Kancelář Otokageho

"To nebude možné. Musím se jít Shoovi omluvit za tvůj nečekaný únos. Potom dovyřídit věci z Oto a Ame a nakonec se vydáme chytit Kyubi. Potom možná." opřu se o stěnu a zamyšleně ho pozoruju

Tak snád nabudúce,ninjovia z Kumogakure ma už hladajú dúfam že dorazím včas pousmejem sa.

"To tak rychle chcete prchnout z mé společnosti? Udivuje mě že se držíte tak dlouho." pokrčím jednu nohu a opřu si o stěnu i tu

Sme predsa spojenci takže je normálne že som tu tak dlho.
Celým pohladom som sa pzoeral na Reinu...

sklopím hlavu a se zavřenýma očima se usměju a pak ji zase zvednu podívám se na něj vážně
"Zastaví vás vůbec něco?"

Zdvihnem hlavu: Myslím že nie (pousmejem sa)
Len lutujem že som ťa nestretol skôr...

"Osud." řeknu "Ten nezměníš." řeknu s klidem

To hovoríš teraz ale ja ťi to raz pripomeniem pousmejem sa.
Zdá sa že si zabudla na ten bozk ktorý som ti dal na rozlúčku...

"To nebyla jen jedna pusa, kterou si předtím slíbil." hodím vlasama
"Já tady nehodlá čekat, než se uráčí vyjít z kanceláře sakra." sehnu se a k pantům položím minikrystal. upozorní mě, že je v kanceláři.
Pak projdu kolem Everesta a u něj se zastavím
"I ta pusa byla z donucení." řekla jsem víc jak mile

Pusa ako pusa odvrknem a vydám sa smerom ku dverám...
V hlave: Nemám rád ked je ku mne takáto milá (usmejem sa)

vítězně jsem se usmála a šla jsem těsně za ním ještě se otočím na Kenjiho
"Ten krystal do dvou dnů spadne, možná se stihnu do tý doby i vrátit." ušklíbnu se
(přesun)

(presun)

Pomalu jsem vyšla točité schody ke dveřím své kanceláře.
Tsukiko podívej se!
Stočila jsem pohled ke dveřím a zamračila se. Kdopak mě to chtěl navštívit?
Je to poměrně silná chakra! Cítím v tom dva typy!
Aha... pokývala jsem hlavou. Kousla jsem se do prstu a krví obalila malý krystal, který jsem si zvedla k očím. Hmmm... tak to mě zajímá kdo přijde! Vešla jsem do kanceláře a položila kámen na stůl. Potom jsem na stůl položila svitky s několika knihami a začala je pročítat.

Došiel som do kancelárie s táckou, na ktorej bol pomerne honosný pokrm.
"Nesie sa večera, madam."

Zvedla jsem oči od práce a pousmála se. "To je dost Kaguyo!" pousmála jsem se a opřela se do židle. Počkala jsem až položí tác přede mě. S chutí jsem napíchla na vidličku lákavě vypadající rajče a donesla si jej k ústům. "Posaď se a pověz mi něco, víš že nerada večeřím sama!" pobídla jsem ho a protočila se na židli.

Dal som na jej slová a prisadol som si.
"Bolo by jednoduchšie, ak by ste aspoň navrhli tému."

"Pověz mi něco triviálního... co jsi dnes dělal?" pousmála jsem se, hodila si nohy na stůl a začala okusovat kousek masa na vidličce. Blaženě jsem se usmívala. "Vaříš stále líp a líp!"

"Výtečné!" poznamenala jsem, ovšem nebylo z toho jasné, zda reaguji na jídlo či na jeho odpověď. "Řekni mi jednu věc... ne že by mě nějak vážně zajímala... ale proč to pořád děláš? Od doby, kdy jsi přišel plníš má směšná přání, necháváš ze sebe dělat služku... slibuješ si od toho něco?" naklonila jsem hlavu na stranu a napila se z průhledné skleničky.

Pousmála jsem se. "A po tom nosit někomu jídlo, prát mu šaty a uklízet kancelář jsi přímo toužil?!" vložila jsem si do pusy poslední sousto a složila příbor. "Někdy si říkám, proč si se ještě nepokusil o vzpouru... nezacházím s tebou jak bych měla, nebo snad ano?" olízla jsem si rty. Cítila jsem sladkost posledního sousta...

Pousmála jsem se. "Jsi opravdu pozoruhodný!" poodstrčila jsem od sebe tác. "Mám pro tebe práci!" vstala jsem a vyšla k oknu. Venku už byla tma, zima prostupovala celou kamennou věží a zarývala se mi do kůže.

Chystal som sa to odniesť, ale pozastavil som sa nad jej slovami.
"Čo to bude tentokrát ?"

S rukama spojenýma za zády jsem hleděla z okna. "Tahle věž je sice vysoká, ale moc ponurá a vlhká... přestala se mi líbit... chci si najít sídlo, kde budu honosně vládnout světu, jako Bůh..." otočila jsem se na něj. "Najdi mi dům vhodný k reprezentaci, s penězi si nedělej starost... a k tomu domu počítej i pokoj pro sebe, přestěhuji si tě tam!" znovu jsem se otočila a sledovala noční Otogakure.