Vězení

Vězení, kde sídlí zločinci, kteří byli odsouzeni za své hříchy.
Obrana:4 Anbu, pečetě zamezující používaní cahkry uvnitř cel, pouta proti chakre mimo cel a nezničitelné zdi.

Faito Dansaku

Seděl jsem v cele a přemýšlel. Nic jiného se tu totiž dělat nedalo. Přemýšlel jsem o tom, na co Tatsuo ještě čeká? Ano, chybí mu důkazy, ale ty mu budou chybět stejně. Proč nevyužívá svých pravomocí Otokageho a nenchá mě odstranit? Není nic jednoduššího... podíval jsem se skrz celní dveře na Kashikeho. Vy hlupáci, zkoušet mě zachraňovat. Díky. Pak přede mnou přistál kus chleba a hrnek s vodou. Kývl jsem a vděčně se zakousl do tvrdé kůrky. Jak jen jsem mohl zapomenout na ten krystal... pomyslel jsem si a sáhl jsem si na krk. Vzal jsem krystal do ruky a začal si ho prohlížet. Zprvu mi to nedocházelo, ale pak mě to trklo. Zornice se mi zůžily úlekem. Reina žije! Krystal spadl na zem a já zůstal sedět jako opařený. Pak se můj šokovaný výraz změnil ve spokojený, lišácký úsměv. No, tohle bude ještě zajímavé.

uprostřed chodby mezi celami se objevil velký černý krystal který potom prasknul a objevila jsem se tam já s naštvaným výraze a Leiko na rameni se stejným výrazem jako já

Faito

Vzhlédl jsem ke strážím, které se trochu podivili nad krystalem a připravili zbraně. Uviděl jsem Reinu a Leiko a povzdechl jsem si. Je to tady. Postavil jsem se proti dveřím a začal se dívat do prázdna.

Dojdu k cele Faita a držím si metrový odstup od mříží Leiko se na mě podívá, jen kývnu a ona začne svou řeč, kterou si pilně trénovala už v nemocnici když jsem se dávala dohromady
Tak co jí k tomu řekneš ty .... ty... ty....prevíte? CO sis myslel? Že ti to projde? Ani náhodou, chceme důkaz! vyžívala se v tom křiku

Faito

Jen těžko jsem kryl za kamennou tváří úsměv. Roztomilé, vypadá to, že jsem mířil přesně. Zachoval jsem si ale tvář a dál se díval do prázdna. Co ti řekli, Reino? zeptal jsem se přímo.

Leiko se nahrbila nelíbilo se jí, že jí ignoroval a ozvala se znova
Odpověz Reině na otázky, hned nebo tě uškvařím! nadskočila na rameni zatímco já zůstala stále vážná a promýšlela si odpověď

"neřekl mi nic! CHci slyšet pravdu od tebe!" zasýpala jsem naštvaně i když potichu

Faito

https://www.youtube.com/watch?v=EUpLInv2zks

Udělal jsem krok a přišel až ke dveřím tak, abych viděl na Reinu. Cobych měl říkat? Že mě to mrzí? Že jsem jednal v právu? Že jsem tak rád, že tě zase vidím? Že to, co jsem řekl, byla pravda? Tu holku jsem úplně ignoroval. Podívej se, co se stane, když zklamu já i ty. Celá vesnice se hroutí. Proudí do ní ANBU z jiných vesnic. Tatsuo uzavřel mír s Konohou a opět drží stavy na tom mrtvém bodě, který vede jen k nejistotě a zbytečným politickým vraždám. Ano, chtěl jsem válku. Ale jen proto, že po válce přichází mír. Sama bys to mohla vědět, jsi Otokage už několik let. Na chvíli jsem se odmlčel. Díval jsem se na Reinu s výrazem zklamání. Pak jsem se vymrštil a chytl ji za zápěstí skrz mříž. Podíval jsem se jí do očí. Zabít milovanou osobu je ta nejhorší věc, kterou může člověk v životě udělat. počítal jsem s tím, že se mi ruka obalí krystalem. Z oka se vykutálela slza a já jsem mluvil dál: Trhá to srdce, ničí to soustředění, bere to dech. Myslíš, že bych to udělal jen proto, abych se stal Otokagem? Jen proto, abych si něco dokázal? Dělal jsem to pro nás. Ty jediná můžeš rozhodnout o tom, co se se mnou stane. Nezklam mě... Skoro jsem šeptal, ale mé oči jí jasně prozrazovaly, co k ní cítím. Byly plné slz a slov "miluji tě", které jsem nedokázal vyslovit.

přistoupila jsem k mříži a druhou rukou jsem uchopila jednu ze žbrdlinek.
"Proč si to udělal? Proč mi dáváš akorát tak možnost ti už nevěřit a zbít tě jak malýho?" šeptla jsem já už po těch mukách nemohla ani vypustit slzy smutku, tolik jsem jich už vypustila a vniveč.

"samozřejmě, že ne... měla jsem plán, s Madarou jsme měli plán. Kde je komunikace, mohl si něco říct a nenechat to dojít tak daleko, nezbývá mi nic jiného než překazit nově vytvořená pouta a zajistit celou vesnici do karantény před ostatníma. MOhlo tě napadnout, že na tohle čekají hladoví supy, aby za mě převzali moji moc a divím se, že si toho jako nejvýše postavený z vesnice nechopil." jeho ruka kterou mě držel začala krystalizovat poamlu černým krystalem

Faito

A nemyslíš si, že teď máš všechny supy jako na podnose? Všichni vylezli z děr, protože se tě už nemuseli bát. A na křesle ve tvé kanceláři sedí ten největší. zašeptal jsem. Právě máš všechny tam, kde jste je s Madarou chtěli mít. Třetina nejlepších ANBU z jiných vesnic je infiltrovaná zde. Supi vylezli z děr a spravují vesnici. Díky míru s Konohou nebudou čekat tvůj ničivý útok... řekl jsem. Pořád jsme krok před nepřítelem, i když je jeden z nás mrtvý a druhý ve vězení. usmál jsem se: Nikdy bych nezradil vesnici. A když vesnici, NIKDY bych nezradil tebe.

"teď si to ale udělal." krystal z jeho ruky začal zase ustupovat. "Jak se mám ujistit, že to neuděláš znovu?" zadívala jsem se mu do očí

Faito

Chytl jsem ji za zápěstí a podíval se jí naléhavě do očí: Prostě mi musíš věřit.

"to jsem dělala po celou dobu a ty jsi mi vzrazil skoro doslovně kudlu do zad." už jsem se nenamáhala sýpat, ale jen šeptat. Byla jsem na vážkách, to se snad dalo pochopit, i když jsem ho znala dlouho.

Faito

Pokud cítíš křivdu právě v tomhle, prosím. řekl jsem klidně a druhou rukou si odhrnul límec a odhalil krk. Ale nikdy bych tě nezabil, kdybych nevěděl, že se nevrátíš. mluvil jsem potichu, ale odhodlaně. Nehodlal jsem dát svůj život dřív, než očistím své jméno. Jednal jsem v právu. Proč to nechápeš? křičel jsem v duchu.

"ale udělal jsi to Faito, prostě si to udělal!" vyjela jsem znovu "budeš si moji důvěru schánět hodně ztěžka." kývla jsem na ANBU přišel ke mě
"Pusťte tým Faita na svobodu a řekněte jim, že chci aby mi přivedli do kanceláře všechny, kteří využili mé tzv. smrti a chtěli zdrhnout nebo pošpinit vesnici."
"A kapitán, mylady?" podívala jsem se na Faita
"Je volný, ale neopustí vesnici a bude pod dočasným dohledem." řekla jsem a odešla

https://www.youtube.com/watch?v=hWaNoK3gN6M

Faito

Dveře se otevřely a já jsem se vděčně podíval na Reinu. Neřekl jsem nic, jen jsem kolem ní důstojně prošel a došel pro zbraně. Počkal jsem na ostatní a pak jsme vyrazili ven. První úkol: Odchytneme ANBU z Konohy čmuchající v našem městě. Ale ještě předtím... spokojeně, s myšlenkou, že mi opět vše vyšlo, jsem se usmál: ...si jdeme pro našeho starého známého. Nadechl jsem se čerstvého vzduchu a zamyslel se: Kdo je teď krok před tebou? Za chvíli spadneš tam, odkud jsi vyrůstal. A všichni, kteří zrazovali Reininu důvěru půjdou s tebou. Tak přísahá kapitán ANBU. Vzpoměl jsem si na onen bájný den v Kirigakure, kdy jsem poprvé zabil člověka. Hlavou mi probleskly věci, na které jsem mohl být pyšný, a já zandal poslední sai za pás. (přesun)

Kashike

Ke dveřím mé cely přišel ANBU a bezeslova mi otevřel dveře. Vyjdu ven z cely a protáhnu se. Užívám si ten pocit že zase cítím chakru ve svém těle a ze stolu před celou seberu šavli od lady Otokage. ANBU mi řekl o našem dalším úkolu a já vyrazím ven před vězení abych se opět setkal se svým velitelem. Když ho uvidím, na tváři se mi rozleje úsměv, věc pro mou osobu velice netipická. Vyslechnu si co mi chce velitel říct a přikývnu. Ten mizera má můj meč... chci ho zpátky.