Kancelář Otokageho

"Nic ti nevyčítám... Slečna je jistě považována za krásnou mezi muži,... ovšem pokud zítra uslyším nějakou stížnost, o něco tě připravím - ruku, nohu, uši...?" pousmála jsem se sladce.

Pozrel som sa na ňu. Nieee! Ja som poslúchal! Poviem ironicky a potom sa usmejem. Neboj sa, aj ty si považovaná za krásnu. Poviem milo.

"Já?" pousmála jsem se. "Jsi milý a roztomilý." pousmála jsem se a znovu popadla skleničku. "Ale koho zajímá krása?!"

Koho? Veľa ludí. Usmial som sa. Roztomilý? Ale! Veď už som veľký! Zasmial som sa.

Zasmála jsem se a pocuchala mu vlasy. "To můžeš být i jako velký!" Zvedla jsem se. "Dáš si čaj? Je anglický, speciálně vybraný, s podmanivou chutí..." vyndala jsem dva květované hrníčky i s talířky.

Áno dám. Postavím sa a zalejem čaje. Vezmem si ho a sadnem si znova si sadnem.

Posadím se na křeslo vedle něj, zamíchám čaj a olíznu lžičku. Požitkářsky jsem se napila a ještě dlouho vychutnávala výtečnou chuť. "Tak o povídej, je jedno o čem... u čaje se nemá mlčet." pousmála jsem se a znovu se napila. Výtečné...

Usrkol som si čaj. Je fakt výborný! Hmm, je tu niečo, na čo sa chcem spýtať. Čo vieš o Hanzoovy Salamandrovy? Spýtam sa a znova sa napijem čaju.

"Souhlasím!" odložila jsem talířek i lžičku. "Co o něm vím... moc toho není... dříve chtěl ovládnout svět, ale nepovedlo se mu to, momentálně vede Ame... to je asi vše... co tě na něm zajímá?"

Jak to že žije? Nebol mŕtvy?! Zamyslím sa a napijem sa čaju.

Pokrčila jsem rameny. "Myslím, že ano... zjevně někomu chyběl a ten někdo na něj použil Edo tensei... jinak nevím, jak jinak by mohl přežít." popíjela jsme z hrníčku a pozorovala oheň.

Zamyslel som sa. Je tu balkón? Dnes má byť zatmenie mesiaca. Usmejem sa.

"Bydlím v nejvyšší a nejluxusnější věži v Otogakure! Jistě, že je tu balkon!" pousmála jsem se. "Měsíc... vždycky mě fascinoval... a mou matku zjevně také, když se po něm jmenuji..." pousmála jsem se, odložila hrnek a odešla k proskleným dveřím. Otevřela jsem je a vešla do noci. Bylo chladno, foukal vítr, ale nebe bylo plné hvězd, nádherné!

Postavil som sa a vzal som jej plášť. Vyšiel som na balkón a pozrel som na mesiac. Dal som jej kabát na plecia a usmial som sa. Je to úžasné!

"Děkuji.." přitáhla jsem si jej blíž k tělu. "Souhlasím... skoro nadpřirozené, řekla bych..." hypnotizovaně jsem hleděla na měsíc, pomalu se zahalující tmou.

Nemo som obdivoval mesiac. Nezmohol som sa na slovo. Nejak ma to zhypnotizovalo. Ehm.. Lady, aj vás to tak hypnotizuje?

"Hai..." přikývla jsem, neodtrhovaje pohled od měsíce. "Mimochodem... zase mi vykáš..." dodala jsem s úsměvem.

Prepáč.. nejak som si zvykol. Zasmial som sa.

"V pořádku... vždyť jsme student a sensei už tak dlouho." sedla jsem si na zídku balkónu, přehodila nohy dolů a pozorovala nebe.

Sadol som si vedľa nej. Hmm.. koľko to je rokov?

Zavřela jsem oči. "Od té doby, kdy jsem přišla k tomu hadu Orochimarovi... čtyři-pět let?" poprvé jsem na něj stočila pohled.

To už je vážne doba. Usmejem sa. Tiež sa na ňu pozriem.

To bol zasa deň.
Chvíľu som na nich hľadel z dverí, ale keď som si uvedomil, že ma momentálne nepotrebujú, odišiel som.

Pousmála jsem se. "Připadám si jako v romantickém filmu..." poušklíbla jsem se.

Trochu zčervenám. Č...čo?! Uvedomím si čo sa stalo.