Vězení

Po pretočení tela šlo zistiť len jedno. Po toľkom boji, po toľkom vzdore, napriek tomu ako silný súper proti nim bol, ako silná bola legenda kopírovacieho Shinobiho Hidea, umrel.. Telo bolo.. bez života.. Totálne, bez možnosti to vrátiť. Jeho definitívny koniec..

Pozvedla jsem víčka, byla jsem unavená a moje tělo se stále nezbavilo třesu. Byla jsem v genjutsu až příliš dlouho. Pohlédla jsem směrem k mřížím, slyšela jsem křik, výbuch, a hlasy ... spoustu hlasů a bylo těžké rozeznat o koho jde. Často jsem hlasy a ty, komu patří ani neznala. Dostala jsem žízeň, ale na vodu nebylo ani pomyšlení. Jediné, co mi v hlavě probíhalo, byla myšlenka na ty, kteří zůstli ve vesnici, bylo asi jedno, co semnou bude, důležitá byla vesnice.

Andi

Doběhl jsem až k cele kde byla držena Tsuchikage-sama. Takže. Propustíte mi jí a nebo se konečně pobavím? Růže se mi díky mojí technice v ruce změnila na kunai kterým jsem zacinkal o mříže které držely šéfovou. Je mi jedno proč jí tu držíte. Já mam za úkol ji přivést abych splatil svůj dluh. Bylo to dost trapný a možná to znělo jako blbá výmluva ale ta ženská mi dala domov. Takže sem jí dlužil. Jinak mi byla vlastně totálně ukradená. Až jí zachránim tak ať si jí klidně sežerou.

"Andi?" Zvedla jsem hlavu a kalný pohled obrátila k mřížím. Ten hlas jsem znala až příliš dobře na to, abych si ho mohla splést. "Uteč." Nebyl to rozkaz, ale prosba, tiché zaúpění.

Andi

Ty buď ticho a šoupej nohama! Okřiknul sem Arashiho. Neměl sem vůbec tucha kdo to je. A vlastně mi to bylo i jedno. 
Tsuchikage-Sama. Já bych klidně i šel, vcelku se nudím. Ale ty magoři ve vesnici by mě asi dali do klády a nechali po mě házet rajčata. Bylo to v celku komická představa ale kdyby tam byl někdo z nich a né já. 
Jak už sem tak stál u mříží, kunai v ruce se změnil zpět na růži kterou sem strčil do zámku. Nemohlo ho přeci hned napadnou co mám v úmyslu. Růže mu nemusela přijít jako moje kekei genkai ale i mohla. Jelikož jsem jí změnil z kunaie. 
A když ti zaplatim? Začal sem mlejt nesmysli hlavně abych odvedl jeho pozornost na sebe. V tu chvíli růže v zámku bouchla. To by mělo zapříčinit otevření celi. Já jelikož jsem výbuch sám provedl jsem měl i vyměřené přibližné místo dopadu.  Proto sem se smrčil aby mě netrefili letící mříže. Jestli trefili Arashiho, to už byla jeho blbost. Tsuchi! Zdrhni!

Andi

Je vidět že férovku chlap proti chlapovi nezvládneš. Takže si bereš jako rukojmí ženskou. Začal sem teskat a následně sem dostal záchvat smíchu. Kámo. Většího vola už potkam jen v Iwě. Snažil sem se přestat smát ale šlo to špatně. Nakonec se mi to teda povedlo. Okamžitě sem zhodnotil situaci. Moje šance že ho to vyprovokovalo tak že se vrhne na mě asi nebyla moc velká. Lidi jako on sou sr*či co si dovolujou na ženský a slabí. Sice sem vůbec nevěděl o koho de, ale ta jeho tlaková technika mě celekm zaujala. A co když budu chtít mluvit s tvím Šéfem?

Andi


Heh. Zašklebyl sem se nad jeho řečičkama. Pomalu sem se k němu začal přibližovat a u toho sem měl ruce v kapsách. Bylo už na dálku vidět že v nich nemám. Vidím že Inteligencí tady nikdo neoplívá. Pronesu a dál se k němu přibližuju. Mě je jedno jestli jí bude nějak mrzačit. Já jí mám přivést živou. Jestli bude zmrzačená je už její problém.

Dívala jsem se Andimu do očí a neuhnula jsem pohledem ani když mě Arashi chytnul za vlasy a tahal mě za ně tak, aby všem ukázal, že on je tady pán, to se ale šeredně pletl, pokud si myslel, že jsem úplně bezbraná. Pořád jsem měla ruce i nohy volné, i když jsem se mohla jen těžko a s vypětím všech sil hýbat. "Proč neutečeš? Zachraň se aspoň ty." Zaúpěla jsem prosebně a po tváři mi stekla slza. Teď se mi do zorného pole postavil ten Uchiha. Uměla jsem si dát dvě a dvě dohromady, bylo jasné, že proti dvoum už vůbec nemá šanci. Zavřela jsem oči a když jsem je zase otevřela, chytla jsem oběma rukama Arashiho za ruku, kterou mě držel, pevně jsem ji sevřela, aby mi nevytrhl všechny vlasy, vymrštila jsem nohu a kopla Uchihu zezadu do kolene, vší silou, kterou jsem ve svém zuboženém stavu posbírala. "UTĚČ!" Zakřičela jsem a sesunula se zpátky do původního stavu, ruce mi bezvládně klesly do klína. Zase se vrátil ten slabý třes.

Andi

Jakmile se předemě postavil ten Uchiha a já zahlédl jen letmo barvu jeho očí, sklopil sem oči dolů. Nikdy se nedívat Uchihovi do očí. Jejich Genjutsu pro ubožáky by mě mohlo zpomalit. Jakmile Kyoko nakopla Uchihovce, v mé ruce se sformovala na velké válečné kladivo. To mu následně zamířilo přímo na hlavu. V druhé ruce jelikož jsem byl zastíněný Uchihou a Arashi by jí neměl vidět jelikož byla stále v kapse, se růže sformovala na Senbon. Ten mu mířil na ruku ze špatného úhlu pro něj. Jelikož senbony jsou špatně vidět i normálně natož z tohoto úhlu, dával sem mu malou šanci na úhyb. Senbon mířil přímo na ruku kterou držel Kyoko. Předpokládal sem že jí pustí.

Tsukikageho krok mě nezaskočil, ba jsem spíše od shinobi jeho úrovně něco podobného očekával. Vlna, kterou Tsukikage vypustil zasáhla i mě. Vlna mě odhodila do protější stěny plus na mě vyřítila ještě pár kamínku, které mířili směrem na můj obličej. 
Naštěstí jsem tam měl masku, s kterou to nedopadlo dobře.
Má maska dopadla, tak jak ji představuje obrázek plus mi tlaková vlna potrhala ještě plášt. S tímhle jsem si nelámal hlavu, ale trochu mě deprimovalo to, že mi tohle dával možná i Tsukikage za vinu. Nevěděl jsem jestli mi připisuje vinu za to, že mi Hideo utekl, a však mohl jsem za to že ho strážci neodzbrojili před přesunutím do vězení? Byl jsem si jist tím, že ne.  "Se*u Vám na to." Řekl jsem. Ténhle slovník u mě byl neobvyklý, ale mě tato nastála situace vyprovokovala. To, že jeden Anbu z desítek, kteří byli poblíž odejde by nemělo příliš vadit. S vůlgárními výrazy, opisujicími nastálou událost, v mých myšlenkách jsem se chystal vydat pryč.

"No tak, nevzdávej se." Po tváři mi stekla slza a kolem Hidea se objevila oranžová kopule, která okamžitě začala regenerovat poškozené buňky a vracet mu chakru, předávala jsem mu tu svou. Techniku jsem použila hned po tom, co jsem se vzpamatovala z techniky Arashiho. Doplazila jsem se k němu a použila techniku která mě mohla zabít. V Hideovi však ještě život zbyl, nebyl mrtvý a na mě bylo, zachyit zbytky jeho života a podpořit je v životaschopnosti. Nebylo moc času, kdykoliv mě mohl ten muž zastavit, ale já byla medik! A tohle byla moje povinnost! A tahle technika čerpala můj život, takže ten jeho ještě ztracen nebyl. Síly mi však docházely, ještě jsem se nevzpamatovala z toho genjutsu, proto jsem do techniky dala všechno, co jen šlo. Zachytila jsem tep, sice slybý, ale byl tu, HIDEO JEŠTĚ ŽIL! Musela jsem ukončit techniku, aby mi zbyly síly na útěk. "Andi, postarej se o něj, musí za každou cenu přežít."