First topic message reminder :

Hmm...Konec? To je podezřelé... Vystoupil jsem ze stínu a přišel k Yuuki. Náhle ke mě přistoupil ANBU a začil ji léčit.
"Zrušila pečeť.."

Vyšla jsem na ulici. Přemýšlela jsem, co bych měla dělat.
Procházela jsem se ulicemi.

Proházíme ulicemi,kočka čmuchá a čmuchá a vodí mě ulicemi...
Doufám,že to brzo najde...nerad chodím po cizích vesnicích sám říkám si v duchu a následuji kočku.

Kráčím si to ulicí směr kancelář drahé Mizukage,když zaznamenám jemný otřes....Ano lístky již dokonaly své dílo.

(Přesun Kancelář Mizukage)

Z nemocnice jsem se courala po ulici. Najednou jsem se cítila podivně sama. Povzdychla jsem si a pomalým krokem mířila domů.

Šla jsem ulicí. Už z dálky jsem cítila silnou chakru. Dívala jsem se na hnědovlasou dívku před sebou.
Tohle děvče je Mizukage?!
Pousmála jsem se. Překvapuje tě, že mladá dívka může být silná? Mě jsi se také divil!
Ovšem musíš uznat, že ona vypadá dost zdrchaně!
Třeba má problémy! Ovšem kvůli tomu tu nejsem... jsem bůh nového světa, nikoli psycholog! A´t je co je, je Mizukage, takže silná! Mohu zkusit tvou.. moji sílu! Přistoupila jsem k brunetce. "Hitomi Yamada..?"

Skoro jsem si nevšimla, že na mě někdo promluvil. Zvedla jsem pohled k rusovlasé ženě.
,,Hai, kdo se ptá?" naklonila jsem hlavu na stranu. Dost silná čakra a vláštní to stvoření..

Znovu se mi rty mihl úsměv. "Jmenuji se Tsukiko Tooya... ale to vám asi nic neříká... myslím, že jméno mého senseie vám bude známější..." chvíli jsem se odmlčela a pozorovala ji. "Orochimaru..."

,,O-Orochimaru?!" zakoktala jsem se a nakrčila obočí. Ruku jsem si dala dozadu, připravenou sebrat zbraň nebo utvořit pečetě.
,,Co po mě chceš ty?" prskla jsem nervozně. Ne, já v klidu fakt nebudu..Reina, teď ona...Maminko, žes mě nedala na učitelku do školky, to by mi šlo lépe..

Roztáhla jsem rty do zvláštního, strašidelného úsměvu. Než stačila ruce dopravit na místo zjevila jsem se před ní a obě ruce jí chytila do svých.
Páni! Vzrušeně jsem vydechla. Taková rychlost!
Přesně rychlost blesku, ale dej si pozor! Jsme spolu velmi krátce!
"Nevšimla jsem si, že bychom si začali tykat." pousmála jsem se jí zblízka do obličeje. Potom jsem ji od sebe prudce odhodila. "Buďte tak laskavá a bojujte se mnou... vším co máte..." v očích mi jiskřilo pobavením.

,,Co..." nestihla jsem doříct, už jsem ležela kus dál. Při dopadu jsem se kousla do rtu. Ksoo! Zvedla jsem se a setřela si slabí pramínek krve, který se mi táhl od rtu po bradě.
V Kiri prostě klid nebude... povzdychla jsem si a složila pečetě na Kuchiyose no Jutsu. Je neuvěřitelně rychlá...Tohle bude těžké. V ruce se mi objevila kosa. Neútočila jsem, jen jsem čekala. Nevím, co od ní můžu čekat.

"Mizukage-sama prosím!" pobídla jsem ji a olízla si rty při pohledu na krev stékající po jejím rtu. Moje vlastní krev vřela jako láva!

Věděla jsem, že toho budu litovat, ale rozeběhla jsem se na ni s napřaženou kosou. Každým krokem do její čepele přišla menší množství čakry. Těsně před ní jsem švihla a odskočila dál a hned si začala připravovat pečetě.

Stála jsem na místě. Chakry, vycházející z kosy jsem si stihla všimnout až moc pozdě...
Zapomínáš na mě!
Než jsem se nadála stála jsem kus vedle. "Úžasné..." dívala jsem se na své ruce. Zvedla jsem ruku k nebi. Cítila jsem na hrudi nesnesitelnou bolest, ale nedokázala jsem přestat! Cítila jsem energii proudící mým tělem. Otočila jsem ruku proti Hitomi a vypálila energii. Blesková čepel se rychle odmrštila od mé ruky a mířila na dívku. Najednou mě ostře píchlo u srdce. Spadla jsem na kolena a vykašlala trochu krve. Chytila jsem se za šaty a zhluboka dýchala.
Varoval jsem tě!
Ticho!

Hnutím ruky jsem vytvořila ledovou stěnu, která bleskům zabránila. Pčetě už jsem měla připraveně tak..
,,Hyouton: MAkyou Hyoushou!" křikla jsem a kolem ní se utvořila zrcadla. Do jednoho jsem si vlezla a do rukou vzala senbony. Tak do toho.. Začala jsem se přemisťovat z jednoho do druhého, přičemž jsem na ni házela senbony ze všech světových i nesvětových stran.

Znovu jsem se zasmála a postavila se. Z úst mi odkapávala krev. "Já jsem živý blesk!" zaťala jsem ruce v pěst a kolem mě se rozlétali blesky, bylo jich tolik, stovky, možná tisíce! Vypadalo to jako blesková show a já stála uprostřed a nezadržitelně se smála i když sem tam mě zasáhl nějaký senbon.

Celkem jsem se těch blesků bála, kdykoli mě mohl jeden zasáhnout. Utvořila jsem dva klony, čímž jsem zvýšila počet útoků. Když ji senbony zasáhly, zvýšilo mi to naději, že ji porazím. Senbony byly otrávené. Brzy by ji to mělo ochromit a měly by se dostavit halucinace a mírné bolesti. Bohužel mi klony kombinací s Makyou Hyoushou bralo dost čakry.

Vzpamatuj se! Jsi otrávená!
Přestala jsem se smát a složila pečetě. Kolem mě se zvedla štítová krev. Znovu jsem udělala pečetě a začala s léčením. "Dobrá... skončeme to už!" pomocí měkké modifikace jsem se protáhla mezi zrcadly ven.

Zamračila jsem se a zastavila se. Ksoo.. Luskla jsem prsty a zrcadla se roztříštila a já s klony mezitím ladně dopadla na zem. Zrychleně jsem dýchala. Znovu jsem uchopila kosu, abych aspoň trochu měla možnost se bránit, i když mi to moc k pomoci nebude.

Znovu mě ostře píchlo, tentokrát v boku. Cítila jsem novou krev jak se mi valí ústy ven. Chytila jsem postižené místo a předklonila jsem se. Pořád jsem se usmívala.
Daň za sílu?
Musíme spolu splynout! Není to hned! Měla bys to ukončit a odejít dokud můžeš!
Asi máš pravdu... konec konců, co jsem chtěla už jsem zvládla. Ale ještě něco udělám...
Narovnala jsem se a složila pečeti na Juin jutsu. Díky Raijiniho síle jsem zmizela a zjevila se u Hitomi během pár sekund. Dokončila jsem pečetě a zakousla se jí do krku. "Dárek od Orochimara!"

Vytřeštila jsem oči, když se mi zakousla do krku. Okamžitě jsem se chytla za postižené místo. Projela mnou neskutečná bolest. Vyjekla jsem bolestí a padla na kolena.
,,Proč...Proč já?" vyhekla jsem ze sebe a mé tělo se zhroutilo v návalu křeči.

Stála jsem nad ní a dívala se na její tělo svíjející se v křeči. "Poslední práce pro Orochimaru! Od teď nastane nový řád... jestli přežiješ zapamatuj si, že změním svět... jsem Bůh nového světa!" s těmi slovy jsem se klidně otočila a vydala se pryč. "Hodně křič, třeba tě najdou a přežiješ!" /Přesun Oto/

Od bolesti mi vytryskly slzy. Pokusila jsem se postavit, ale padla jsem znovu na kolena. Celou mě to paralyzovalo. Jen jsem se třásla.
,,Daii..." šeptla jsem a plakala. Cítila jsem, jak se mi zavírají oči. Pomalu jsem přestávala vímat okolí.

Šel jsem ulicí a prohlížel si květiny v mých rukách. Když jsem zvedal hlavu míjela mě rusovlasá žena. Ohlédl jsem se za ní. Nikdy jsem tak sytou barvu neviděl! Nechal jsem to být, potřeboval jsem domů! Už bych býval vyskočil na střechu, kdybych si nevšiml někoho ležet na cestě. Že já jsem takovej dobrák! Povzdechl jsem si a šel raněnému pomoci když...
"Hitomi?!" vykřikl jsem a rozeběhl se k ní. "Hitomi?! Hitomi tak sakra posloucháš mě? Co se ti stalo?!" třásl jsem s ní.

Namáhavě jsem zvedla zaslzené oči k tomu, jehož jméno jsem šeptala. Chtěla jsem promluvit, ale vyšel ze mě jen bolestný sten. Třesoucí rukou jsem si sáhla na pečeť, která se mi utvořila na krku a poté tělo ochablo. Okolí jsem vnímat přestala úplně a oči se mi zavřely a já se vydala do říše nočních můr.

"Mizukage-sama." hlídka se objevila u těla Mizukage.
"Utsuchi-san, ustupte, na krku....To je prokletá pečeť. To byl Hokage!?" zhrozil se jeden z nich a klekl k tělu Hitomi.
"Budete v pořádku." hlavu jsem ji podložil a dal ji do úst vojenskou pilulku. Pak jsem začal léčit jednoduchou technikou.