Kancelář Otokageho

Vstala jsem od stolu a vrávoravou chůzí k ní došla. "Jistě... Oto je vám plně k dyspozici.. já sama bydlím většinou tady, ale už mám nový dům.. bohužel jsem tam ještě nebyla. Aspoń budu mít čas!" kývla jsem. "Co odchod? Nějaké problémy?"

"Ruki se trošku vzpíral, jinak v pořádku zapečetila jsem sídlo i skály." pousmála jsem se

"Fajn... tady bychom prozatím měli být v bezpečí, ale myslím, že ne na dlouho... měli bychom začít pořádně plánovat... fiasko jako dnešní prohra se už nesmí opakovet!" vzdychla jsem. "Prosím pojďte... dáme si u mě doma čaj!"

Vzpíral?Pff tak to brr.Kde to jsme?

"Hochu, nemám náladu na otázky! Jste v Oto, mé vesnici... jestli s tím máš nějaký problém, můžeme tě taky zavřít do sklepa!" usmála jsem se sladce. "Jsou tam hadi a pavouci! Ještě nějaký dotaz?!"

Nic nic stará paní.Chápu ve vašem věku máte migrénu"Lehce jsem zamával na odchod a odešel z dveří do ulic.

Lehce jsem si povzdechla. "Kdybych neznala tvého otce a nevážila si Reiny, už dávno bych tě zabila!^^" usmála jsem se medově. "Senei jashu!" udělala jsem pečetě a Rukiho obmotali hadi. "Broučku, zůstaneš tady... ROZUMÍŠ?!"

Tak to budou asi ty.Jak to maj ženy pravidelně,jak se tomu sakra říká?!Jinak ti hadi jsou příjemní."Sice jsem měl svázané tělo ale rukou jsem trošku hýbat mohl a hladil jsem hada."Jsi otravná"Lehce jsem zavrněl.

"Beruško, otravnej jsi tu jedině ty!" věnovala jsem mu krátký úsměv. Posadila jsem ho na židli a chakrovými vlákny ho k ní přivázala. "Bu´d už PROSÍM v klidu! Nemám čas hledat tě někde po vesnici a věř mi, že tady nejsou lidi milý a schovývaví, jako jsi byl zvyklí do teď!" pousmála jsem se vražedně.

Milý a to kde?V Tsuki?Ani moc ne teda jen tak 2 lidi Ayame a Rufus.Zbytek byla hrůza a když už jsme u toho.Proč vlastně bojuješ kromě toho tvého spravedlivého světu.Musíš mít aji jiný důvod tak sem s ním"Lehce jsem se pousmál a byl zvědavý co odpoví.

"Ne... můj spravedlivý svět je jediný cíl, který mám!" ušklíbla jsem se. "A pokud jde o ty zlé a hodné... ještě si mě zlou neviděl, tak si nezahrávej! Napadlo tě vůbec někdy, že už jsi mohl být mrtví?!" lehce jsem se pousmála.

Jo napadlo.Sice jsem malej,ale smrti se nebojím navíc vím že mi něco tajíte.Nevím co to je a příjdu na to.Navíc pokud mě zabiješ,tak určitě po tobě půjde otec a sama si říkala,že když jste se viděli naposledy byl silnější a já si myslím že stále je."Lehce jsem se pousmál.

Pousmála jsem se. "Jsi mu vážně docela podobný! Tak se podívej... o světě, životě a smrti nic nevíš, do te´d jsi nic nezažil! A pokud něco tajíme... zjisti to! Pak tě uznám!" pousmála jsem se a sedla si za svůj stůl.

Jde vidět že se něčeho obě bojíte a já si myslím že to je smrt.Už jen to slovo samo o sobě je velice smutné.Nikdo nemá rád když mu jeho blízký umře,ale ty se jí bojíš z jiného důvodu.Teď máš jisté zázemí,ale co bude po smrti?To nevíš ani ty a to je tvůj strach,nebo strach mnoha lidí.Je to jen malá teorie neznám tě,avšak není špatná nebo ne?

"Je docela pěkná... a na dost lidí by sedla... ale já nemám strach ze smrti... když zemřu, znamená to, že má existence byla k ničemu, že jsme na tomhle světě nic neznamenala... každý má v tomhle světě úkol Ruki! Někdo dobrý, jiný špatný, ale pořád jej má! I ty jednou najdeš svůj osud!" lehce jsem se usmála.

Já už ho znám"Lehce jsem se pousmál"Navíc osud je zvláštní slovo,každý si volí svou cestu sám a né osud například,jak mi osud může zaručit že do dvou dnů nezemřu?Nijak je to jen proste o náhodě.

"Hej, ešte sa len vrátim a už takéto filozofické debaty."
Vošiel som do kancelárie a uklonil sa pred Tsukiko.
"Hlásim, že moja dovolenka sa skončila a ja som opäť plne vo vašich rukách, madam."

"Ne... je to o tvé úloze.. nenarodil jsi se jen tak, ale proto, že tu máš něco udělat! Tomu věřím, to je můj názor! Jsi dítě, ale věř čemu ty uznáš za vhodné! Jednou stejně skončíme stejně!" pousmála jsem se. "Kaguyo!!" nadšeně jsem se usmála. "Budeš mi věřit, že jsi mi vážně chyběl?!" usmála jsem se.

Takže můžu jít pryč?Pác v mém osudě rozhodně nestojí sedět tu s ženskou co má měsíčky!Tak bylo to slovo měsíčky jo jsem dobrej vzpoměl jsem si!

Prstom som prešiel po stole a zotrel z neho prach.
"No po pravde, budem, madam."
Pohliadol som na Rukiho.
"My máme deti?"

"Ne beruško! Budeš tu sedět a rozmýšlet se nad svým dětským životem, jak s ním naložíš a co pro něj uděláš!" ušklíbla jsem se. "Ne Kaguyo, ty nejsou naše, jsou Leadra Akatsuki." pousmála jsem se. "Dala bych si jeden mátový čaj prosím! Víš, že jsi v jeho vaření nejlepší?!" usmála jsem se upřímně.

"Hai, hai."
Vydal som sa do práce.

Mě dones čokoládu díky!"Lehce jsem se usmál a v duchu si říkal že to má za to děcko"Hm ale tady se nedá nic dělat víš o tom?"

"Můžeš se dívat z okna na hvězdami poseté nebe!" ušklíbla jsem se na něj a otevřela desky na stole. Dívala jsem se, co se za poslední týdny stalo.

"Samozrejme."
Vzal som šálku, napustil do nej studenú vodu, odlomil kúsok zvyšku takmer dojedenej čokolády a umiestnil ho na jej spodok. Tento delikatesný nápoj som zaniesol Rukimu.
"Vychutnaj s úsmevom na tvári, kým je ešte dôvod."
Hneď na to som sa vrátil do prípravy čaju.