Hokage monumenty

Vešla jsem na monumenty zahloubaná sama do sebe. Zastavila jsem se na hlavě čtvrtého Hokageho a hleděla před sebe. Koutkem oka jsem si všimla Alliiho. Sedla jsem si na zem a pozorovala noční Konohu.
Opravdu úžasný výhled.. Poslední místo. Aspoň si zde urovnám myšlenky. Nerada to přiznávám, ale Konoha mi bude chybět..
Všechny společné tréninky s Hokagem, všechny mise.. Proč se mi tak těžce odchází?
Ty myšlenky mě zaboleli. Zavířil kolem mě jemný větřík a já si až v tu chvíli uvědomila, že se mi po tváři kutáleli slzy. Už jsem si je ani nesnažila setřít. Jak říkala babička. Velké holky nebrečí.. Ušklíbla jsem se při té vzpomínce a ignorovala fakt, že pod sebou tímhle tempem budu mít za chvilku pěknou kaluž.

V klidu jsem chrupkal, když v tom přišla Yoko. Probudil mě její pláč, který jsem nerozeznal a bral jsem to jen jako rušivý zvuk. "Co to ? To tu člověk--!" když jsem to říkal, vstával jsem a otáčel se za sebe. Všiml jsem si Yoko a trošku rozesmutněl.
Asi mi je jasné, o co tu jde.. nečekal jsem, že to tu opustí tak brzo. Myslel jsem... že tu ještě chvíli bude.
"Yoko? Jsi v pořádku?" vstal jsem a mířil k Yoko. Cestou mi noha zavadila o kámen a já lehce škobrtl. Kso ! To moje štěstí.
Tváře mi zrůžověly, spíš hodně zčervenaly. Sedl jsem si k ní. Co mám dělat.?. Nastavil jsem ruku a snažil se jí utřít slzy. Na tváři se mi rozjasnil úsměv, Yoko vypadala kupodivu roztomile. "Netrap se, však se sem jednou vrátíš. Budeš přece kdykoliv moci přijít."

Pootočila jsem hlavu, když jsem si všimla Alliiho komického zaškobrnutí. Musela jsem se usmát.. Jak tohle dělá?
Připadala jsem si tak nějak divně. Skvěle Yoko, rozbrečíš se tu jako malá holka. Ale jednou to muselo ven.
Hřbetem ruky jsem si otřela mokré tváře. Poslouchala jsem Alliiho a posmutněla. Ale měl pravdu.
"Jak jsi to věděl? To, že chci dnes odejít.." Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu, ale pak jsem kývla. "Hai, já vím. Ale stejně mi to tady bude chybět. To jen.. Cítím se divně, ale to brzy přejde.." Řekla jsem a svůj pohled znovu upřela na Konohu před sebou. "Co tady vlastně děláš ty? Odpočíváš?" Zeptala jsem se ho.

Začervenalé tváře se vracely do normálu. Je, tak to vypadá, že si toho nevšimla. Vítězně jsem se usmál, když v tom mi zase zakručelo v břiše. Můj vítězný výraz celkem rychle nahradil výraz zdrcený. K tomuhle už se nebudu nijak vyjadřovat, ani ve svém nitru. Kdyby se mi tak někdy tohle nestávalo..
Zahleděl jsem se dopředu, opět směrem na ulice Listové.
"Není to tak dávno, jak jsme tu seděli. Tak jsi se zmiňovala, že to tu budeš muset brzo opustit. A navíc.. na tomhle místě plakat. To celkem nahrává k představě, že se tu teď loučíš.."
Znovu mi zakručelo v břiše a zdrcený pohled nahradil pohled ještě zdrcenější. Po takovém výkladu je tohle fakt trapas..
Dál jsem pokračoval a snažil se to nevnímat. "Chmm.. Hai, ostatně jako vždycky," ušklíbl jsem se a otočil se na Yoko. "Chceš být sama? Nebo.. je tu něco, co bych pro tebe teď mohl udělat?"

Poslouchala jsem ho a první zakručení jsem přehlídla, ale to druhé jsem musela okomentovat.
"Zdá se, že tvůj žaludek s tímhle výrokem moc nesouhlasí.." Ušklíbla jsem se.
"Ne, jsem ráda, že tu jsi.. Přijdu na jiné myšlenky a vlastně.. Aspoň se s tebou můžu rozloučit.." Pousmála jsem se a dala si neposedné prameny vlasů za ucho.

Ách..
"No, víš to je na dlouhé povídání.. Zkrátka, nekupuj si tu párky v rohlíku," uchechtl jsem se. Na pár chvilek se moje oči zaměřily jen na ni a já tupě zíral, okouzlením. "Huh? Hai, to je pravda.. Noo, já nevím o čem se teď tak nějak bavit. Máte v Suně taky párky v rohlíku?"
Baka, to tě taky nemohlo napadnout něco lepšího !

Musela jsem se usmát. He? Párky v rohlíku?
"Umm, když tak nad tím přemýšlím nikdy jsem je tam neměla, tak nevím. Tam letí rámen a dango." Pousmála jsem se. "Debata o jídle.. No lepší než mlčení.." Natáhla jsem nohy před sebe a zapřela se vedle sebe rukama.

Celkem mile jsem se usmíval, no spíše culil. "To já jsem tu skoro jediný, kdo je jí. Spousta lidí si na to netroufne. To já můžu všechno."
Hlavu jsem si podepřel jednou rukou a trochu se protáhl. Druhá ruka zůstala ležet na kraji lavičky mezi námi. Přitom jsem nenápadně sledoval pohyby Yoko a zasněně přemýšlel.
"Uznávám, že to není zrovna nejlepší. Ale.. nevím proč. Prostě mě nic jiného nenapadlo. Umm.. nemáš nějaké lepší téma? Nebo mi chceš začít vyprávět, jakou chuť má u vás ramen."

"To potom tedy lituji tvůj žaludek.." Otočila jsem se na něj a musela si rýpnout. Zjistila jsem po chvilce, že jsem tady už celkem dlouho, když jsem se podívala před sebe. Ten čas, ale letí. Musela jsem nad svými myšlenkovými pochody ušklíbnout. "No to tedy pochybuji, že bych ti to výstižně popsala.. Umm, tak.." Zapřemýšlela jsem se a pak jsem se vítězně usmála.
"Navštívil jsi při misích někdy jiné vesnice? Nebo byl jsi vůbec v jiné vesnici než v Konoze?" Pousmála jsem se a znovu ho pozorovala. Celkem mě odpověď zajímala.

To já ho taky lituji...
Ušklíbl jsem se. "Vlastně jsem byl v Kiri a i v Suně. Úplně jsem na to zapomněl. V Kiri to bylo fajn, dokonce tam zpívala jedna žena a tu písničku nemůžu dostat z hlavy. No a v té Suně, je to tam hezké a líbí se mi celá země, ale to horko," jakmile jsem tato slova po řekl, zdálo se, jako by mě zavalila vlna toho dusna ze Suny. "Ale určitě bych je obě zase rád navštívil. Kiri už jen kvůli té písničce a Sunu..-" na chvíli jsem se odmlčel a s úsměvem dodal, "tu prostě jen tak. Případně se opálit."

"Hai, hai.. Nedivím se, že ostatním se zdá být Suna poněkud "horká".. Ten písek, slunce.. Ale když v tom člověk vyrůstá, zvykne si.." Ušklíbla jsem se. "He? Kiri? Tam jsem ještě nebyla..." Zadumaně jsem přemýšlela, jestli jsem tu vesnice opravdu nenavštívila, ale v mých vzpomínkách Kiri nebyla. Jedině tak Mizukage-sama a pár dalších lidí, ale samotná Kiri ne..
Až po chvilce jsem si uvědomila, že nevědomky zamyšleně koukám kamsi za Alliiho. Musela jsem vypadat asi hodně zvláštně.
"Gomene, na chvilku jsem se zamyslela.." Rychle jsem se omluvila a pak přemýšlela o dalším tématu. "Tak mě tak napadá.. Jsi lékařský ninja, že? Já jen.. Už od Akademie jsi se jím chtěl stát?" Usmála jsem se, ale pak mi došlo, že to může vyznít jako výslech, tak jsem to rychle nějak napravila. "Promiň, občas jsem jen.. až moc zvědavá.."
Skvělé, klidně i potřetí se mu omlouvej.. Sama nad sebou jsem jen s úsměvem zakroutila hlavou.

Usmíval jsem se, protože mě konverzace s Yoko velice bavila. Je s ní sranda a upovídanost, to je spíš velké plus. "Aspoň se máme o čem bavit, do Kiri se někdy podívej, rád cestuji a tam se mi opravdu líbilo."
Yoko vypadala s tím jejím zasněným výrazem vážně velmi roztomile. "Umm.. sluší ti to s tímhle milým kukučem. A ty omluvy si můžeš nechat pro sebe, to já se omlouvám za mé břicho a občas ty blbosti, které plácám."
Zamyšleně jsem se na ni podíval. "Hai, vždycky jsem chtěl pomoci těm, kteří to potřebují. A Tsunade mi to umožnila, už odmala byla můj vzor. Jsem rád za to, co jsem s ní prožil.."
Vítězně jsem se usmál a očima uhnul kamsi do prázdna.

"Někdy bych se chtěla jen tak podívat do každé vesnice. Baví mě objevovat nové pro mě neznámé věci.." Usmála jsem se a dál ho poslouchala. Při zmíňce o Tsunade jsem mírně pootevřela pusu a chtěla něco dodat, ale rychle jsem si to rozmyslela a pusu zavřela. Nevěděla jsem, jestli Alliiho ještě zmíňka o smrti jeho sensie stále bolí. Nakonec jsem přeci jen něco řekla. "Hai, chápu..." Pozorně jsem si ho prohlédla a pak se zeptala. "Máš.. Máš vlastně v životě nějaký cíl? Všichni lidé mají cíle, sny.. Tak prozradíš mi, jaký je ten tvůj?" Zeptala jsem se a připadala si tak trošku dětinsky, ale hned jsem ten pocit zahnala a usmála jsem se. Protáhla jsem si na chvilku ztuhlé ruce a záda. Pak jsem se znovu otočila na Alliiho a vyčkávala na jeho odpověď.

"To jsme na tom stejně," ušklíbl jsem se a koukal na Yoko. "Už to nějak neřeším, jsem smutný. Ale spíše pyšný i Tsunade by nechtěla, abych se nad tím tak dlouho užíral. Žije stále, žije v mém srdci a v srdci ostatních shinobi v Konoze, pevně v to věřím."
Trošku jsem se na té lavičce rozvalil a zamyslel. "Celkem zajímavá otázka..Já, já vlastně ani nevím. Mým hlavním cílem, snem, úkolem.. je ochránit Konohu a mé blízké. No a samozřejmě sen normálního člověka, víš, co myslím, viď? Zkrátka šťastný život s milovanými lidmi," snažil jsem se mile usmát.
"Co ty a tvé cíle, sny?"

Jen jsem ho s přikyvováním sledovala. "Můj cíl?" Zaklonila jsem hlavu dozadu a podívala se na nebe. Jak dlouho už jsem ten cíl znala..
"Víš.. Měla jsem hodně cílů.. Jako malinká jsem bláhově snila o nějakém princi na bílém koni.. Potom, protože jsem nechodila jako malá na Akademii měla jsem za cíl stát se kunoichi. A to se mi podařilo a tak už mám opět cíle jiné. Ale jeden cíl mi zůstal stále.." Při těch slovech jsem svůj pohled stočila z nebe zase na Alliiho. "Už odmalička se chci stát velitelkou ANBU jednotek v Suně.. A vyrovnat se jednou Kazekage-sama.. A poslední cíl mám jeden stejný jako máš ty.. Žít spokojený život s osobami na kterých mi nejvíce záleží. Ale ten má skoro každý, nemám pravdu?" Pousmála jsem se. Zase jsem se nějak rozpovídala.
Pokrčila jsem kolena a podepřela jsem si bradu rukou.

Nejdříve jsem se podíval směrem Yoko, na nebe a poslouchal, když pohledem přetočila na mě, udělal jsem to samé.
"Hai, vše, co jsi řekla chápu. Jako malý jsem měl úplně ten samý cíl. Jak tak mluvíš o ANBU.. myslím si, že ty to zvládneš. Měl jsem možnost vidět tvůj styl boje.. Ne, ty to určitě zvládneš, jen musíš setrvat," pousmál jsem se a také si podepřel bradu.
"Takhle velký cíl mám v podstatě taky, rád bych se vyrovnal Tsunade-sama, vymyslel lékařské techniky a nějakým způsobem se zapsal do historie. Chtěl bych udělat něco, co by si každý pamatoval. Ale tohle je asi cíl.." zastavil jsem a zamyslel se, "bude to na dlouho, ale zvládnu to. Jen to chce se stále zdokonalovat a snažit se. Síla vůle, ohnivá vůle. To je to, co mě pohání," líně jsem se protáhl.
Taky jsem se nějak rozpovídal..
"Ano, to máš pravdu. Každý by chtěl ten společný cíl, ale málokomu se splní, obzvlášť nám. Ninjům.."

"Děkuji, myslím, že teď jsem k tomu cíli blíž, než v osmi letech.." Pousmála jsem se a poslouchala ho. Když domluvil pokračovala jsem já. "Ano ohnivá vůle. Za tu dobu, co jsem tady všimla jsem si, že každý ninja z Konohy ji v sobě má.. Odhodlání nikdy se nevzdat a stále hledět hrdě vpřed. Cesta shinobi je občas krutá, ale každý z nás měl na výběr a zvolili jsme si právě tohle..." Na chvilku jsem se odmlčela. "Zapsat se do historie.. Myslím, že to zvládneš. Tsunade-sama jistě musela být výborný sensei, i když já měla tu čest setkat se s ní pouze jednou.." Zadumaně jsem odkopla pryč kamínek, který se mi připletl pod nohy.
"Nevědět co přinese zítřek. Nevím proč, ale přijde mi to jakýmsi způsobem vzrušující.." Pousmála jsem se.
Zrovna já říkám taková moudra.. Ušklíbla jsem se. "Doufám, že tě tady neobírám o čas, mám ráda společnost.." Pousmála jsem se a uvědomila si, že jsem tak nějak odbočila od tématu.

"Hai, má ji tu každý," tedy skoro každý. Nenápadně jsem sepnul v pěst.
"To vážně byla, teď už bych se o tom ale nerad bavil. Přijde mi, že to je téma, které není zrovna uklidňující," na tváři se mi objevil lehký úsměv. "Heh.. děkuji za takovou podporu. I jen ten sen o rodině a štěstí by mi stačil. Ten je možná největší, ale měl by příjít až jako poslední na řadu. Teď se soustředím na ten, o kterém mluvíme."
Tupě jsem zíral na odkopnutý kamínek. Usmíval jsem se, culil, vlastně ani nevím. "O čas mě vážně neobíráš. Vážně se mi s tebou skvěle povídá."
Oči stále sledovaly kamínek a já ho zamyšleně sledoval.
Poslední dobou jsem stále zamyšlený..

Usmála jsem se. "To jsem ráda, že tě neobírám o čas a povinností, potom
by mě to mrzelo.. Já.. Vlastně jsem ti i vděčná.. Kdyby jsme se tady
nepotkali, asi bych se tím stísněným pocitem užírala pořád.." Na chvilku
jsem posmutněla, ale pak jsem se znovu usmála. V Suně mě přece čeká rodina, přátelé. Optimismus je lepší řešení..
Zahleděla jsem se znovu před sebe. "Tohle mi, ale stejně bude chybět.
Škoda, že v Suně nemáme takovéhle monumenty, je tu nádherný výhled na
celou vesnici, ale asi se už opakuji, že?" Otočila jsem se na něj s úsměvem.

"Já jsem vděčný tobě, že jsi se nesbalila a neodešla. Jsem rád, že jsem mohl pomoct. Takže už se cítíš lépe?" zamumlal jsem a opřenou hlavu nahnul směrem k Yoko.
"Je to tu krásný, skvělý, boží. Spousty lidí to tu navštěvují, aby si něco rozmysleli, o samotě posmutněli, vyšli si s příteli a přítelkyněmi. Možná je to blbost, ale.. mohla bys přece něco takového postavit, ne? S tvým pískem a pomocí katonu, suitonu. Měli byste taky takové skvělé místo a já bych to tam o to radši přišel navštívit."
Uchechtl jsem se, "ale to je asi vážně blbost."

"Hai, o moc lépe.. Někdy je lepší hledět na svět optimisticky, že?" Pousmála jsem se a pak ho pozorovala a poslouchala. Musela jsem roztáhnout rty do úsměvu. Nápad to byl vážně lákavý..
"Je to skvělý nápad, ale.. V Suně se dá vymyslet spoustu věcí, hlavně teď na to nebude čas, chci Pili.. Kazekage-sama předložit pár návrhů a hlavně Sunu nějak vyzdvihnout.." Dořekla jsem a pohledem jsem bloudila po monumentech. Vítr mi rozvířil vlasy a docela se ochladilo, ale nevadilo mi to.

Hlavně doufám, že se Suna s Konohou nakonec nerozbratří. Snad to dopadne dobře.
"Rozumím ti. Tak to jsem rád, že jsi to hned nezamítla a nevysmála se mi. Mohlo by to být vážně hezké."
Ochlazení jsem také pocítil, "Yoko, nechceš půjčit plášť? Celkem se ochladilo.." oči se zastavily na jejich vlajících vlasech. Proč mě vždycky tohle dostane.
Nepatrně jsem se usmál, podíval se na ni a čekal odmítnutí. Stejně jsem byl i po odmítnutí připraven ho přes ni přehodit.

"Umm?" Otočila jsem se na něj překvapeně. "Půjčit plášť? Jsi milý, ale..zvládnu to.." Pousmála jsem se, ale přesto mi celkem zima byla. A navíc tady nahoře na monumentech teď navečer foukal silný vítr a já si neustále musela dávat neposedné blonďaté prameny vlasů z očí.
"Umm, nevím proč, ale nikdy jsem si nevšimla, jaké tady dokáže vládnout ticho.." Znovu jsem se pousmála.

Pousmál jsem se nejspíš podobně, jako Yoko. Vstal jsem a pláštěm ji přikryl.
"Není to lepší?" se stálým úsměvem jsem jí upravil pramínek vlasů a narovnal ho za ucho.

"Hai, ale co ty? Nebude zima tobě?" Zaprostestovala jsem a chtěla jsem plášť sundat, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Sledovala jsem jeho ruku, když mi dával pramínek vlasů pryč z očí. Usmála jsem se a mírně jsem se začervenala.
Podívala jsem se kolem. Bylo už celkem pozdě a já si uvědomila, že budu muset za chvíli jít.. Pohled jsem stočila znovu na Alliiho.