Severní část ostrova

Pokrývá ho hluboká džungle ve které jsou různá zvířátka i bestie.Není radno se držet moc u země jelikož je zde spousta jedovatých plynů.Cesty jsou tvořeny lanovými mosty a různými skalkami.

Ticho a přítmí džungle prolomil zvuk lámaní větví, bolestných zvuků a o malou chvíli později nepřetržitý proud nadávek. Miki měla vlastně svým způsobem štěstí, protože větve ztlumily její pád. Přesto to ale rozhodně nebylo hladké přistání. Chvíli jen tak ležela na skále jak dopadla a počítala končetiny a teprve když dostala kladný výsledek, posadila se a začala sčítat celkové škody. Vyšla z toho vlastně celkem dobře, na to, jak hrozivě to vypadalo během pádu. Téměř viděla škleb svého bratra.
Vždycky jsi měla štěstí, nee-chan!
Teď se jí bude nějaké opravdu hodit. Když se ujistila, že se na jejím těle nenachází nic, co by potřebovalo akutní ošetření, rozhlédla se kolem. Všude byl hustý zelený porost, ale když popošla kousek doprava, kde se zdála rýsovat úzká mezera, zjistila, že na další skálu pár metrů vzdálenou vede lanový most.
Tak přece jen jsou tu stopy civilizace. Jen doufám, že to není nějaký místní barbarský kmen.
Větší vrásky, než potencionální nebezpečí od domorodců s palmovými sukénkami, jí ale dělala hustá mlha, houlící se pár metrů pod mostem. Neměla zrovna zdravou barvu a něco jí říkalo, že ty mosty tu určitě nejsou jen proto, aby líní turisté nemuseli šlapat při přechodu z jedné skály na druhou nahoru a dolů.
Tohle bude ještě zajímavé.

Uvnitř Miki to vřelo. Za její život jí potkalo už lecos, ale aby jí někdo shodil ze skály, to se jí ještě zažít nepoštěstilo. Spíš než to jí ale štvala určitá arogance, která z celého toho aktu čišela. Zvláště ty poslední slova.
To víš, že mě za týden uvidíš. A buď si jistý, že po tomhle se ti budou ztrácet peněženky ještě dlouho.
Miki zaskřípala zuby. V prvních chvílích po dopadu tenhle intenzivní pocit přítomen nebyl. Mohl za to předchozí šok a úleva, že dopadla v pořádku a kromě pár škrábanců se jí celkem nic nestalo. Teď ale, když se dala do pohybu a měla najednou mnohem víc času na přemýšlení, měl vztek velký prostor vyžití. Stále měla ale dost rozumu na to, aby se snažila uklidnit.
Teď je hlavní především chladná hlava.
Přešla další můstek a objevila se na skále, která se od těch ostatních ničím význačným nelišila.
"Potřebuju sehnat místo na spaní a taky něco k jídlu a potom..."
Pod jejíma nohama se ozval ošklivý tichý zvuk, při kterém člověku přejede mráz po zádech. A v další chvíli už letěla i s malým kusem skály, na které předtím stála, pod sebou, směrem dolů, jak zemská přitažlivost káže. Výkřik, který vyšel z jejích úst, byl instinktivní záležitostí. Její pád ale ještě před tím, než jí stačila pohltit nazelenalá mlha, zastavil převis. A ona už zase jednou ležela na zádech s vyraženým dechem. Když se jí ho podařilo popadnout a aspoň trochu se vzpamatovat z toho, že její smrt byla zase pro jednou o něco odložena, posadila si a rozhlédla se kolem. Nedaleko ní byl vstup do jeskyně.
"... něco na spaní ..." vzpomněla si a pousmála se. Zvedla se a nakoukla do jeskyně. Na první pohled se zdála v celku přívětivá.
Fajn, tak teď už stačí jen...
Otočila se směrem, z kterého spadla a došla jí velmi nepěkná skutečnost.
"Ksó!"
Strmá skála nad ní neposkytovala žádnou cestu, jak se dostat zpátky nahoru.
To né!
Miki si nervózně prohrábla vlasy a pak se opatrně naklonila přes převis a podívala se dolů. Ani do zelených mlh nevedla žádná schůdná cesta. Znovu si nervózně prohrábla vlasy. Bylo to jak zlý sen.
Mysli! Mysli!
Před jejím zrakem se v duchu objevil seznam všeho, co měla sebou a o malou chvíli později s mávnutím ruky zmizel, protože v něm nebylo naprosto nic užitečného. Miki přecházela po převisu ze strany na stranu jako lev v kleci.
Znám teorii chození po pevných předmětech.
Na okamžik se zastavila.
A ten trumbera z akademie kdákal něco o dobrém ovládání čakry.
Podívala se nahoru na skálu. A pomalu si povzdechla. Zkusit se má všechno. Zavřela oči a začala se soustředit.
Vést čakru do nohou, rovnoměrně rozprostřít...
Zhluboka se nadechla, otevřela oči a sebevědomě se rozešla proti skále. Jeden krok nahoru, druhý, třetí, čtvrtý... bum!
Miki bylo umožněno zažít stejný nepříjemný pocit toho dne již potřetí. Chvíli lapala po vzduchu, a pak se podívala nahoru na skálu.
Jen počkej! zatnula zuby. Evidentně to fungovalo, jen to chtělo trochu vypilovat.
Jeden krok. Druhý. Třetí, čtvrtý. Pátý. A následovalo jich ještě jednou tolik. Když se konečně dostala nahoru, opřela se o kolena a zhluboka se vydýchala. A hned na to se dostatečně vzdálila od kraje skály, ke kterému se tenkrát zaslepená vztekem nebezpečně přiblížila. Ale přece jen to bylo k něčemu dobré. Ta jeskyně nebyla vůbec k zahození a když se dokázala dostat nahoru...
Miki se narovnala a opatrně se znovu přiblížila k okraji skály a nahlédla dolů.
To by mohlo jít.
Rozhlédla se kolem. Teď bylo důležité získat to, co člověka jako první ze všech věcí odlišilo od zvířat. Manifest inteligence. Dar bohů. Nejlepšího pomocníka a zbraň.
Bylo zkrátka na čase vydat se sbírat dřevo. Před tím si ale Miki důkladně zapamatovala místo, kde se nacházel převis s "její" jeskyní. Rozhodně nechtěla zažít chvíli, kdy by se jí tohle těžce vybojované místo ztratilo. Pro jistotu si ho ještě označila a pak se vydala sbírat. Nacházela se uprostřed džungle, takže najít dřevo nedalo moc práce. Problémem bylo najít dřevo suché. Aspoň nějakou trošku do začátku, aby mohl ten zbytek mezitím trochu oschnout. Asi po třech hodinách usilovného hledání a házení dřeva na převis usoudila, že by ho mohlo být dost. Svojí zvláštní úlohu ale mělo ještě asi osm krásných, vcelku rovných, silných a všeobecně ukázkových větví.
Předchozí profese Miki vyžadovala velkou informovanost. Jen ta člověka často zachránila před nejhorším. A taky nějaký ten mozek v hlavě a schopnost improvizovat. Pochopitelně znala takové ty poučky o tom, co dělat, když se ztratí v divočině. Třeba jít po proudu nějakého vodního toku. Problém byl, že ona se nechtěla dostat k civilizaci, ale týden přežít. Byla to poněkud jiná situace. Jedna z mála věcí, kterou tady mohla z pouček využít, byla informace o tom, jak se na devadesát pět procent poznat jedlé rostliny a poznatek, který získala, poněkud jiným způsobem - pryskyřice hoří. Zbytek už byl na její hlavě a improvizaci. A na těch pár věcech, které měla s sebou. Teď se jí konečně hodil ten kunai od Raikageho.
Našla strom, který dle jejího mínění vypadal slibně, a dala se do práce. Nebylo to ale ani v nejmenším tak lehké, jak si myslela. Miki nedisponovala právě velkou silou a strom se ukázal jako úctyhodný soupeř. Přesto to však nevzdávala.
"Ksó! Tak už konečně něco vypusť!"
To, co původně podle ní mohlo trvat tak půl hodiny, jí nakonec zabralo dvě. Ikdyž to nemohla nijak objektivně posoudit, protože se zde nedal přesně měřit čas. Nakonec však skočila přece jen úspěšně. A vedle ní leželo opřených osm přírodních pochodní.
Miki byla ale napůl mrtvá. Nedalo se říct, že byse během festivalu, nebo cesty z něj nějak ztrhala, ale přece jen jela bez spánku už nějakou dobu a hned jak se vrátila do vesnice, vyrazili na trénink...
"No tak, ještě nemůžeš spát!" zamumlala si sama pro sebe a snažila se trochu vzpružit. Bylo potřeba ještě zajistit pár věcí.
Kdyby nás alespoň shodil se Zorem společně, mohli bysme držet hlídky... prolétla jí hlavou velmi nezvyklá myšlenka. Většinu času byla sólista. Na to, aby s někým opravdu chtěla pracovat, si jí musel získat. Teď jí však vyhlídka na to, že by tu byli dva, připadala jako výhodnější, nehledě na to, kdo by to byl. Ikdyž by jí to v důsledku mohlo přinést jen potíže.
Teď však nebyl čas přemýšlet nad tím coby, kdyby. Poté, co byli dodělané pochodně, byl čas na sesbírání všemožných vzorků rostlin, které vypadaly jedle, a nanošením je na stejné místo, jako dřevo. Jediná pozitivní věc na téhle činosti, kterou Miki našla, byl fakt, že nebyla tak náročná. A možná ten budoucí příslib jídla.
Měla s sebou sice pár podpůrných pilulek, ale držet se celý týden jenom na nich nebylo nic, o co by stála.
Když byly konečně všechny potřebné věci nanošeny k jeskyni, nastal čas na samotné její obydlení. Miki se pomalu vydala po skále dolů k převisu, ale ke konci to stejně nevydržela a skončila v hromadě dřeva. Bylo to ale spíš únavou a zdálo se, že se jí tohle rychlo učení zatím celkem daří. Podařilo se jí vyhrabat z hromady a dala se do práce. Nejdřív bylo potřeba opatrně prohledat jeskyni. Jejím posledním přáním bylo sdílet příbytek s nějakým medvědem. Měla ovšem štěstí, jak se zdálo, jeskyně byla neobydlená (což nebylo až zas tak překvapivé vzhledem k jejímu umístění) a po pár metrech zasypaná kamením, tudíž přístupná jen z venku.
Po ujištění se, že jí nečeká nemilé překvapení, nanosila dříví i bylinky dovnitř. Jako poslední tam vzala i pochodně, které opřela o stěnu jeskyně a přivázala k nim liánu, kterou uřízla během sběru rostlin tím způsobem, že jí zajišťovala, že si je v případě nouze bude moct vzít rychle sebou. Byli v tuhle chvíli tím nejcennějším, co měla a zároveň taky nejsilnější zbraní. Pak rozprostřela všude po převisu jemné chroští a větévky a jemnou vrstvu pro jistotu rozložila i před kupu kamení, kterou byla přehrazená druhá strana jeskyně.
Jediná příjemná povinnost, která jí čekala potom, bylo přichystat pár kusů suchého dřeva k zapálení. Unaveně, ikdyž s částečným sebeuspokojením se rozhlédla kolem a v duchu se ujišťovala, že na nic nezapomněla. Pak pozvedla pravou nohu a malinko zatlačila a poté zatáhla za podpatek, který byl ve skutečnosti malým úložištěm pro věci. Byl dutý a jeho stěny tvořil pevný, pečlivě potažený, aby jej nešlo rozeznat od zbytku boty ani po zvuku, kov. Z dutinky teď vypadla krabička sirek v několika obalech, které její obsah chránily před zvlhnutím. Už stačilo jen vybalit a škrtnout. Miki se poprvé za tu dlouhou dobu usmála.
Budiž světlo.
O pár chvil později již v jeskyni vesele plápolal oheň a Miki se rozhodla, že testování rostlin nechá na později. Uložila je do nejchladnějšího kouta jeskyně, zatímco ona si lehla naopak nedaleko ohně a pochodní a po chvíli již spala lehkým spánkem.

Jeskyň byla tichá a tmavá. Slyšet v ní bylo jen pravidelné praskání dřeva a jediné světlo poskytoval právě plápolající oheň. Opravdu, bylo to skvělé útočiště, jak si odpočinout a jak se cítit v bezpečí, alespoň na okamžik. Ale jak se říká, nikde není člověk úplně v bezpečí..

Během několika minut, mohlo Miki ze spánku probudit akorát pravidelné šoupání, odhrnování chroští, praskot jemných větviček a pam bum, bum, bác, žuch... Pravidelné žuchnutí něčeho skrz skalní řísu dolů, do jeskyně. A že toho nebylo málo. Byly to tlumené zvuky, které na krátkou chvíli utichly, ale pak se ten šoupavý zvuk ozval znovu a mnohem blíž! A po něm následoval další, něco Miki proběhlo kolem nohou a ztratilo se kdesi u rostlin v nejchladnějším koutu jeskyně a taky tom nejtemnějším. Ale zvuků bylo víc, znovu se něco Miki otřelo o nohu a chlupaté to rozhodně nebylo, a za chvilku se to ztratilo znovu v tom temném koutě. Bylo slyšet pravidelné chroupání.

A k Miki doléhal jen stín, stín jejích nových hostů a nečekaných návštěvníků. Stín byl obrovský, se sto nohami, hrozivý, snad 3 metrový! To se v tom koutě fakt skrývá taková obluda?
Nejspíš to pro dívku musel být hrozivý zážitek, plus ty divné zvuky.. Sebere odvahu a půjde se do toho kouta podívat nebo raději zůstane potiše sedět v domnění, že si jí to nevšimne? A navíc.. co to vůbec je?

Ve chvíli kdy se ozval praskot větviček se Mikino vědomí přesunulo do polospánku a ona sebou mírně zavrtěla. Probrala se teprve tehdy, když se jí o nohu něco otřelo. Něco nespecifikovatelného. Prudce se posadila, ale sotva to udělala, strnula. Na stěně se rýsoval stín obrovské obludy. Miki byla jako zkamenělá. Teprve asi po půl minutě se vzpamatovala a pomalu za sebou nahmatala jednu z pochodní a osvobodila jí z liány. A velmi pomalu strčila do ohně. Ozvalo se zapraskání jak pryskyřice chytla. Miki už na nic nečekala a rychle hodila pochodeň do rohu. Světlo letící pochodně na okamžik osvětlilo hromádku bylinek, která následně vzplála a Miki na chvíli naprosto nemohla pochopit, co se to stalo. Teprve, když sebrala odvahu a přiblížila se k hromádce bylinek, zjistila, kdo byl původcem celého toho pozdvižení. Obrovská housenka velká jako její ruka a k tomu spousty malých okolo, které padly za oběť ohni. Rukou si přejela obličej. A pak rychle popadla pochodeň a začala jí hasit. Přišla aspoň o polovinu pochodně a všechny bylinky, kvůli stonožce. Sice trochu větší, ale stonožce. Znovu si přejela rukou po obličeji a zhluboka si povzdechla.

Miki se věnovala hašení pochodně, když v tom zahlédla prudký pohyb směrem od obří stonožky a... když se na ní ohlédla, už tam nebyla. Otočila se, aby zjistila, kam zmizela a podruhé za velmi krátkou chvíli zažila nepěkný šok. Pochodeň v její ruce se znovu rozhořela. Ze strnulosti jí vytrhly až chapadla, která se po ní začala sápat. Ohnala se po nich pochodní.
"Vypadni, příšero!" křikla na ní z nějakého nepochopitelného důvodu, protože pochybovala, že by jí rozuměla a druhou rukou se zatím pokusila shrábnout zbytek pochodní uchycených v liáně.

Jak se zdálo, křičet na to nebyl vážně dobrý nápad.
Příště už budu zticha.
To ale nebylo vůbec relevantní. Teď šlo o to, aby nějaké "příště" vůbec bylo. Miki cítila, jak začíná rudnout. Byla nadechnutá a stále měla volnou ruku a v ní zapálenou pochodeň, tam výčet jejích výhod končil. Na druhou stranu ležela na zemi s kotníkem obalený chapadlem, které jí tahali do úst obří příšery a druhé bylo obalené kolem jejího krku. To byl zhruba celá situace v kostce, která jí proletěla hlavou během pár vteřin.
Vzduch v plicích vystačí nejméně na sedm minut, nejvíce na deset. V případě silného sevření kolem krku je smrtelné zastavení přívodu okysličené krve do mozku.
Další několika vteřinová myšlenka, která se vynořila v její hlavě. Původně nejspíš byla z nějaké učebnice, nebo knihy. Ale teď byl čas na činy a na nic jiného. Smrt následkem zastavení okysličování mozku přicházela o dost rychleji.
Miki najednou úplně povolila. Mohlo se dokonce zdát, že už umřela, ikdyž nevěděla, jestli není chapadlo obří brouko-chobotnice náhodou natolik citlivé, aby cítilo její tep. Ať již to bylo jakkoliv, znamenalo to, že se začala o dost rychleji přibližovat k její puse. A přesně na to čekala. Chtěla mít prostě jen o něco větší šanci, že se trefí. Pevně sevřela pochodeň a... hodila. Mířila přímo do pusy zrůdy.
Sežer si tohle!

Miki měla štěstí, protože příšera byla za prvé ne-příliš-inteligentní a za druhé si nejspíš neviděla do huby. Ve chvíli, kdy padla potvora mrtvá na znak, zaradovala se.
A máš to! chtěla se škodolibě zachechtat, ale přesně v tu chvíli si uvědomila, že stisk na jejím krku nepovolil. Chytla za chapadlo rukama a pokusila se zabrat. Ale nepovolilo. Mezitím se okolo jejích rukou začali stahovat další chapadla.
Ku*va. Ku*va!
Pokusila se znovu pořádně zabrat. Nešlo to. Cítila krev pulzující v její hlavě a snažící se dostat z ní pryč.
"Sakra, já tady umřu!
Prolétlo jí hlavou začínala propadat panice. Naposledy zabrala jak nejlíp uměla a pak...

Čas, jako by na okamžik zpomalil, přetočil, obrátil na ruby a následně se zastavil úplně.
Okolo nohou Miki pomalu proplouvala voda.
Kde to jsem?
Pomalu zvedla hlavu a zadívala se na obří klec.

Ve velké kleci se nacházel velký biju. A propaloval jí očima. Nelíbilo se jí, jak na ní zírá, z toho pohledu čišela nenávist a arogance. Nesnášela aroganci.
Před žlutým propalujícím pohledem neuhnula. Její chladné šedé oči opláceli pohled obří vážce, ikdyž to nebylo nic lehkého. A Nanabi měl proslov. Miki prostě jen stála s pohledem upnutým na něj a čekala, až domluví. Přitom však pohledem nemohla nezavadit o klec, která je dělila.
Život v kleci... přesně tak si připadala. Strávila v ní dva roky. A pak přišlel Nanabi a s ním volnost. Relativní. Na vodítku. Ale pořád to bylo lepší, než celý život strávit ve vězení.
A nedívala se právě ona na své věznitele tímhle pohledem? Nepropalovala v duši stejným způsobem Raikageho?
Nanabi domluvil a Miki se zhluboka nadechla. Co mohla nabídnout?
Na okamžik svěsila hlavu. A když jí zvedla, čišelo z ní odhodlání.
"Když teď umřu, k ničemu ti to nebude."
Pronesla najednou do ticha. Nedala však Nanabi čas, aby zareagoval.
"Ano, pečeť povolí a ty budeš volný. Krátký doušek svobody. Ale pak příjde Raikage, který tě znovu zapečetí. Víš to, stalo se to už několikrát před tím, než tě zapečetili do mě. Jsi-li biju, nikdy nebudeš úplně volný. Vždycky se někdo objeví. Zavře tě a bude se to opakovat. Stále dokola."
Zhluboka se nadechla.
"A já? Myslíš, že jsem o tohle stála?"
Rozhodila rukama.
"Je to jen další forma vězení."
Naklonila hlavu na stranu.
"O dost lepší, než to, kde jsem byla před dvěma roky, ale vězení."
Miki znovu narovnala hlavu.
"Ani já, ani ty nejsme svobodní. Ani já, ani ty až do konce svého života na víc, než pár krátkých okamžiků nebudeme. Spolu ale možná můžeme být o trochu víc svobodnější, než jsme.
A hlavně můžeme konečně jednou těm nafoukaným blbečkům, kteří si říkají shinobi ukázat, že s námi nemůžou pořád jenom zametat! " teď bylo konečně jasné, odkud celé to odhodlání Miki pramení. Trochu se uklidnila a zhluboka se nadechla.
"To je má nabídka."

Nanabi odpověděl a ta slova, která řekl spolu s pohledem, který jako by se jí propaloval až do duše, jí donutila si něco uvědomit.
Využít, ano, přesně to chtěla udělat. Dělala to už dlouho. Praktikovala to v podstatě na každého, s kým přišla do styku. Existovalo jen pár lidí, ke kterým jí vázalo něco víc, než čistá vypočítavost. Potom, co se stalo před čtyřmi lety by je dokázala spočítat na prstech jedné ruky. Miki polkla. Věděla, že teď stačí jen slovo, jen slovo, ale opravdu to bylo dost.
"Možná, že já se tě snažím využít, ale o co se snažíš ty? Vzbuzuješ ve mě svědomí, ale nesnažíš se snad o to samé?"
Miki se nadechla a její pohled ztvrdl. Udělala několik odhodlaných kroků, a stála těsně u klece.
"Slibuji, že tě nikdy nebudu brát jako nástroj, hloupé zvíře a nikdy se nebudu snažit tě do něčeho nutit. Pokud tato podmínka bude dodržena i z tvé strany."
Věděla, že to je troufalé. Možná až příliš. Ale nemohla si pomoct.

Nanabi promluvil a pak... bylo to jak obří vlna, která jí odhodila dozadu. Letěla neskutečnou rychlostí nazad, ale místo nárazu, který by následoval v hmotném světě jen počala všude ve svém těle cítit pálení, jak se v něm Nanabiho čakra rozlévala. Otevřela oči a zjistila, že všechny chapadla jsou pryč, roztrhána na kousky. Co bylo však horší, stále cítila, jak čakra, z níž se okolo ní utvářel plášť narůstá. Zůstala prostě ležet na zemi tak jak byla a oči znovu zavřela. Se svojí čakrou uměla zacházet perfektně, nemohlo to být zas o tolik jiné, ne?
Začala se úpěnlivě soustředit a snažila se dostat čakru zpět tam, odkud proudila. Teď bylo hlavní zachovat si chladnou hlavu, po předchozí panice a strachu ze smrti teď v její mysli nebylo ani památky.

Čakra zmizela. A Miki si připadala, jakoby jí někdo protáhl pračkou a vyždímal. Prostě dál ležela na zemi tak, jako před tím a koukala se na strop jeskyně. Okolo ní se válely zbytky chapadel a nedaleko ležela mrtvá příšera. Hlavou jí prolétla myšlenka, že by si měla lehnout aspoň o kus dál, ale zůstaly prostě dál unaveně ležet na místě. Stejný výsledek zaznamenalo i upozornění, že by měla přiložit, nebo vyhasne oheň, poté co jeho směrem otočila hlavu. Nakonec se prostě zkroutila do klubíčka a tvrdě usnula.

Nevěděla, za jak dlouho se probudila, ale kdyby jí někdo tvrdil, že spala den a půl, možná by mu to i byla uvěřila. Díky bohu si připadala docela odpočatá, ikdyž hladová.
Hlad je jen návyk na podávání jídla v určitých časových odstupech. Pokud ho vydržíš, po chvíli sám odezní. Tělo se bez jídla obejde poměrně dlouhou dobu. Jediné, co potřebuješ je energie.
Miki se pomalu posadila a tentokrát stlačila druhý podpatek, než posledně, ukrývaly se v něm podpůrné pilulky. Jednu si vložila do pusy a pak se postavila. Tahle jeskyně už se jí ani trochu nelíbila. A už vůbec ne s mršinou té příšery uvnitř. Popadla zbylé pochodně, jednu po delším úsilý zapálila, zbytek si uchytila na záda a rozhodla se, že vyrazí rovnou k útesu, ikdyby tam měla pak dva dny do termínu tvrdnout. Vyšla z jeskyně a vyšplhala se nahoru po skále.
Problémem bylo určit směr. Zelený příkrov stromů dokonale znemožňoval jakýkoliv rozhled a tak se Miki nakonec rozhodla na jeden z nich vylézt a zjistit, jakým směrem musí jít. A využít k tomu nově získané zkušenosti o chození po věcech pomocí čakry. Chodit po stromech ale nebylo tak lehké, jako chodit po skále. Párkrát to s čakrou přehnala a probořila se nohou do stromu. Ale nakonec, posilněna o nové zkušenosti, dokázala vylézt dostatečně vysoko, aby se mohla rozhlédnout a určit směr. Pak pokračovala dál, přes lanové mosty a skály, doufajíc, že dorazí co nejdřív.

Cesta probíhala celkem bez problémů, dokud se někdo nerozhodl do tohohle obrovského mixu zvířectva, rostlinstva a skal, přisypat trochu víc keřů, stromů a trní. Cesta byla mnohem, mnohem více náročná, zvláště těžké bylo nezapálit s pochodní v ruce cokoliv z okolní flóry. Brzo se z pralesa začaly rozléhat různé zvuky a některé nezněli zrovna pozitivně. Že by se za nimi nějak hrnula, to se tedy rozhodně říct nedalo. Nepotřebovala si přidělávat problémy. Prostě pokračovala dál vytyčeným směrem, dokud se o chvilku později nedostala k jezeru, které jí to částečně překazilo. Trochu si povzdechla a začala ho obcházet. Aspoň že keře byli u jezera přirozeně o něco víc řídké.

Miki odhrnula další křoví a naskytl se jí výhled, kterým se člověk zrovna denně kochat nemůže. Na její tváři se objevil zaražený výraz. Co to jako mělo být? Bylo to tak trochu, jako z nějaké pohádky.
Takže já jim teď pomůžu a oni mi dají živou vodu, co? ozval se nějaký její vnitřní sarkasmus, který se očividně probral první.
Ani náhodou!
Takovéhle věci se vážně stávali jen v pohádkách a na ty byla Miki přece jen už trochu velká. Vlastně je neměla příliš ráda ani, když na to měla věk.
Bylo to zkrátka nanejvýš podezřelé. Začala pomalu a co možná nejtišeji couvat s úmyslem, až se ztratí z dohledu, zvířata obejít.

Miki couvala a couvala, dokud se za ní neozvalo nepříjemné zavrčení. Vytrácející se lvici sice na okraj zaznamenala, ale nevěnovala jí nějakou speciální pozornost. Teď se však prudce otočila. S čímž se ani nemusela namáhat, protože o pár vteřin později už ležela na zádech vinou právě již oné zmíněné šelmy. Na okamžik jí prolétla hlavou myšlenka na to, že se jí tu smrt moc odložit nepodařilo, ale lvice, jak se zdálo ve svém útoku nepokračovala. Místo toho se na Miki dívala způsobem, který by ve svém repertoáru dle jejího mínění lvice rozhodně mít neměli. Zhluboka se nadechla.
Jak se zdálo, tak se asi vážně dostala do pohádky. Což nebyla vůbec dobrá zpráva, protože ty většinou jejímu typu lidí moc nefandily.
Ale konec konců, když už teda v jedné je, proč by na zvíře neměla zkusit to, co zabíralo na lidi.
Trochu nervózně se usmála, pokrčila rameny a bez známky zaváhání pronesla:
"Nechtěla jsem rušit."