem pokračoval dál až jsem narazil hlavou přímo do sloupu
"sakra kdo to sem dal ?!!" zamračil jsem se na sloup a pomalu šel dál držejíc se za hlavu

,,Poz...or.." nestačila jsem ho varovat, když zasněně narazil do sloupu. Neudržela jsem se a musela se rozesmát.
,,Jsi...Jsi v pořádku?" popoběhla jsem za ním.

"já .. ani nevím, nejspíš jsem ztratil mozkový buňky, které by mi dali znamení k této odpovědi" řekl jsem tiše "myslím, že všechny ty sloupy musej zmizet, a to co v nejbližší době, ještě se o to někdo zabije !"

,,Prosím tě." zasmála jsem se. ,,Pár buněk ti chybět nebude.." mávla jsem rukou. ,,A když nebudou chodit zasnění, jako ty, tak budou v pořádku." usmála jsem se.

"jen aby .. znáš lidi, pořád někam utíkaj a pak to končí čelem na sloupu" dal jsem si ruku dolu z hlavy "hm .. už je to v poho, cítím se jako bych měl o kilo lehčí hlavu, ale změňme téma, jak je Daiovi ?"

,,Vážně jsi v pořádku?" strachovala jsem se, nic méně jsem mu odpověděla na otázku.
,,Ještě se neprobudil, tak nevím. Je stále bledý, jak sníh. Doufám, že bude v pořádku." přivřela jsem oči.

"to má z těch cigaret, navenek bílej, plíce černý" zasmál jsem se a podíval se na ní "nestrachuj se o něj, bude v pohodě, jen omdlel jak malá holka, když viděl, že ti nemůže pomoct"

Chtěla jsem něco namítnout, ale nechala jsem pusu zavřít. Nechtěla jsem se hádat, přestože jsem s ním nesouhlasila. Pohlédla jsem na oblohu, posetou stovkami, tisícemi diamantů. Ztrácela jsem se v nich, tak jako doopravdy. Povzdychla jsem si a raději dávala pozor na cestu, jinak bych mohla dopadnout jako ten, co jde vedle mě.

Po chvilce najdu malý mírně stranou ležící bar.
Odhrnu závěs,sednu si na vysokou stoličku a již si objednávám saké.Po chvilce přede mnou přistane láhev saké (0.3l) a kalíšek poděkuji a již si nalévám,napiju se a zívnu.

Při popíjení saké přemýšlím nad mým životem.
Konoha na mě ani nevypsala odměnu...aspoň po mě nikdo nejde...zatím...co jsem opustil Konohu toulal jsem se všude možně...V horách jsem pomáhal při závalu v dole...Na polích s čajem jsem sbíral mladé čajové lístky...V poušti jsem jsem pomohl karavaně se z ní vymotat...jsem vůbec nukenin?Jo jsem..navíc mi chybí mé růže..no co život na cestách nebyl mým snem,ale jsem svobodný a můžu si dělat co chci... usměji se...a již si objednávám další saké.