Vězení

Právě sem se dostala skupina nukeninů, která před chvílí ještě působila pozdvižení mezi odpůrcemi jejich režimu v Konoze. A jednoho z nich si ulovila i jako bonus k tomu.
"Pohni.." Křikl jeden z nich, ačkoliv moc dobře věděl, že Hideo je ovládán pečetí, s kterou nic nezmůže. Ten, kdo tahal za nitky ho přesunul do nejstřeženějšího místa věznice, do cely vybavené speicálními chakrovými mříži a věděli o každém jeho pohybu.
"Tak, tady si pěkně počkááš na šéfíka, my smázneme odměnu a bude.." Ušklíbl se jeden z nich, zatímco druhý pohladil uzavřenou kapsu ve které se nacházela nádobka se Senju DNA.

Po náraze mi začal pripadať... akoby sa prebral. Ostal som na neho len pozerať, bolo vidieť, že mu robí ťažkosti už iba pozrieť priamo na moju tvár, respektíve masku. Keď tak ale spravil, uvedomil som si, že sa niečo deje. Okolo masky som zacítil i zahliadol niečo celkom známe, čo ma ale trochu prekvapilo. Ale samozrejme to na mne vidieť nebolo, nič také na mne nikdy nebolo vidno. Mal som na to ale účinnú odpoveď. Okolo mňa sa okamžite rozplynula tlaková vlna, ktorá okrem jeho techniky, odrazila dokonca aj všetkých čo tu stáli, a tiež pár slabších častí stien trošku odvalila. Nebola to ale extra silná vlna, a zároveň som aj Hideovu celu dokázal nechať nepoškodenú. Ani som ale netušil, že to sa v podstate nestalo. Ale v podstate som kašľal nato, moju pozornosť zaujala ampulka, ktorá vypadla jednému z nukeninov z vrecka hneď po tom, ako bol odrazený mojou technikou na zem. Sklonil som sa po ampulku, dvihol ju do ruky a začal som ju na moment skúmať. Zdá sa, že predsa len doniesli užitočné veci...

Kde to jsem? Co se to semnou...? Jsou ostatní v pořádku? Takové otázky jsem si pomalu kladla, když jsem začínala nabývat vědomí a přehrávat si v hlavě, co se vlastně stalo ve vesnici. Moc jsem si toho nepamatovala a to mě trápilo nejvíc, ne proto, že bych byla zvědavá, ale proto, že jsem nevěděla, co je s vesnicí a s lidmi v ní. V okamžiku, kdy jsem otevřela oči, jsem neviděla nic jiného než tmu, nejspíš s tím měl co dočinění ten pytel na mé hlavě, ale nezabránil mi slyšet hlasy a zvuky, i když mi to v určení mé současné polohy moc nepomáhalo, mohla jsem být kdekoliv, ale jen jedno z těch míst bylo nejpravděpodobnější. Nevydala jsem jedinou hlásku a jen trpělivě čekala a hodnotila přitom svůj fyzický stav. Nohy jsem měla, zdálo se v pořádku. S rukama už to nebylo tak růžové, nejspíš vykloubené rameno a pár oděrek a popálenin a nakonec krk, pálila mě na něm řezná rána. I kdybych chtěla, nemohla jsem se téměř hýbat kvůli důsledkům genjutsu, proto jsem zůstávala dál nehybná, předstírajíc, že jsem stále v bezvědomí.

Otevřela jsem oči, když jsem ucítila to zatahání a dívala se teď rovnou do očí Tsukikagemu. Mé vyčerpání mi nemohlo zabránit dívat se na něj dost vzdorným pohledem, který mi přímo čišil z očí. "Můžete mě pustit." Odpověděla jsem mu otráveně na jeho otázku. Nehodlala jsem mu to nějak ulehčit a už vůbec jsem mu nechtěla ukázat, že by mě tímhle nějak zlomili.