Vězení

Připadala jsem si jako nějaké zboží, první mě surově dovláčeli do cely a teď se dohadovali o mé ceně. Pomalu jsem se doplazila až do temného koutku místnosti , kde jsem se schoulila a čekala, až přejde třes a mému tělu se vrátí alespoň trocha síly. Ze zdí sálal chlad a podlaha byla pěkně studená a ušmudlaná, což mi na náladě dvakrát nepřidávalo.

Andi

Probral sem se ve vězení. Problém byl že jsem necítil chakru. No, svůj cíl jsem splnil a to bylo asi nejhlavnější. Další plánování mohlo začít teď. Ježiši. Já už nebudu pít! Rozléhalo se celím vězením. Sice sem kocovinu neměl ale vystřízlivěl sem rychle. Výhoda opileckého stylu. Koukal sem po zdech na různé škvíry a poslouchal jsetli neuslyším nějaký známý hlas. Sem si zase naběh ty vole. Opřel sem se o stěnu. Byla chladná. Příjemný chlad na mích zádech, to jsem potřeboval abych dokázal přemýšlet o dalším jednání. Nejdůležitější bylo najít lidi pro které jsem přišel. Další důležitá věc bude se odsud dostat abych mohl zavolat slečnu co nás dostane z vesnice.

Je tu i někdo další? Ten hlas jsem neznala, ale nejspíš tu také nebyl dobrovolně, i když, kdo ví, možná jsem už chtěla skončit svůj prokletý život a možná to mělo být právě zde, na tomto chladném a krysami prolezlém místě. Nedívala jsem se na lidi před mřížemi, kteří se teď dohadovali o nejlepším způsobu, jak ze mě vymámit informace, já jsem však jsen stikla silněji víčka a kolena si přitáhla blíž k tělu. Bylo to buď zradit, nebo zabít. "Nic vám nepovím, mí shinobi byli vycvičeni pro to, aby jednoho dne za vesnici položili život a pokud to má být právě teď, splní svou povinost." Spíš jsem tím ujišťovala sebe než je, vím, bylo to kruté, ale nemohla jsem jim vydat ty, kteří ještě měli šanci na přežití. "Nic vám neřeknu." Zopakovala jsem ještě jednou a důrazněji, aniž bych se na ně podívala.

Pred východom som sa ešte zastavil.. pootočil som sa.. tento krát som sa uškŕňal mojim typickým vyzývavím spôsobom. Ten druh úsmevu, vďaka ktorému ma v tejto dedine mohol spoznať každý ako toho, kto bol "mesiášom smrti".. Bez slova som sa však vytratil a ako som odišiel, tak som sa aj vrátil..
"Vieš.. stále si myslíš že niečo zmôžeš.. to sa mi páči. Inak by tu bola nuda.." Zo sebou som v reťaziach priniesol niekoľko ľudí.. ktorý už od pohľadu neboli shinobi. Každý jeden z nich však bol v Iwagakure no sato.. ako obyvateľ.. volakedy.. pred šiestimi rokmi.
"Toto je Kagetsu no sato.... dedina v ktorej hrdosť nič neznamená.. miesto kde sa každodenne smejeme do tvári vašim sk*rvene zábavným pocitom pre nejakú spravodlivosť či.. podobne heh.. HAHA.. TU spravodlivosť NEEXISTUJE.. tu neexistuje súcit.. fair play.. mi to nepoznáme.. Naozaj si myslíš, že by som k tebe doniesol tvojích Shinobi? Ja si.. postačím aj s civilistami.." Tý boli očividne až príliš vystrašený na to, aby sa vedeli čo i len pohnúť. Boli štyria.. dvaja muži a dve ženy vo veku približne takom, aký mala Kiyoko. Jedného som zobral z pút a ostatný zatiaľ boli v cele niekde bokom.. naozaj sa nemohli hýbať. Boli tak zoslabený a vychudnutý že sa sotva držali na nohách. Muža som schmatol pod krkom a rýchlo som s ním podišiel až ku Kiyoko. Kopol som ho zozadu do kolena, čím spadol do klaku pred ňu. Schytil som ho za vlasy a následne som s jeho tvárou pootočil na Kiyoko..
"Čo na to vravíš ?" Šepol som mu nechutne vlezlým a slizkým hlasom, pri čom som nechtom prešiel po jednej z jeho jaziev, ktorá sa mu ťahala cez tvár..
"Nie je tvoja milovaná Tsuchikage krásna ? Taká.. nepoškvrnená.. heeeh.. dneska je tvoj sk*rvene šťastný deň.. budeš spasený.. za ňu.. poptuješ do hrtana samotného diabla, démona.. boha smrti.. " Nekričal som.. ani som tieto slová nehovoril nahlas.. len som ich šepkal.
"Tvoji shinobi možno majú.. výcvik.. a možno sú pripravený zomrieť.. nebodaj si si však myslela.. že sa ti podarilo zachrániť každého jedného.. blbého dedinčana.." Dodal som na čo som ho len pohodil bokom a behom jedinej sekundy som zo zeme vytiahol kosu a ešte skôr, než stihol dopadnúť na zem, som mu usekol nohu. Vstúpil som do jeho krvi a namaloval som s ním pod seba jashinistický kruh.
"Nemusíš sa báť.. nezomrie.. tak rýchlo. Nebudem mu zasahovať smrteľné body. To by potom nebola sranda he ?" Znova som sa len zasmial, až som konček kosi namočil do jeho krvi a následne som si ju priložil k tvári, po čom som ju ochutnal. Moje telo nabralo čiernu farbu s bielym vzorom nejakého kostlivca.
"Môžme.. začať?" Spýtal som sa skôr rečnícku otázku a pozrel som sa na muža, ktorý už teraz kričal od bolesti z toho, ako som mu danú nohu usekol.

"Jste zrůdy." Vrhla jsem po Kinshim zhnusený pohled a pak mé oči sklouzly k tomu muži, stále jsem se bezmocně choulila v koutku cely a mé tělo se celé třáslo. Nemohla jsem se téměř pohnout a tím pádem mu ani nějak pomoci. Bezmocně jsem s těžkým srdcem odvrátila zrak a zavřela před celým Světem oči. Snažila jsem se z hlavy dostat všechny obrazy a výkřiky toho muže, já mu ale nemohla pomoci, nesměla jsem zradit.

Andi

Dejte mi něco k pití! Začal sem ječet na celé kolo. Chtěl sem hlavně strhnout pozornost na sebe. Slyšel jsem Tsuchikage a opravdu jsem jí dlužil. Dala mi domov. Mě bratrovrahovi a psancovi. Sice sem byl zvyklí žít sám a nikdy mě nikdo nezajímal. To samé platilo i o ní. Jenže sem taky férovej člověk. Žádnej ubožák. Volové! Vrátnej mi nedá pusinku a začne mě mlátit, a ani napít mi tady nedaj. Todle je horší než režim u mě doma. To že sem z Iwy sem nikde u sebe nenosil. Nikdy sem se nehlásil ke své vesnici. Neměl sem to v plánu a lidi by mě stejně nebrali. Antitalentovaný strážný! Nemáte na to asi školu.

Zavrela oči čo ma.. potešilo.. bola slabšia než som pôvodne dúfal.. Pozrel som sa nepríjemným pohľadom na muža.
"Pochybujem že vydržíš dlho.. no.. nič si z toho nerob.. túto bolesť už pocítili aj iný. Nie si v tom sám.." Dodal som upokojujúce slová a následne som s ďalśím úsmevom na perách zapodol koniec menšieho meča do môjho chodidla. Samozrejme do toho, kde ešte nohu mal. Pocítil som to.. tú eufóriu bolesti.. počul som ten jeho krik.. zúfalé volanie o pomoc. Bola sranda.. źe on upadnúť do bezvedomia mohol až vtedy, keď zomrie.. nepríjemná to technika. Bola to však vôbec technika ? Túto otázku som si pokladal za každým.. určite nie.. nebola to technika.. bola to obeta. ďalšia rana išla pod rebrá no schválne tak, aby ich zasiahla a prerazila. Nešla moc hlboko no ako som mal meč v sebe, začal som s ním krútiť do strán a pri tom sa smiať ako blázon. Bol som síce nesmrteľnýn o stále som cítil bolesť.. ja som si ju však užíval. On musel vrieskať.. nehorázne.. pravdepodobne to započulo pomaly celé vezenie. Mne to však zranenie nespôsobilo.. len jemu.. ja som len cítil jeho bolesť a on tú svoju pochopiteľne tiež. Vysunul som meč z rany, ktorá sa hneď za tým uzatvorila a znova tam ostala len čierna pokožka s bielym vzorom nejakého kostlivca.
Netrvalo vśak dlho.. kým tento muž zomrel. Tento krát som si vybral ženu.. nevedel som koľko mala rokov a bolo mi to jedno. Snažila sa utiecť no skôr než to stihla spraviť, preťaté šlachy na oboch chodidlách a ona sa nemohla ani postaviť. Znova som stál vo svojom kruhu, znova som sa smial ako blázon.. a znova som.. pokračoval.
"... vieš.. Tsuchikage.. niečo som ti o týchto rituáloch nepovedal.." Šepol som, popri čom som si vrazil katanu do ramena a začal som jej čepeľ ťahať smerom dole. Žene v momente nasiaklo biele tričko jej vlastnou krvou a jej krik v agónii bol neznesiteľný.. ale nie pre mňa.
"Neviem čo sa stane.. keď niekto skape.. normálne.. no týmto spôsobom.. sa rozhodne nikdy nedočká pokoja.. jeho duša, poputuje Jashinovi.. len jemu... a on si s ňou bude robiť čo len chce.. to čo tu predvádzam ja je len slabý odvar toho, čo si uźijú po svojej smrti.." Znvoa som sa zachechtal a troma prstami som si zamieril k môjmu oku.

Pokusila jsem se vstát ... marně. Nemohla jsem dělat nic ani mluvit jsem nemohla, nesměla jsem jim říct nic. "Zabijte raději mě než je, já vám stejně nic neřeknu, jsem vám k ničemu." Tohle bylo to jediné, co jsem pro vesničany mohla udělat, obětovat se místo nich.