Nemocnice v Listové

First topic message reminder :

Konoha Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V nemocnici jsou přítomné dvě NPC Iryo supešalisuto xD (Lékařský specialista).
Shizune a Sakura Haruno.

"Suugooi! To je skvělé, můžu přivolat vrány, na zaslepení nepřítele a pak použít Shouton." všiml jsem si, že mám otevřenou pusu, tak jsem ji radši zavřel.
"Ehm..etto, co bude s tím Kuchiyose?"
"Prosím." dodal jsem ještě.

Jen jsem se trochu zasmála, když jsem viděla jeho nadšení. Snad už je mu líp. Vytáhla jsem svitek a na něj napsala stručný popis Kuchiyose a pořadí jednotlivých pečetí. Ten jsem podala Tobiru.

"Pro názornou ukázku bychom popřípadě šli ven. Můj mazlíček by se do tohohle pokoje nevešel." pousmála jsem se.

"Využívám to podobně." pousmála jsem se.
"Takže já tě naučím tohle a... Chceš tedy umět Shunshin? To by se mohlo hodit. A nee-san..." vrhla jsem tázavý pohled na Mikomi.
"Přivolání?"

"Dobře. Ještě jednou děkuji." znovu jsem se jim uklonil a vzal si svitek od Mikomi.
"Nemusíš nikam se mnou jít, a já se pak stavím, abys mě mohla naučit ty techniky." smutně jsem se ohlédl na tátu. Vypadal jako když spí.

Jen jsem kývla na souhlas, abych potvrdila slova Shijin. Všimla jsem si smutného pohledu Tobira. Kéž bych mohla něco udělat...

Prošel jsem dveřmi přímo do nemocnice.
AI
"Allii-sama!" doběhla jsem k němu, "Hokage je na tom stále stejně, stav se naštěstí nezhoršuje." vykoktala jsem ze sebe.
"Rozumím, díky za informace," šel jsem dál směrem k Hokageho pokoji.
Ai
"Umm.. Hai," chvíli jsem na něj koukala, ale pak trhla hlavou a dala se zpět do práce.
Vešel jsem do pokoje a spozoroval zase celkem dost lidí. "Proč vás tu je tolik, vy běžte ven a hlídejte okolo pokoje. Nemusí vás tu být tolik, při boji byste v tak malém prostoru stejně byli jednohubky a už vidím, jak tu roztáčíte kaiteny..." ukázal jsem na Hyuugy, kteří odkráčeli pryč.
"Zdravím," pozdravil jsem Shijin a Mikomi. Pak jsem se se záludným pohledem podíval na Tobira. "Čau?"

Povzdechla jsem.
"On se nevzdá. Je náš Hokage a má silnou Ohnivou vůli. Určitě nás tu dlouho nenechá." pokusila jsem se o uvolněný tón.

"Ahoj Allii. Jak je po té poslední misi?" ušklíbla jsem se. Já osobně jsem ještě cítila, že mě bolí úplně všechno.

"Abych s tebou ten Kaiten neroztočila já." zavrčela jsem. Copak on je náš nadřízený?

"Já už jdu taky." sklonil jsem hlavu a svým pohledem hypnotizoval zemi.
"Prosím...zachraňte mi tátu." šel jsem pomalu ke dveřím.

"Hej!" zavolala jsem a vyšla za ním.
"A učení počká?" ušklíbla jsem se. "V tomhle stavu bys tu měl možná zůstat... Jedna vyjímka nic neudělá."

Přišel jsem těsně k Mikomi a vztyčil prst, "vzpomínáš?" cvrnkul jsem ji do čela.
"Je mi překvapivě celkem fajn, díky za optání," otočil jsem se směrem k Shijin a usmál, "kdybyste chtěli ještě lékařskou pomoc, tak dejte vědět." Pověděl jsem k všem.
Pohled se mi stočil na Assasina a chvíli ho pozoroval. "Ty, prcku. Kam jdeš?" řekl jsem při stále upřeném pohledu na Hokageho.

Prcku? Jindy bych reagoval, ale teď jsem na to neměl sílu.
"Jdu trénovat. Shijin? Jsi Shijin, že ano? Já se ti pak ozvu. Teď se chci jjít učit Kuchiyose. Když budu mít štěstí, dostanu se na horu Myoboku." Podíval jsem se na Alliiho.
"A vy jste kdo, pane?"

Nafoukanej blbánek. Hlavně že se nechal chránit mým Kaitenem.. Příště mu ten prst zlomím...

"Pýcha předchází pád." řekla jsem jenom a pousmála se.

"A že bys pozdravil a představil se?" otočil jsem se k němu a podíval se s neutrálním výrazem.
"Copak jsi po tátovi nepodědil slušné způsoby?"
Na Mikomi jsem jen tak mávnul zády k ní.

Co si o sobě myslí?
"Tak co se potřeby medika týče pokud by někdo potřeboval pomoc, poznám to." ušklíbla jsem se.

"A co se jeho týče není to prcek nebo ti ten kaiten v místnosti opravdu předvedu." sladce jsem se usmála.
Baka, podívej se než něco řekneš. Ještě před chvíli mu tekly slzyl nad Hokageho postelí.
"Ano, jsem Shijin. Moment... Ty se chceš jen tak sám vypravit na tu horu?"

"Ano, udělám to jako Jiraiya-sama." odpověděl jsem Shijin.
Líbí se mi, jak se mě zastávají.
"Podědil, možná až moc." mírně jsem se uklonil.
"Jsem Tobiru Senju." povídal jsem jeho nohám.

"Jestli se ti něco stane tak nás Hokage-sama zabije až se probudí..." zavrněla jsem a povzdechla. Změřila jsem si ho zamyšleným pohledem.
Když ho necháme jít samotného, tak mu bude hrozit nebezpečí... Když půjdeme s ním zabije nás pro změnu Danzou-sama za neplnění povinností..
Další povzdech.
"Jestli opravdu chceš tak ano, ale sám ani náhodou."

"Ty? Vyvolávat žáby? Až se to naučíš, pak tě budu uznávat. Žádná protekce, nebo lehké zacházení, protože jsi Hokageho syn," pověděl jsem sebejistě.
Jsou na něj milé, jak kdyby to byla ten nejúžasnější věc tady ve vesnici.
"Jen ho pusť sama, Shijin." podíval jsem se opět na Tobira, "já jsem Uzumaki Allii, nejlepší lékařský ninja, kterého jen tak nepotkáš. A.. neboj se, Hokage bude v pořádku," dodal jsem upřímně.

"To nám budeš moct dokázat, až dostaneš Juukenm." další sladký úsměv.
"Pustit ho samotného? Ani náhodou. Raději se nechám zazdít od Danzoua než potom vysvětlovat Hokagemu, proč jsme ho pustili."

Neudržela jsem se a chytla Alliiho za límec. Ve druhé ruce jsem vytvořila čakrové jehly a přiložila mu je pod krk.

"To že jsi jounin z leknutí neznamená, že se budeš povyšovat nad mladší a shazovat je. Přesně tohle nenávidím!"

Zazubila jsem se.
"Přesně takhle jsem to myslela, Mikomi-neesan."

Cože? To přehnal! Postavil jsem se a v očích mi jiskřil oheň.

"Hej, ty zrzoune. Ty mě budeš uznávat, i kdybys nechtěl!" pěstí jsem udeřil do druhé.
"Pojď ven si to vyřídit!"
"To že jsi nejlepší lékařský ninja mě nezajímá. Naučím se přivolávat žáby, i kdybych měl umřít!"

"Huh?" zatvářila jsem se zmateně na pak ho rychle chytila za límec.
"To už raději pojď hledat tu horu." zavrněla jsem smířeně a pořád na něj překvapeně zírala.
A proto ho nechci pustit samotného.

"Pusť mě." zavrčel jsem.
Promiň Shijin.
"Já se nikdy nevzdám!"

Zrzoune?! "Já ti dám zrzouna !" Z očí mi začaly šlehat plameny.
"Mikomi, pusť mě prosím," řekl jsem už klidným hlasem, "jo? Však mi to můžeš dokázat. Chceš jít ven?" zeptal jsem se celkem zaskočeně. Má docela odvahu, to se mu musí nechat.