Severní brána

"Změna!" podotkla jsem rychle, když se před mýma očima najednou vyhrnuli nukenini na hradby. "Z jedné budky se vyřítilo pět shinobi." Skoro jsem to nestíhala sledovat. "Och, myslím, že se tam sbíhají všichni, dva z nich bojují."
Vyčerpají si chakru, to je dobré!
Rozhlédla jsem se a udělala jsem dobře. Jeden mi chyběl.
"Ten, co předtím hlídkoval, seskočil dolů z brány."
Buď teď nebo nikdy!

Když jsem sledovala, jak Hokage připravuje svou techniku, neubránila jsem se nepříjemným myšlenkám. Myslela jsem na to, kdo z nich může být lékařský shinobi. Hokage snad - je přece z rodu legendární Tsunade - ale Uchiha sotva. Nikoho z nich jsem neznala tak, abych mohla soudit. Bála jsem se ale, že právě lékařské techniky budou brzy potřeba. Možná proto se mi v těch několika sekundách dokázala v hlavě přehrát jedna jediná mise, při které mě napadalo to samé. Ono to vlastně každého napadá při každé misi. Zvlášť v téhle době. Lidé, kteří mají rodiny a děti samozřejmě nechtějí zemřít. A zatímco se o ně jejich blízcí doma třesou strachy, oni se bojí, že už je nikdy neuvidí. Vzájemná láska je vlastně vzájemný strach. Jak ironické! Ale věci se nemohou zvrtnout bezdůvodně, pokud nejste ve vesnici plné nukeninů. O to je to však horší. Zemřít z pomsty nebo z vrtochu milionáře by bylo možná jednodušší než zemřít rukou někoho, kdo prostě jen chce zabíjet. Zemřít bez jediného, byť malicherného důvodu, je přece kruté!

Na misi, na kterou jsem myslela, se také mohlo zvrtnout všechno. Každá chvíle mohla být poslední, v každé minutě mohl odněkud vyletět shuriken, který bych možná já zachytila Byakuganem - kdyby si neposvítil na můj slepý bod - ale ostatní by ho neviděli. A podřízl by jim hrdlo. Mé sestře samozřejmě ne, vždyť je také Hyuuga! Ale kromě nás tam byla ještě Shizuka a Yakichi. A náš sensei a tehdejší hlava klanu Hyuuga, ovšemže. Shizuka byl tvrdá holka, dokázala se o sebe postarat. Vlastně by mě zajímalo, jestli je ještě naživu. Yakichi byl její pravý opak. Byl a už není právě z toho důvodu. Měli jsme zpočátku mít jednoduchou misi. Konoha ještě nebyla zcela zničená, takže jsme si užívali život slečen, které sotva prošly Chuuninskými zkouškami. A jak! Nechali nás bojovat proti sobě - bůh ví, čí to byl nápad. Ale vlastně nebyl špatný. Řekla bych, že i tento boj jen posílil naše vztahy. Vztah se senseiem,  který chyběl na našich zkouškách, tak zářivý nebyl. Pro mě byl autorita, obdivovala jsem ho - jediný muž, který se stal vůdcem klanu a přitom byl z jeho vedlejší větve! Ale to bylo vše. Žádné další zbytečné city. A Shizuka a Yakichi? Byli zajímaví, to ano, ale ne dostatečně na to, abych se s nimi toužila přátelit. Nebo mi možná jen takovou zajímavost nechtěli dát najevo.

V té době už jsem lékařské techniky uměla. Dobrá, jednu. Základní. Samozřejmě jsem ji znala už z dřívější doby od Keiry, která mě jeden čas vychovávala, ale až teď jsem měla věk a úroveň na to, abych plně zvládla využít svou chakru. A také až teď jsem si dala dohromady vše, co souviselo s akademií. Takhle to totiž bylo správně. Nejprve každý musí ovládnout techniky svého klanu a teprve poté by se měl pustit do vlastních technik a do případných technik vedlejšího zaměření. Pro Hyuugy byly vedlejšími zaměřeními lékařské a pečetící techniky. Málokdo měl obojí. Ale proč ne náš klan?! Hyuugové z hlavní větve museli zvládat jak techniky pečetící, tak techniky lékařské, aby si uměli vyrobit jistou skvělou mast, tradiční pro náš klan, která zrychluje a zefektivňuje hojení jak řezných ran, tak popálenin. Medici v našem klanu ale nikdy nebyli. Byakugan byl a bude vždy zkrátka první. A nikdo s tím nechce nic dělat, ani já. Přesto mě ten den napadlo, že bych alespoň jednu vlastní techniku mít měla. Jednu vlastní lékařskou techniku, samozřejmě. 

A jak bych to mohla dokázat? Inu, Hyuugové mají mnoho dovedností. A Juuken má mnoho vedlejších využití. Jak všichni dobře ví, v Genjutsu se Hyuugům nedaří a možná (ale nejen) proto mají schopnost vypustit lehce chakru z celého těla naráz a tak se z něj dostat. Ale to není vše. Když dokážeme vypustit chakru z celého těla, abychom se dostali z Genjutsu nebo abychom v případě jedné naší skvělé techniky někoho omráčili/zabili/znehybnili, můžeme také takto využít lékařskou chakru? Dovést ji místo do obvyklého centra - do dlaní - do celého těla a do všech tenketsu? Naše tělo by se pak doslova rozzářilo a i když by technika byla složitější, nedokázala by zachránit i ty životy, které se ztratí, když někdo nedokáže vypouštět dostatek smaragdově léčivé chakry naráz? Viděla jsem v tom řešení spousty možných problémů. Objala bych své milované a oni by najednou téměř obživli. Téměř. Ani já nejsem tak naivní, abych chtěla oživovat mrtvé!

A tak mě ta technika napadla. Proč vlastně? A kdy? Inu, když jsme stáli před Futoshim, naším senseiem, a slyšeli zadání mise. Chuuninové už mohou plnit i mise vyšších ranků. A tahle, přestože byla oficiálně B-ranková, se mohla zvrhnout i na S-rank. Sensei muži, který nás na ni měl vést, nevěřil. Vést? Chránit jsme ho měli! Ale na cestě, kterou odmítl prozradit, jen se zaručil, že se mise nevymkne svému ranku a tomu, kolik za ochranu zaplatil! Parchant! Mám i chvíle, kdy bych mu za to, co udělal, přála smrt. Nebýt jeho povahy, nemusel Yakichi zemřít. Shizuka by nezmizela jako pára nad hrncem - tak moc jí asi chyběl! ...A my bychom se sestrou netvořily dvojčlenný tým. Samozřejmě mi to nevadilo, ale na tamty dva jsem si zvykla. Ale vraťme se k misi. Náš klient, ani si nepamatuji jeho jméno, chtěl vyrazit v noci. Prý aby nás nikdo nesledoval! Je vidět, že podcenil shinobi. Kdyby nás někdo chtěl sledovat, zvládl by to. Mohl se toho dovtípit. Musel přece znát Hyuugy! Sice to byla nevýhoda, ale když někdo neznal můj klan, uráželo mě to. Senseie a sestru to muselo také alespoň trošku zmást, byť to nedali najevo. Přece máme svoji hrdost!

Když jsme běželi pod nebem plným hvězd, myslela jsem na to, že je něco špatně. Cítila jsem se podivně nepříjemně. Takové tušení, že něco není v pořádku. Šestý smysl? Ha! Kdykoli zašustilo něco v křoví před námi, trhla jsem s sebou. Naštěstí jsem tentokrát uzavírala skupinu, což Hyuugové dělají málokdy - jen, když jsou s nimi jiní příslušníci jejich klanu, kteří by běželi vepředu -, takže to nikdo neviděl. Sváděla jsem to na to, že mě sensei naočkoval svou nedůvěrou vůči ex-samuraji nebo panu-bůh-ví-co-to-s-tím-mečem-dělal. Sestře jsem viděla na očích, že mu také nevěří. Shizuka s Yakichim si s tím zřejmě vůbec nedělali hlavu. Shizuka byla totiž nedůvěřivá permanentně a ke všem a Yakichi zase naopak otevřený a důvěřivý exhibicionista přede všemi. Říká se tomu šílenství a touha po objednání pobytu v psychiatrické léčebně, řekla bych. Tak či tak to byla chvíle, kdy jsem myslela jen a jen na nutnost umět je vyléčit, kdyby bylo třeba. I kdybych musela ztratit svůj život, chtěla jsem umět pomoct jim. O to víc, když se naše obavy druhého dne naplnily a z křoví se vyřítila skupina nepřátel...


...Možná to nebyli shinobi, ale byli opravdu dobří. Teď, když se ohlížím zpátky do té doby, si myslím, že byli někým z jeho bývalého společenství. Bůh ví, co vlastně dělal, ale to už jsem jednou říkala. Mečem se oháněli skvěle, jako jeden. Ale na Taijutsu jsme tu byli experti my! Shizuka se stáhla a vytvářela své hvězdné techniky. Lasa z fialkové chakry hvízdala vzduchem nad našimi hlavami. Díky bohu, že už je uměla ovládat. Vzpomínala jsem na to, jak mi Mikomi jednou po tréninku vyprávěla, jak je Shizuka cvičila. To jsem ještě byla na Akademii, nebyla jsem součástí jejich týmu. Yakichi bojoval s mečem. A tady byl naprosto nepotřebný, protože jim se rovnat nemohl a téměř žádné jiné techniky neměl. Možná pár elementárních, nevzpomínám si, ale myslím, že i kdyby je měl, nemohl by je kvůli jejich rozsahu a kvůli tomu, že my - Hyuugové - jsme bojovali vepředu, použít. Sestra se senseiem svorně využívali Hakke Kushou, Vzdušnou Dlaň, která tak byla mnohem silnější. Já se otáčela v Kaitenu před Yakichim a naším klientem. V té chvíli jsem si řekla, že jsem měla hloupý strach. Bojovat s námi pro ně bylo jako boj s větrnými mlýny. Neměli šanci, hlupáčci!

Jenže ono to nebylo všechno. Jejich útoky jsme odráželi, ale oni tam byli stále! Stále a stále! Jako kdybychom je nemohli zabít! Zahalení v pláštích. Až po několika minutách, dlouhých jako věčnost, jsem si uvědomila, jak nepřirozeně se občas protáčejí jejich údy! Měli jsme tu čest s loutkařem. Loutkaři byli bojovníci na dálku. Měli jsme ho brzy najít, jenže on maskovat svou chakru pokročilou technikou. A vlákna na ovládání loutek mizela za stromy, za které jsme se kvůli nim nemohli dostat. Co dělat teď? Všichni jsme byli příliš zaneprázdnění bojem, tak se Yakichi rozhodl zkusit vyzrát na své štěstí a rozběhl se polem. Sensei zavelel a my začali chránit svého bratra v boji. Náš druhý chráněnec mezitím hrdinně utekl. Asi mu to zachránilo život. Nesplnil svou část dohody, neměli jsme důvod ho zavést tam, kam chtěl - snad jen z lítosti nad jeho bídným životem. V té chvíli jsem toho muže začala nesnášet, ale nemohla jsem se na to soustředit, protože Yakichi stále běžel mezi loutkami. 

Po chvíli jsem se vrátila k menším a rychlejším útokům. Sestra a Sensei - a obzvláště, nutno říct, Shizuka - měli techniky, kterými ho mohli chránit na dálku, já ne. Mé vrány tenkrát byly ještě ve stádiu, kdy jsem je nedokázala řádně využívat a už vůbec ne v takovémhle boji. Kdybych trefila omylem svého týmového kolegu, nic by ho nezachránilo před smrtí. Chránila jsem tedy je, aby oni mohli chránit jeho. Byli opravdu dobří, ale jakmile se dostal do zóny za loutky, do které jsme se nedostali ani my, nemohli jsme nic udělat. Desítky loutek nám zatarasili cestu a my se museli dívat, jak ho loutkář, který se konečně odvážil vylézt, tluče a kope do břicha, jak ho náš přítel prosí o milost a dostává se mu jen dalších a dalších ran! Vlastně byl div, že po té brutální nakládačce Yakichi ještě žil. Chtěla jsem mu jít pomoct, z očí se mi řinuly slzy! A sestra mi pak vynadala a řekla mi, ať nepláču. Nechtěla být ostrá, jen prostě byla chvíle, kdy nic nebylo tak, jak jsme chtěli. Všechno bylo špatně. 

Ukázalo se, že sensei o tom věděl. Už tam byl a připravil si menší past. V noci, když jsme mysleli, že spí, si prohlédl nepřátele. Nemohl Yakichiho zachránit, potřeboval, aby tam byl loutkař sám. Pak, když se Yakichi plazil k nám, měl jedinou příležitost, jak zachránit alespoň nás. A tak stačila jedna pečeť a následující výbuch zabil loutkaře a... našemu týmovému kolegovi utrhl nohu. V tu chvíli jsme byli vedle něj. Byla jsem tam jediný lékařský ninja. Možná Shizuka už v té době měla nějaké základy, ale nedokázala - nebo se neodvážila - je použít. Pracovala jsem mlčky. Už jsem nekřičela a už mi zaschly slzy. Vlastně jsem nikdy nekřičela, jen v duchu. Nemohla jsem nic udělat pro jeho nohu. Sotva jsem zastavila krvácení. A to nemluvím o tom vnitřním způsobeném tolika kopanci. Ten den s ním sensei vyrazil napřed. Byl jediný, kdo ho mohl dostat dostatečně rychle do nemocnice. Ale na jednu věc jsem zapomněla. Když s ním chtěl prvně sensei odejít, zadržela jsem ho a svého kolegu jsem objala. Tak moc jsem se snažila, aby mi z celého těla proudila lékařská chakra, až se mi to podařilo. Ale nedokázala jsem tím nic, takhle napoprvé a z hecu byla nedokonalá a nedokončená technika tak slabá, že mu možná jen ukradla další drahocenné minuty... a já po jejím použití omdlela.

Yakichi přežil, ale co by byl shinobi bez nohy? Navíc měl příliš mnoho vnitřních zranění a běh rekonvalescence byl příliš pomalý, aby si cokoli zapamatoval. Trvalo to léta. Nezemřel. Ale pro nás už byl mrtvý. A my pro něj. Nikdy s námi již nepromluvil. Shinobi Yakichi byl mrtvý, už nikdy nepřijde za námi, už nikdy nebude držet v ruce meč. Zbyl neznámý Yakichi, jeden ze stáda, kterého my ovšem nikdy nebudeme mít rády, nikdy ho nebudeme znát. Říkám si, že by možná bylo lepší, kdyby zemřel. Pamatovali bychom si ho takového, jaký byl. A ne jako mrzáka, který ztratil svou energičnost. A svou lásku, pokud měl Shizuku opravdu tak rád, jak jsem si myslela, že ji rád měl. Původně ani nepatřil k našemu týmu, byl tam kvůli ní. Ona potom odešla. A on asi zemřel, když byla Konoha srovnána se zemí. Bůh ví. Stále mě to zajímá jen když mám sentimentální náladu a přemýšlím o tom, jestli by se něco změnilo, kdybych už tenkrát uměla tu techniku, kterou jsem později začala trénovat. Emerarudonaito. Noc Smaragdů. Noc proto, že když mě napadla, noc byla. Smaragdy kvůli barvě lékařské chakry... a také proto, že to smaragdovou trávu zašpinila Yakichiho krev.

Techniku jsem trénovala ještě další měsíc, nebyla lehká. Sensei to neviděl rád, ani sestra. Zřejmě jim došlo, kde jsem na ni přišla a stále si pamatovali, jak jsem při prvním pokusu o ni omdlela. Sestra říkala, že mě to může zabít. Vím, že nemůže. Slíbila jsem jí, že si budu vždy dávat pozor. Kdybych převzala zranění svých přátel, zabilo by mě to, to ano. A jednou tu techniku vyvinu, já vím! Měla jsem ji v hlavě už když jsem dokončovala tuto. Ale na to je stále dost času a stále na to dost času bude. Umřít někomu v náručí s vědomím, že jsem mu zachránila život, by ale byl krásný konec. Něco takového bych si představovala, bylo by to lehčí než zemřít v posteli. Tedy sobecky lehčí - lehčí pro mě. Zatím jsem se ale naučila jen léčit objímáním to, co jde. Do omdlení, ale ne až do smrti. Možná se mi tím už povedlo někomu pomoct. Někomu, koho mi stálo za to obejmout! ...ale Yakichimu už nepomůžu, přestože mu vděčím za to, že jsem na tuto techniku přišla. Každý život shinobiho je hodnotný i proto, kolik obětí pamatuje. Upřímně by mi stačilo vědět o této jediné. Stačí doufat v to, že zemřel jeden člověk. Protože přestože si Yakichi smrt nezaslouží a nikdy nezasloužil, bylo by vůči němu fér mu ji konečně poskytnout.

Během těch několika vteřin mě ještě napadlo, že až se vrátíme do Konohy, určitě se na něj zeptám. Možná ho i navštívím, uvidíme. Na tváři se mi díky této vzpomínce objevil menší úsměv.
Vím jistě, že tady nikdo nezemře. Tentokrát ne. Teď už jsem tu techniku přece ovládla!

//Jsem mrtvá! 4A4, přes 2 000 slov, přes 13 000 znaků (včetně mezer), 22 odstavců a 181 řádků. Téměř hodina čistého času.

Utrhla jsem kus látky z rukávu a udělala si z něj provizorní roušku. Jako šátek jsem si ji nechala na krku, kdybychom museli proběhnout kolem květin. Pak byla technika dokončena. Zaslechla jsem rozkaz a znovu jsem se zaměřila na nukeniny.
"Všichni spí... až na dva!" Překvapilo mě to. "Jeden z nukeninů je na bráně. Druhý se zrovna sbírá ze země."
Nasadila jsem si "roušku," za chvíli už na to jistě nebude čas.
"Spustí poplach, když si nepospíšíme!"
Jenže kvůli výbušným lístkům v zemi se za nimi nemohl nikdo rozběhnout. Nikdo kromě mě a já jsem nemohla ukázat ostatním cestu, dokud nedostanu rozkaz. Ale zaútočit jsem mohla z dálky. Nehlučně a klidně. V dlaních se mi objevila malá, chakrová vrána, trochu jako Juuken na dálku a oblétla místo, kde jsme stáli, aby neprozradila naši polohu, načež z jiné strany lesa vyrazila přímo k nukeninovi, který byl na zemi a byl tak snadný cíl, který mohl být zneškodněn první - letěla s úmyslem se mu těsně vyhnout, aby si myslel, že ho netrefila a pak se vrátit a vrazit mu pořádnou ránu do páteře. Takovou, aby se na nějakou dobu nehnul.

Nukenin se vráně vyhnul - koneckonců, jak bylo plánováno, letěla trochu stranou od něj s úmyslem trefit ho až se jí vyhne do zad -, ale byl rychlejší, než jsem očekávala, tak ho vrána trefila až za bránou. Mohla za ním, aniž by o ní teď věděl, letět, dokud jsem ji viděla a díky Byakuganu jsem samozřejmě viděla i za zeď. Jakmile ho vrána z Juukenové chakry trefila přímo do zad, spadl ze střechy a zřejmě ho nešikovný pád stále život. Mezitím už bohužel stihl potkat Shira a tak jsme tu měli stále dva nepřátele.
//Omlouvám se za tu úpravu, ale jasně jsem napsala, že když se vráně vyhne, trefí ho do zad. Chápu, že se nějak musel zaonačit Shirův příchod, ale raději bych to viděla uvedené na pravou míru a ne přerušené uprostřed plánu, jako kdyby mohla vrána jen tak zmizet, když se jí vyhne - přičemž právě to, aby se jí vyhnul, byla součást plánu.

"Chakra," zvedla jsem k Hokage-sama pohled. "Kdykoli ji chytnou kořeny, jako kdyby jí vystupovala z těla chakra a ničila je. Snad vysušovala nebo něco podobného."
Zamračila jsem se.
"Drží ji to zatím na místě, ale objevil se u ní někdo další. Její předchozí společník je ze hry."
Dostala jsem komplikovaný úkol. Ukázat jim cestu a zároveň se neprozradit těm dvěma.
"Mohla bych označit místa, na která můžeme," navrhla jsem po chvíli přemýšlení. "Kunaie i mé vrány ale předem upozorní, kudy půjdeme..."

"Yosh," přikývla jsem a pokusila jsem se o energický tón.
"Objevil se tam další. Asi opravdu máme poslední možnost."
Pořád nás ale na tři bojovníky bylo dost, alespoň jsem v to doufala. Vytvořila jsem si pět chakrových vran. 
"Budou nad místy, na která můžete," osvětlila jsem svůj plán. "Pokud budete muset uhnout z cesty, kterou poběžím první. Zároveň jsou tak vysoko ve vzduchu, aby bráno vzdušnou čarou označily i bezpečná místa na zdi, po kterých můžeme běžet."
První čtyři vrány, které se rozmístily okolo nad místy, na kterých se nenacházely žádné pasti, mi neubíraly téměř žádnou chakru. Nehýbalo se, stačilo jen vnímat, že existují. Oproti tomu pátou jsem měla nad sebou a musela jsem se soustředit na její pohyb. 

Rozběhla jsem se přímo proti zdi, vránu vyslala proti strážnému, který se nově připojil. Vypadalo to, jako kdyby se jen nutil k tomu tam stát a navíc byl přímo proti mě. Proti Shakutonu bych nablízko neměla moc šancí a to byla pro Hyuugu nevýhoda. Takže zbývaly ti dva shinobi, ze kterých jsem samozřejmě vybrala toho, který ke mě byl blíž. Chystala jsem se vyběhnout po zdi co nejrychleji. A jako Hyuuga jsem samozřejmě nebyla nejpomalejší.