Vězení

Jakmile mě Hideo zachránil a já padla k zemi, můj pohled spočinul na kunai, který držel můj věznitel. Když ho hodil, stačilo mi zvednout ruku a přerušit jí tak dráhu letu kunaie, ale někdo byl rychlejší. Nějaký vysoký blonďák, pravděpodobně Hideův přítel. Že by konečně někdo, kdo nás odtud dokáže dostat?

Zastavila jsem se kousek od Tsuchikage. Zřejmě byla důležitá, přestože jsem nevěděla, o koho jde. A muž od nás, kterého Raiken zachránil, by byl mrtvý, kdybychom dorazili jen o chvíli později.
I když takhle sem vlítnout taky asi nebylo nejlepší.
Byla jsem ráda, že jsem nedeaktivovala Byakugan, mohla jsem hned začít jednat. Přestože bylo třeba nejdříve čekat na rozkazy od Hokage. Jen tak jsem se zeptat nemohla, nemuseli vidět, kdo před nimi stojí. 
Dilema.
Pohledem jsem zabloudila k Arashimu.
Tenhle člověk bude jeden velký problém, řekla bych.

V jednom jsem jako Hyuuga a medik zároveň měla nevýhodu. Nemohla jsem se sama rozhodnout, co dál. Medik by se jistě držel stranou a léčil a bránil zraněné. Nehledě na to, že jim budu muset ukázat cestu bránou ven z tohohle pekla a že si jako dcera Hlavní rodiny nesmím dovolit tu umřít. Nemám přece pečeť, mé oči by nic nechránilo. Hyuuga by se vrhla do boje se vší energičností, které je v takové chvíli člověk schopen, neváhala by ani vteřinu a tady navíc bylo třeba každého shinobi. ANBU, přestože nukenini, jsou nebezpeční protivníci. A možná ještě víc než ti loajální, tihle totiž podle mě nemají kouska cti v těle. Nemohla jsem svůj vnitřní boj rozhodnout sama a tak jsem se jen tázavě zadívala na Hokage.
Muž, co si nás mezitím prohlížel, mi naháněl husí kůži.
Ten na nás může oči nechat.
Zamračila jsem se. Zase jsem jednou nevěděla, co si mám o lidech z Kagetsu myslet. Zatím mi byli všichni silně nesympatičtí.

Překvapeně a trochu nechápavě jsem zamrkala. Chodby byly plné ANBU jednotek z Kagetsu a oni si sem jen tak přiběhnou. Při pohledu na Arashiho mi bylo jasné, že začíná zuřit, tohle by naštvalo i mě, kdyby se mi ve věznici shromáždilo tolik nežádoucích lidí. Pomalu jsem se pokusila vstát, šlo to těžce, ale trhavými pohyby jsem se pomalu dostávala na nohy. Trošku to vypadalo, jako bych byla hříbě, které se poprvé pokouší postavit na nohy.

Andi

Po zásahu vlnou jsem odletěl směr zeď. Dostal sem dobrou zezadu do hlavy a to mi způsobilo menší výpadek. Když jsem otevřel oči, stála tu celá delegace z Konohy. Přišli právě v čas to je pravda, ale mě to spíš přišlo že mi chtějí vzít slávu. Ten de*il mě prostě bude ignorovat. Brblal sem si pro sebe a vstal. Mířil jsem pohledem přímo na Arashiho. Bylo by opravdu super, kdyby zde přítomní opustili prostor. Bylo to minimálně sedm let co sem bral souboj naposledy vážně. A opravdu plinulo hodně času od doby co sem se uchýlil až k takovému řešení. 
Hlavou mi probleskla myšlenka co tím způsobím ale měl jsem vzet. Vztek který přesně vystihovala moje rudá růže ukazující barvou skutečnou povahu nositele kekei genkai. 
Začal jsem skládat pečetě a přitom stále bedlivě sledoval každý pohyb co Arashi udělá. Poté co jsem vyskládal pečetě, okolo se rozprostřela na zemi má chakra. Rōzu· gāden! 
V okruhu patnácti metrů vykvetla zahrada krvavě rudých růží. Sšichni na nich stáli, leželi a podobně. 
Poté sem čekal, zdali pochopí a odejdou.