Hřbitov

First topic message reminder :


Tu ležia tí ktorým doprajeme veční odpočinek.Spomienka na Orion-sama (Raikageho).

Moji študenti sa rozišli ani neviem kam rozhodol sa isť na miesto čo mi bolo najvzacnejším.
Došiel som k hrobu Rin chvílu som sa na neho pozeral a nahrnuli sa mi slzy do očí"prečo prečo som ťa nedokazal zachrániť bol som velmi slabí ale to sa zmení
Watashi wa akuma ni tamashī o utte ite mo (aj keby som mal zapredať dušu diablovi)Pomstím tvoju smrť nech sa deje čokolvek".
Zaťal som pasť a cítil v sevbe velku nenávisť odpor ku všetkému čo existovalo.
Každou minutou každou sekundou sa zo mna stávala osoba tužiaca po sile a pomste od toho incidentu som o ničom inom nepremýšlal.
Aku cenu ma žiť ked nikoho neochránim.
Moje uši postihol divný zvuk,zvuk temnoty.

Ako náhle hlas prestal nebránil som sa tomu a len som sa sadisticky usmial"tak už to začalo".

Vstúpil som na cintorín...
Kráčal som smerom k hrobu kde odpočívala Rin.

"Prepáč Rin bol som zlý sensei" povedal som a na hrob som položil kvety. (Smutný hlas)
(Presun)

S pomocí hrobníka, pracujícího na těhle pochmurných pozemcích jsem našel místo u hřbitovní zdi a uložil Hanako k věčnému spánku.
Hrob byl jednoduchý, nebylo na něm ani její jméno, jen dřevěný kříž, zabodlý do čerstvě udusané hlíny.
Hodnou chvíli jsem jen klečel před ním a díval se na něj, jako by to snad pomohlo, jako by jí to mohlo vrátit. Nechápal jsem to... žádný vztah jsem k téhle dívce neměl a přesto mi přišlo, že byla něčím výjimečná, něčím mě tolik podobná... každá člověk si zaslouží projevenou úctu, ač čestný shinobi, nebo potulný nukenin, protože nikdy nevíme, co jej na tu špatnou cestu svedlo...
"Teď jsi zřejmě našla svůj první domov..." zamumlal jsem a položil na hnědou zem svazek sedmikrásek. Ještě hodnou chvíli jsem jen tak klečel a díval se před sebe. Pak jsem se konečně sebral a rozešel se z hřbitova nahlásit úspěšnou misi, i když úspěchem bych to rozhodně nenazval...

Přišel jsem na tohle smutné místo, přesto jsem se usmíval. V ruce jsem držel nový svazek květin, tentokrát modrých chrp, našel příslušný hrob krčící se v rohu u hřbitovní zdi.
Položil jsem květiny na hnědou hlínu, odházel hnědé listí i zvadlé sedmikrásky a přejel prsty po drsném povrchu kříže.
"Tak... jsem tu." pousmál jsem se. "No jo... asi je trochu divný mluvit tu jen tak, ale stejně... přišel jsem ti říct, že jsem se stal žákem Raikageho, a že se chci učit na medika... pak by se už nikdy neopakovalo to co s tebou... chtěl bych jít navštívit tvou sestru, ale mám z toho docela strach... chápu, že mě musí nenávidět, já bych to tak taky udělal... třeba mě jednou pochopí. Právě jdu plnit misi, život jde přece pořád dál a já musím jít s ním. Chtěl jsem se tu jen stavit a říct ti to, i když je tohle posmrtný rozmlouvání asi blbost..." dlouze jsem vzdychl, ale zase se usmál. "No nic, už půjdu... zase někdy přijdu..." otočil jsem se a vydal se pryč s docela uvolněným pocitem.
(Přesun)