Nemocnice v Listové

First topic message reminder :

Konoha Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V nemocnici jsou přítomné dvě NPC Iryo supešalisuto xD (Lékařský specialista).
Shizune a Sakura Haruno.

"Doufám, že ano. Kdyby to bylo potřeba..." zavrněla jsem.

"Nemůžu pustit z hlavy jeho slova, když říkal, že nás zavolá, až bude mise. Jako kdyby dopředu věděl, že nějaká brzy bude a mne by zajímalo jaká."

"tak a dost...tohle neni divaldo ani nic takového ! kdyžtak běžte ven !"

Zvedla jsem hlavu k oknu nad sebou.
"Naomi-sensei... Vždyť jsme venku."

"juj" nenápadně jsem schovala láhev saké za záda

Stejnak je Ashi najlepsia ....
pomyslim si a zacnem si citat ten svitok co som dostal ked som ho docital v podstate som povedal ci nejak ukazal co ma rongu spravit takze sme zacli z treningom

Behom som vtrhol do nemocnice a hľadal izbu s Assasinom.
Kde asi tak je?
Napomínanie sestier a zdravotníkov som ignoroval a pokračoval v pátraní.

Vyšla jsem z Assasinova pokoje. Potřebovala jsem se trošku protáhnout a dostat se z té depresivní atmosféry. Chodba byla prázdná a jedinou společnost mi dělalo božské ticho.

Hmm. Zdá se, že ani dneska mě nemůže nic překvapit, nebo rozhodit.

Chodila jsem po chodbě tam a zpátky, pomalým, klidným krokem a byla poněkud zamyšlená.

Skúšal som všetky dvere zaradom, až kým som neprebehol okolo Mikomi. Zastavil som sa pri dverách, odkiaľ vyšla a chystal sa ich otvoriť.

Nad hlavou mi zablikal vykřičník. A já jsem vzduch nebo co? Udělala jsem pár kroků zpátky a chytila toho prcka za límec.

"Tak moment, tohle není cirkus, kam se hrneš?"

Přeměřila jsem si ho pohledem. Hyuuga není ani omylem a člen rodiny Assasina taky těžko.

Pohliadol som na ňu a prehovoril na môj vzhľad pomerne hrubým hlasom:
"Pusť ma, ja... Ja... Ja potrebujem... Potrebujem vidieť Assasina-samu!"

Usmála jsem se, neboť to jeho "vyhrožování" působilo skutečně roztomile. Takový zabiják.

"Broučku já toho potřebuju a taky s tím neobtěžuju okolí. Je mi líto, mám za úkol tu hlídat a cizí člověk projde jen přes mou mrtvolu."

Lhostejně jsem se opřela o dveře Assasinova pokoje, založila si ruce na prsou a kontrolovala si nehty.

Vytvoril som pečať na Sumi Bunshin.
"Neber... moje slová... na ľahkú váhu."
Po utvorení ďalšej pečate sa priamo pred Mikomi objavili... no, bude lepšie opísať to jedným slovom, Yaoi.
"Oiroke: Otokonoko Dōshi no Jutsu."

Zčervenala jsem a otevřela ústa. Tohle snad není pravda... Neeeeeeeeeeee!!!! Pak jsem zavřela oči a nahmatala kouřovou bombu. Upustila jsem ji na zem a když nebylo vidět na krok, troufla jsem si oči zase otevřít.

"Ty malej grázle, za tohle z tebe udělám tři malý do školky!"

Začala jsem nazdařbůh rozdávat rány, ale vzhledem k tomu, že jsem díky té jeho perverzní technice nemohla aktivovat byakugan jsem porazila akorát věšák, dvě nástěnky a nakonec se přerazila o židli.

Technika zmizla a keďže som stál rovno pred dverami, s úsmevom na tvári som nahmatal kľučku a vošiel dovnútra. Dobehol som k posteli a neveril vlastným očiam.
"Kto... kto... kto mu mohol spraviť... niečo také?"

Klika? Jen to ne!

Zvedla jsem se ze země a znovu zakopla o tu židli. Ksichtem jsem se rozmázla o stěnu, ale aspoň jsem se měla o co opřít a jak najít ty zatracený dveře.

Vynořila jsem se z dýmu a v očích měla ten nejvíc evil výraz, jaký si kdo dokáže představit. Křupla jsem si klouby a stála za zády toho malého vetřelce.

"Tohle jsi přehnal pišišvore."

Nálada ma rýchlo prešla. Bez akéhokoľvek výrazu v tvári som sa otočil k Mikomi a slušne sa opýtal:
"Chceš ešte?"

Zatvářila jsem se znechuceně.

"Děláš si srandu? Znovu už mě nedostaneš." zavrčela jsem a modlila se, ať nikdo nepřijde. Kdyby vyšlo naporvch, že mě odrovnal tenhle malej parchantík, asi by mě poslali zpátky na akademii.

"Kdo jsi, co tu chceš a jak si můžeš dovolit... ehm, používat zdraví ohrožující jutsu v nemocnici?" ufff nějak jsem to formulovala.

Uvedomil som si, že by som ju mohol ako tak využiť, tak som so skleslým pohľadom a ligotavými očičkami začal hovoriť:
"Ja... ja... ja som sirota a... a tento muž... bol jediný... komu... komu na mne... aspoň trochu... záležalo a... teraz je mi už... všetko jedno, pretože... pretože aj tak nemám kam ísť."

Můj povzdech dal najevo rezignaci.

"A proč jsi to neřekl hned od začátku? Vypadal jsi jako vetřelec, myslíš že tu hlídám jen tak pro srandu králíkům?" zavřela jsem oči a držela se za čelo. Dobré. Už jsem trochu vychladla.

Na mě tyhle kecy neplatí, hry na city u mě nemají smysl. Nemám city.

Povzdychol som si a pomalým krokom odchádzal.
"Tak ja teda idem... nechať sa... zabiť hokagem... mal som ho to nechať urobiť... už dávno..."

Nad hlavou mi znovu zablikal vykřičník. Stoupla jsem si před něj aby nemohl odejít.

"Počkej, počkej... nic takového. Hokage a zabít tě? To je přece nesmysl." dodala jsem pevným hlasem.

Začínám si připadat jako chůva. Ne, to nejde... Ale... Sakra tohle si musíme vyjasnit!

"Ty o mne asi nič nevieš, čo?"
Zahľadel som sa do zeme.
"Dokonca aj moje slabučké telo... predstavuje... nebezpečie. Je zbytočné o tom hovoriť..."

Zadívala jsem se na něj o něco vlídněji.

"Zvědavost je moje slabá stránka, takže budu jen ráda když mi o sobě něco povyprávíš. Ale pojďme na chodbu, tady je zvláštní atmosféra." pravila jsem a vyšla ven. Hned poté jsem si v duchu nadávala, že jsem to udělala. Začala jsem dávat dohromady ty nástěnky, které jsem srazila na zem.

Môj klon naďalej ležal premenený na zemi rovno pod Mikomi.
"Ty si ho ešte nezlikvidovala?"