Nemocnice v Listové

First topic message reminder :

Konoha Nemocnice, zde se léčí všichni zranění.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V nemocnici jsou přítomné dvě NPC Iryo supešalisuto xD (Lékařský specialista).
Shizune a Sakura Haruno.

Otočím se na Mikomi a usměju se. "Pokud ho potkám, budu ho pozdravovat, neboj."

.."Mám tě tu už nechat o samotě? Zřejmě teď chceš být sama, navíc já se taky za chvilku půjdu někam prospat" zašklebím se a drbu se na hlavě "Já jsem vlastně bezdomovec" uchychtnu se.

"No tak to by ses měl poptat v obytné části Konohy. Jinak jsem párkrát usnula venku a dá se to." pousměju se.

"Asi máš pravdu. Měla bych si odpočinout. Děkuju za návštěvu, pomohlo mi to." pravím a víc se zavrtám pod peřinu.

"Pokud ti to nebude vadit, tak se můžu zítra zastavit" usměju se. "Jestli tu už nebudeš budu doufat, že se někde zase potkáme"
"S tím spaním si to nějak zařídím.. hezky se vyspi, Mikomi!" hleděl jsem na měsíc a následně vyskočil z okna s tím, že Mikomi nebude mít problém s další návštěvou. (Přesun)

"Jasně, klidně se stav... ahoj." to byla za dnešek má poslední slova.

Zavírám oči a myslím na to, co se dnes stalo. Seběhlo se to tak rychle. Zajímalo by mě, jestli ten ninja z Kumo mluvil pravdu. Působil na mě důvěryhodně, i když ze začátku ani omylem...

Jestli kecal, ať ho veme ďas...

Znovu myšlenkama zabloudím k lidem, co mě přišli zachránit. Bylo nepopsatelně uklidňující je znovu vidět.

Arigato...

Přišli jsme s Taikim k recepci, já to rychle domluvil se sestrou a nechal ho poslat asi o dva pokoje od Mikomi.
"Hlavně zase neutíkej, prospi se a mysli na to, že můžeš být rád za celý dnešní průběh událostí." Mrknul jsem a usmál se. Odešel jsem od jeho pokoje.

ležel jsem v mém pokoji a koukal jsem se do zdi
cítil jsem se osaměle a trochu nesvůj z čehož jsem byl smutný

Ještě jsem se vplížil k Mikomi do pokoje a na kus papírku napsal vzkaz.
--->

Spoiler:

Třísknul jsem hlavou o stůl, kde jsem ten vzkaz psal a definitvně jsem usnul.

v noci jsem potřeboval na záchod ... a jelikož jsem ještě nespal pomalu jsem vstal z postele, následně jsem šel chodbou a všiml jsem si jedněch otevřených dveří do kterých jsem vešel a zde byl Allii který ležel pod stolem u Mikomi v pokoje... trochu jsem se usmál došel jsem ke stole a po té jsem jej odnesl do pokoje který byl mezi mnou a Mikomi kde jsem jej položil do postele a přikryl. Následně jsem se šel ještě podívat na Mikomi a když jsem si ji prohlížel našel jsem papírek se vzakzemm který zde nechal, podíval jsem se na něj a přečetl jsem si jej ... opět jsem se usmál a po té jsem vzal propisku a dopsal jsem to co psal

Spoiler:

položil jsem papír na stoleček vedle Mikomi po té jsem vyšel z jejího pokoje ... mezi dveřmi jsem se zastavil a řekl jsem ''sladké sny'' po té jsem odešel na záchod a vrátil jsem se do mého pokoje, když jsem se vrátil cítil jsem se o dost lépe než když jsem odcházel. Lehl jsem si do své postele a jelikož jsem byl velice utahaný téměř hned jsem usl

Probudila jsem se celkem brzo a teprve teď jsem si mohla naplno vychutnat, jak mě všechno bolí. Podívala jsem se na svá žebra. No, modřina byla stále krásně fialová, akorát ještě větší. Pořádně jsem se nadechla, abych zjistila, jak moc to může bolet. Nic příjemného ale zároveň nic, co by se nedalo vydržet.

Vstala jsem a zjistila, že kulhám. Naštěstí jen natažená šlacha. To znám velmi dobře. Musela jsem se pousmát. Vzpomínky na "mladá" léta.

Přešla jsem k zrcadlu a zděsila se. Co to se mnou provedli? Ovázané čelo, náplast na nose a ještě jedna na tváři? V kombinaci s tím jak jsem zafačovaná po těle, vypadám jak poklad, který si vyšel na procházku ze svého sarkofágu. A možná se tak i cítím... Šla jsem se trochu opláchnout a pak mi utkvěl na očích jakýsi lísteček. Přečetla jsem ho a pousmála se. To jsem ráda... Dva druhy písma mě sice matou, ale to je teď fuk. Poznala jsem to, že nelhal.

Koukla jsem na hodinky. Ještě je brzo, teď k těm dvěma nepolezu. Znovu jsem zalezla do postele a hodnotila škody na těle. V tom vešel lékař. Ano, mám štěstí na toho, co mi minule ošetřoval ruku. Neodpustí si důležité kecy a výhružky. Nakonec se však usmál a oznámil mi, že zranění nejsou vážná a já můžu jít dnes domů.

S takovou informací tu ještě nějakou dobu vydržím. Zavrtala jsem se pod deku a snažila se vzpomenout na každý detail včerejšího dne.

pomalu jsem se probudil v mém pokoji a protáhl jsem se
''to jsem se vyspal po dlouhé době...''
zívl jsem a po té jsem vstal a došel jsem k oknu ze kterého jsem se rozhlédl po konoze nakonec jsem vyšel z mého pokoje a vešel jsem do ''restaurační''místnosti kde jsem si dal něco k snídani, sedl jsem si ke stolku a začal jsem snídat

Probudil jsem se v posteli, byl jsem mile překvapený. *Asi mě nějaký z doktorů přenesl nebo možná i nějaká sestřička*. Usmál jsem se a vstal jsem. Podíval jsem se do Mikomiina pokoje, trošku jsem se zalekl, protože svit měsíce toho tolik neukázal jako ranní slunce. Byla opravdu hodně potlučená a všelijak obvázáná. *Vypadá, že spí jak kotě*.
Podíval jsem se do Taikiho pokoje, už tam nebyl.

*To možná on mě odnesl* pousmál jsem se a odešel z nemocnice.
Při odchodu jsem si ho všiml, jak snídá. Zavolal jsem "Dobré ráno, Taiki. Děkuju ti!" mrkl jsem a s úsměvem vyběhl do ulic.
.Přesun.

obrátil jsem oči v sloup ...
''optimista''
trochu jsem se zasmál a když jsem dosnídal vzal jsem nějaké jídlo na tác i s pitím a šel jsem do pokoje kde byla Mikomi... vstoupil jsem do pokoje a zjišťoval jsem jestli spí nebo ne... zdálo se mi že spí... proto jsem jí tácek s jídlem a pitím položil na stůl a odešel jsem do svého pokoje kde jsem si lehl na postel a pod hlavu jsem si dal mé ruce.

Probrala mě sestřička s tím, že mi vystydne jídlo. Upozornila mě, že všechny svoje věci mám v nočním stolku a odpoledne budu absolvovat ještě jednu prohlídku, než mě pustí. Musela jsem slíbit, že se budu šetřit, a kdybych se necítila dobře, tak se okamžitě vrátím. Poděkovala jsem a dala se do jídla. Kručelo mi v břiše tak, že to muselo být slyšet až za humna. Zhltla jsem všechno a chutnalo mi podstatně víc, než minule. Tenhle nemocniční blaf byl alespoň poživatelný.

Z nočního stolku jsem vylovila svůj deník.

Jak jen začít? Jsem ráda, že můžu tyhle řádky vůbec napsat...

Popsala jsem co se dělo kousek před Konohou a usmívala se. Pak jsem zvážněla a napsala další větu.

Opravdu to bylo maximum toho, co jsem mohla udělat?

Poté jsem se znovu usmívala při popisu záchranné akce. I když mě polil pocit trapnosti. Okamžitě jsem ho zaplašila.

Nikdy jsem lidi ze svého týmu neviděla raději. Příště si odpustím infantilní výlevy.

Zavřela jsem deník a znovu ho uklidila do nočního stolku. Očkem hodím po té bláznivé babce, na kterou mám štěstí. Naštěstí chrněla až se hory zelenaly a nehustila do mě svá moudra.

jen jsem ležel v mé postel a nad něčím jsem přemýšlel

Zvedla jsem se a dokulhala na chodbu. Posadila jsem se na jednu zdejší sedačku a pozorovala ruch kolem. Ty sestřičky se mají hodně co otáčet...

po chvíli mě to v mém pokoji přestalo bavit a chtěl jsem se kouknout jestli je mikomi již vzhůru, došel jsem k jejímu pokoji a ve dveřích jsem již uviděl že je vzhůru
''dobré ráno''
pověděl jsem a opřel jsem se o dveře

(sice sedím na chodbě ale tak detail xD)

"Zdravím." řeknu směrem k příchozímu a jsem zvědavá o čem chce mluvit.

(ano detail xD )
''jak je ?''
zamumlám a podívám se na její náplastě

''dobře...''
pověděl jsem ne příliš přesvědčivě a koukl jsem se do pravého dolního rohu
i když trochu osaměle a uzavřeně

Hm... moc lhát neumí. Nebudu vyzvídat a zkusím ho přivést na jiný myšlenky.

"Ani jsem ti nestihla poděkovat. Kdyby ses neobjevil, bůhví co by se mnou bylo. A chtěla jsem se omluvit za to podezřívavé chování." zahleděla jsem se kamsi do země.

''no kdybych se neobjevil tak by tě zachránil Futoshi tak jako to udělal''
řekl jsem a nebyl jsem příliš přesvědčen mým užitkem na včerejších událostech
''a neomlouvej se, jsem ninja z kumo... je jasné že v konoze semnou nebudou zacházet jako s porcelánem''

"Ale hodně jsi mi pomohl v tom lese před Konohou. Měla jsem alespoň nějakou šanci... no i když... moc jsem se nepředvedla." zamumlám a snažím se, abych tu větu nechala nějak vyznít do ztracena. Radši změním téma.

"Řekneš mi už konečně jméno, nebo tě baví dělat tajemného?" ušklíbnu se.

''Taiki''
usmál jsem se
''rád tě poznávám''

"Teď můžu říct, že i já tě ráda poznávám." pousmála jsem se. Ještě nedávno bych to do podezřelé postavy v černém plášti neřekla ani omylem.

"Na to že jsi z Kumo se chováš poněkud nezvykle co?" nadhodím. Vzpomenu si na včerejšek, kdy ho můj únosce nazval kámošem a vyzval ke spolupráci. Ale on to neudělal.