Tréninkové místnosti

First topic message reminder :

Tady se trénuje.

"Neviem kto presne je jeho sensei, ale predpokladám, že mal nejaké misie, kvôli ktorým na neho nemal čas." Chvíľku som mlčal, a len tak sa obzeral. "Ani ja nie som s vami stále, čo ma aj celkom mrzí, pretože sa mi zdá, akoby som vás občas zanedbával."

"Jste náš sensei, a ne chůva. Náhodou se umíme učit i sami, když na to přijde. Taky máte určitě svoje povinnosti."

Jak tak ležím a pozoruju oblohu, začínají se mi klížit oči. V našem klanu máme snad usínání na nemožných místech v genech...

Mám zavřené oči a relaxuju. No tohle mě přimělo jedno oko otevřít.

"Hmm, to je taky součást tréninku?"

"Nie, ale zbližuje to tým." Pretočil som sa na brucho a pomaly sa priplazil k Mikomi, tam som sa chrbtom oprel o strom a ostal som sedieť.

"Pravda. Abych byla upřímná, když jsem tu naši sestavu viděla poprvé, tak jsem si říkala, do čeho mě to Hokage namočil. Ale teď mi to tak vůbec nepřijde. Jako by to bylo hrozně dávno, co jsme se tu sešli poprvé."

Brní mě ruka, tak si lehnu na bok a mám pocit, že z dálky slyším krákání Edgara.

"Hej no, a myslím, že teraz už aj keby proti mne bojujete, asi by som to mal o dosť ťažšie." Otočil som tvár smerom k Hyuuge.

Když se tak na něj dívám, napadá mě jediný... ani omylem...

"Těžší? Tak to si fakt nemyslím." ušklíbnu se a mám co dělat abych se nerozchechtala.

"Č-čo je?" Mierne nechápavo som sa pozrel. "Myslel som to vážne. Obe sa zlepšujete."

"Eh, tak děkuju, hezky se to poslouchá. Ale než vám dáme opravdu zabrat, to bude běh na dlouhou trať." dodám už bez nutnosti chechtat se.

Vzepřu se a pohodím vlasama. Ještě je prohrábnu, jestli v nich nemám nějaký list.

"Měla bych už jít, je dost pozdě."

"Hej." Chvíľku som pozoroval jej vlasy, vlastne som aj tak veľa v tej tme nevidel. "Je už dosť hodín, pôjdem aj ja."

"Jojo, radši ...než si z vás zase udělám polštář..." zamumlám ospale a dám se na cestu. Čerstvý vzduch mě třeba trochu probere.

(přesun)

Zasa? Niečo som prespal?? Vyskočil som na nohy, ešte pozoruhodne živo na tie nočné hodiny a vydal som sa za Mikomi.
(Presun)

Odpoledne si to nakráčím zase zpátky. Rozhlédnu se. Nikde nikdo. To je otrava...

Chvilku si zkouším taijutsu, ale jen na padesát procent. Ruku mám ještě poněkud topornou. Juuken nevytvořím ani omylem, což mě naštve ještě víc. Snad zítra...

Lehnu si do stínu stromů a chvíli s byakuganem počítám ptáky. Edgar tentokrát mezi nimi není. Nakonec mě omrzí i to a i když se bráním, stejně nakonec usnu.

Sedla jsem si k jezeru. Vyzula si boty a nohy si namáčela ve vodě. Svitek jsem si rozložila na nohy a pustila se do čtení.

Zhlboka vydýchnem a otočím sa smerom k dedine, do ktorej klusom aj bežím.
(Presun)

Promnula jsem si oči. Svitek jsem odložila vedle sebe a lehla si. Ruce jsem si dala pod hlavu.

Pribehnem aj so zvitkom k brehu vody a tam ho rozbalím. Hneď ako to urobím začnem v ňom čítať, aby som vedel ako postupovať pri privolávaní.

Pomalu se probírám. Kdybych se tak nepřecpala, tak bych neusnula. Zívnu a protřu si oči. Nikde nikdo... jak typické... moment?

To je zase ten hlučnej rádobyhokage?

Zůstávám sedět na svém místě a čekám, co se bude dít.

"Ahá, takže je potrebná moja krv, hmmm!" Prezerám si zvitok a podľa neho skladám pečate, pričom som už použil krv. Po poskladaní pečatí udriem dlaňou do zeme. Na mieste sa objaví biely dym a ja sa nehýbem. Keď dym pominie, tak mám vyvalené oči.

Zvednu se na loktech a sleduju, co se bude dít.

Co to tam vyvádí? Ten dým a vůbec?

Zvědavost je mojí slabinou a tak přijdu blíž.

"Čau, co tu děláš?" zeptám se a kouknu mu přes rameno.

Sledujem žubrienku (pulec), ktorá skacká na mieste. "Čo tooo?" Padám na kolená a vzlykám na mieste. Až po chvíľke si uvedomím, že Mikomi je hneď pri mne, čo mi na morálke teda vôbec nepridalo.

Zůstanu stát lehce v předklonu a můj výraz musí být zajímavý. Opět mám tik v pravém oku a nad hlavou velký blikající otazník.

"To je moc hezká rybička, učíš se snad přivolávat žraloky?"

"Č-č-č-čo? T-t-to mala byť žaba..." Smutne hľadím na to čudo, ktoré po chvíľke aj zmizlo.