Hokage monumenty

"Mně? Mně to nevadí, hlavně, že není zima tobě," dřepěl jsem před Yoko a sklonil hlavu. Za prvý to vypadá divně a za druhý.. "Jo, to jsem si o tom tichu taky nemyslel.." ušklíbl jsem se a opět pootočil hlavou vzhůru na Yoko, prohlédl jsem si její obličej, ale nakonec mě zaujaly ty oči. Jakmile její tváře začaly červenat, musel jsem se usmát a já možná také trošku změnil barvu. Naštěstí ne, kvůli těm hotdogům.

Jen jsem nepatrně přikývla. Bála jsem se udělat rychlejší pohyb, protože teď seděl tak blízko. Nakonec jsem začala myslet na něco jiného a trošku jsem se uklidnila. Pousmála jsem se, když jsem si všimla, že je tady tak nějak nesvůj.
"Je už docela pozdě.." Podotkla jsem, protože to bylo to jediné, co mě v tu chvíli napadlo.

Pomalu jsem vstal, "hai, máš pravdu. To znamená, že tedy odcházíš?" pověděl jsem otočený zády k ní. Opět ta krásná noční Konoha.

"Hai..." Odpověděla jsem a posmutněla. Také jsem vstala a pomalu k Alliimu došla. Cestou jsem si sundala plášť, který přes mě přehodil a dala mu ho do ruky.
"Ten plášť je tvůj, nevezmu si ho přeci do Suny.." Usmála jsem se a pak trošku zvážněla. "Allii.." Odmlčela jsem se a stoupla si před něj. "Doufám, že se ti všechny tvé sny a cíle vyplní. Možná se ještě někdy potkáme. Nikdy nevíš, co přinese zítřek.." Odmlčela jsem se a přiblížila se. Líbla jsem ho na tvář jako rozloučení. "Sayonara.." Špitla jsem a věnovala mu poslední úsměv. Zahleděla jsem se mu do očí, pustila z rukou jeho plášť a pomalu jsem se otočila k odchodu.
(Přesun)

Celé se to seběhlo tak rychle, jen jsem smutně stál a jako obvykle koukal bůhví kam. Přemýšlel jsem, co udělat, nevěděl jsem co. Absolutně mimo realitu. Nebyla vhodná doba na takové přemýšlení. "Arigato, za všechno," dodal jsem tiše a sledoval její odchod. Srdce mi říkalo jediné, ale nic jsem neudělal ani jsem se nerozloučil. Stál jsem stále na tom samém místě, i když už byla pryč a bez přestání přemýšlel. Možná je to tak lepší..
Vydal jsem se na odchod jinou cestou, s pláštěm v ruce a se smíšenými pocity. Domů.
.přesun.

Posadila jsem se na úplném vrcholu někde mezi třetím a čtvrtým a přemítala nad nenávratností některých věcí. Všechno se mění.
Květiny vyrostou, vyktvetou, ale nevydrží věčně. Pomíjivost krásy...
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a přivřela oči.
Vítr mi zcuchal prameny dlouhých tmavých vlasů, ale já si toho nevšímala.
Koneckonců vítr byl mou součástí. Podstatou mé chakry.
Bylo by zajímavé spojit ho s Juukenem...
Bůh ví proč jsem se rozesmála, ale když jsem tam byla takhle sama, zněl mi můj smích prázdně. Nebo to bylo tou prázdnotou kolem? Otevřela jsem oči a přitáhla kolena k bradě. Brzy jsem přestala vnímat, jak dlouho tam sedím.

Po celém dni doma, kde jsem dělal věci jako každý normální den. Potom jsem se vydal na monumenty, abych si chvíli mohl odpočinout. Dále jsem plánoval návštěvu Hokageho.
Přišel jsem nahoru, sedl si na hlavu Tsunade a nikoho jsem si nevšiml. Seděl jsem a přemýšlel. Jediné, co mě teď dělalo šťastným byl ten úžasný pohled.

Uslyšela jsem kroky a když mi došlo, že to není jen má představa, zvedla jsem hlavu. Odhrnula jsem si vlasy z čela a chvíli ho sledovala. Vypadlo to, jak kdyby si mě nevšiml. Zaváhala jsem.
Nebo jako kdyby si mě nechtěl všimnout...
Nakonec jsem se zvedla a nejistým krokem se vydala k němu.
Šla jsem lehce, ale dala jsem si záležet, abych byla slyšet.

Ze zasnění mě probudily hlasité kroky. Otočil jsem se a snažil se mile usmát.
"Ahoj Shijin, hodně dlouho jsem se neviděli..." řekl jsem to velice tichým hlasem, nevěděl jsem, co říkat jiného. Ani jak se zachovat, bylo mi zvláštně.. špatně, ale nechtěl jsem to dávat najevo.

"Ahoj..." spíš jsem šeptala než mluvila.
Zvláštní chvíle. Jak se chovat po takové době?
"Říkali, že jsi Jounin... Gratuluji." Nic lepšího mne nenapadlo.
Znovu mi přes oči spadnul pramen dlouhých vlasů, ale já ho neodhrnula. Viděla jsem i přes něj a poskytoval mi alespoň zdání toho, že mě nikdo nevidí.
Teď bych se raději propadla.
Proč se dívá takhle?

"Hai, arigato," pověděl jsem s mírným úsměvem. Je to hodně zvláštní..
"Jak jsi se za celou tu dobu měla?" naznačil jsem, ať si sedne taky, jestli bude chtít.

Přikývla jsem a posadila se.
"Snažila jsem se zesílit, vyvíjím své vlastní techniky..." odmlčela jsem se.
"A taky jsem čekala." V mém hlase zazněla ač nechtěně mírná výčitka.
Byly chvíle, kdy jsem se cítila sama. Zvlášť po útoku, kdy jsme s nee-san dávaly dohromady sídlo a všechno okolo nás se stejně hroutilo.

"Mikomi říkala, že tě jednou viděla, ale bůh ví proč mi nechtěla říct kde." upřímně jsem se rozesmála. To její tajnůřskářství...

"Aha, když mluvíš o technikách. Chystám se vymyslet a zdokonalit lékařství. Hokage měl pravdu v tom, že po sto letech jsme v medicíně o moc nepostoupili," ušklíbl jsem se, lehce protáhl a pokračoval.
Já vím... "Víš, já se omlouvám. Nevím, co teď říct. Na obě tvoje poslední věty," sklonil jsem hlavu a zase se zamyslel.

Obě tvoje poslední věty?
Jemně jsem se pousmála a v očích mi šibalsky zajiskřilo.
"Ale, že by tě nee-san při něčem nachytala?" řekla jsem to jen v žertu, ale pak jsem se nad tím i zamyslela.
Výborně, jestli jsi chtěla uvolnit atmosféru, tak jsi neměla říkat tohle!
Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla.
"Chtěla bych se brzy začít učit Chakra no mesu. Tedy až dodělám 64 úderů a to vlastní Jutsu, o které se teď snažím."
Ještě lepší téma...

"No, i tak by se to dalo říct. Seděl jsem tu, kde jsme teď nedávno s Yoko. Pomáhala nám při bojích, při invazi Orochimara," podrbal jsem se na hlavě.
"Ale nic jsme nedělali, není to tak, jak by to mohlo vypadat," pohled jsem měl upřený na Listové ulice a byl zvědavý, jak Shijin zareaguje.
"Hm.. vlastní jutsu? Kdyby jsi někdy, kdykoliv chtěla pomoct. Pomůžu rád," usmál jsem se a otočil se na ni.

Poslouchala jsem ho a zamyšleně kývla.
Jak se na to dá zareagovat? Na jednu stranu kdyby to bylo úplně nevinné, tak by mi to ani neříkal... Ale kdyby to bylo vážné, tak také ne...
Zvedla jsem k němu oči a pousmála se. Víc jsem se k tomu nevyjadřovala. Yoko stejně je dávno v Suně a jestli se vrátí... No, zrovna ráda ji asi mít nebudu, ale což.

"Co se toho týče snažím se vytvarovat chakru tím stylem, jakým vytvářím Juuken, ale do určitého tvaru. " Povzdechla jsem. "Jenomže pokaždé ztroskotám na banálních maličkostech, které si uvědomím až ve chvíli, kdy se mi to v ruce rozpadne." Pak jsem se ale rozesmála.

"Ale co jsi ještě dělal ty? Tedy kromě posedávání na monumentech s Yoko." O tom vážně slyšet nemusím. S mojí povahou jsem mu stejně uvěřila, trochu jsem se uvolnila a jakmile jsem zvedla zasněné oči k obloze, zapomněla jsem na to. Prohrábla jsem si vlasy a odhrnula neposedný pramen z čela.

Na tváři mi stále zůstal ten nešťastný zamyšlený výraz.
"Hm.. zajímavé. Ta technika může vypadat hezky. Určitě to časem zvládneš, jen s tím bude práce."
Lehce jsem se usmál a pokračoval. "Já? Tak různě. Byl jsem v Amegakure jednat o jisté dohodě mezi vesnicemi. Pak už asi více nic zajímavého."
Opřel jsem se o ruce dozadu a s neutrálním obličejem sledoval Konohu.
Já vážně nevím, co dál...

Zkoumavým pohledem jsem přejížděla po ulicích.
Vidět v té chvíli svůj výraz, asi se nepoznám. Na jednu stranu jsem ho chtěla políbit. Na druhou mě od tohohle nápadu jeho výraz odrazoval.
Proč je tohle tolik nepodobné těm chvílím před časem? A proč mám chuť uhýbat před jeho pohledem, když se tváří takhle?

Spolkla jsem tisíc poznámek, které jsem nedokázala zformulovat do slov, nadechla se a zeptala.
"Co se vlastně stalo? S námi dvěma? Tvůj výraz..."

Pozoroval jsem oblohu plnou mraků, různých tvarů a některé byly i jinak zbarvené od sluníčka.
"Já nevím.. jak nás teď bereš? Po takové době, já taky nevím, jak to má být dál..."

Sklopila jsem oči k zemi, aby neviděl můj výraz.
Ksó, kdybych ho alespoň pořád neměla ráda... Takhle jsem zmatená. Prostě to a nic víc. Po takové době... To tedy od něj sedí. Místo utěšování Yoko mohl jít za mnou. Kdykoli. Nebyl celou dobu přece na misích... Já žárlím?
Zachvěla jsem se a nedokázala tomu zabránit.
K čertu s tím...
"Jsem... Jsem zmatená." nedokázala jsem říct nic víc.

Můžu ztratit všechno. Lásku, přátelství... Ale nikdo mi nemůže vzít mou hrdost. A jestli nějakou mám musím...
Počkala jsem pár vteřin ticha, než jsem se odhodlala k poslednímu, co mi zbývalo. Nadechla jsem se a odhodlaně zvedla oči.
"Můžeš se mnou pořád být nebo teď můžu odejít a zmizet ti ze života..."

"Jestli nevíš, jestli mne máš rád, tak asi nemáš..." šeptla jsem.
"Záleží mi na tobě... A moc... Ale nehodlám se vnucovat. Je to i můj život a než tu sedět s rukama v klíně a nevědět..." Zavřela oči, abych teď nemusela čelit jeho pohledu.

Podíval jsem se na ni, měla sklopenou hlavu a nehodlala se na mě podívat. Přišoupl jsem se a jemně ji objal.
"Nechci o tebe přijít, záleží mi na tobě. A jak, ale nevím,--- jestli tě miluji. Já to vážně nevím, nedávno jsem si to mohl uvědomit..." vymumlal jsem ze sebe.
"Chci se s tebou vídat, chci se s tebou přátelit a bavit se. Jako dřív.."
Oči jsem sklopil kamsi a po té je zavřel. Je mi to tak líto...

Doopravdy jsem s tím počítat nemohla.
To znamená? To znamená...
Ne, nedokázala jsem se s tou myšlenkou ještě smířit. Hrdost ale zvítězila.
Chladně jsem opětovala jemné obětí, v očích ten samý chlad.
"Dobře." pronesla jsem prostě. Úplně špatně...

Po chvíli jsem se od něj prostě odtáhla a s mírným, neupřímným úsměvem vstala. Vlasy mi vlály ve větru, ale já neměla ani pomyšlení je nějak odhrnovat z obličeje. Obtáčely se mi kolem těla a já se prostě otočila a odcházela. Hbitě jako divoká kočka jsem seskočila o stupínek níž a proplétala se mezi stíny, aby mě pokud možno už nikdo neviděl.
Nevěděla jsem, co si myslím. Vlastně jsem měla v hlavě jen jednu myšlenku... Sbohem, Allii...

Smutně jsem se zadíval do země. Mlčel jsem.. Sbohem..
Stále jsem seděl na hlavě Tsunade a pohled ze země přesunul na ulice. Cítil jsem se jako ten největší grázl na světě, pocit viny mě požíral.

Pomalu jsem se zvedl a vyrazil pryč. "Dost zbytečného přemýšlení jsem přece shinobi, tak se tak musím chovat!"

.Přesun,

Vlastně jsem nevěděla, jak jsem došla až tam.
Jediné místo, kde teď nechci být... Krásné...
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu a prohlížela si vesnici.
Je to nedávno, co jsem tu byla naposled... A kdybych řekla, že bych nějak toužila tu být tak brzo, lhala bych.

Jemně jsem se pousmála nad tou ironií a dál sledovala vylidněné ulice Konohy.
Tuhle vesnici budu vždycky chránit. Možná je dobře, že mě nesvazuje láska. Třeba bych se kvůli ní mohla rozhodnout špatně...
Na chvíli jsem sklonila hlavu.
Kunoichi přece nesmí ukazovat své city... Tak to asi nebudu správná kunoichi.

Ale jednou... Dokážu zesílit dostatečně, abych si to mohla dovolit.
Zase mne bodlo u srdce. Myslela jsem si, že jsem se z toho už dostala, ale teď jsem jen chtěla dokázat, že udělal chybu. A také aby toho litoval, ať už to znamenalo cokoliv.