okolní území

First topic message reminder :

(Berte to jako výlet, jako nějaký tábor. Vy jste děti, my vedoucí. xD)

"Dobrá...dobrá práce..Yuuki?!" podívala jsem se na ni. Nevypadala příliš dobře.
"Ty..ty oči."

Přišel jsem k Tsunade. "Jsou to oči Sasukeho Uchihy. Yuuki-sempai?" položil jsem oči na zem a šel k Yuuki. Usmívala se. Z očí se mi spustili slzy. "Yuuki-sempai...proč dnes...? Já...nemůžu to udělat...!" řekl jsem si. Vytáhnul jsem katanu pokrytou znaky a probodl jsem Yuuki. Do tváře mi padlo několik kapek její krve.

"Co to děláš?!" otočila jsem se na něj a div mu jednu nevrazila.
Oči jsem převzala a podívala se na ně.

"Jedině tak by netrpěla...Hokage-sama...pochopte to." řekl jsem a klekl si k tělu Yuuki.

"Yuuki-san?" Zeptala jsem se potichu a hleděla na její zkrvavený obličej. Její vytřeštěný pohled bez života říkal vše. "Y...Yuuki-san?" Zeptala jsem se znovu a ucítila jsem, jak její stisk povolil a její ruka klesla volně podél jejího těla. "Y..u..kk..i.." Hláskovala jsem pomalu, nebyla jsem schopná ze sebe dostat víc. Po tvářích se mi rozkutáleli slzy. "YUUKI!!!" Vykřikla jsem a rozplakala se naplno. Proč musel zemřít někdo jako ona? Někdo kdo se neustále usmíval? Někdo kdo věřil ve své sny i ve sny ostatních a byl schopný obětovat život pro druhé?§ Proč?!
Vrávoravě jsem vstala a dala si hlavu do dlaní. Pak jsem se podívala před sebe, když mnou prudce projela vlna vzteku a zuřivosti. Nedokázala jsem tu zlost potlačit, přestala jsem plakat a ucítila jsem, jak mé oči prudce zčernali. Shukakova chakra se začala uvolňovat a já ji nechala.. Bylo mi to jedno. Zemřel vedle mě člověk, a já jí nedokázala nijak pomoct!

"Ne..ještě není pozdě." přešla jsem k Itachimu a vložila mu do důlků Sasukeho oči. Čakrou jsem je spojila a zastavila krvácení.
"Nezoufejte..chraňte její tělo..Ještě není pozdě." přerývavě jsem dýchala. Bylo toho na mě moc. POmalu se mi vracela má pravá, stará, hnusná podoba.

Poodešla jsem od jejich skupinky dál a opřela jsme se o strom. Vyhráli jsme, Itachi porazil Madaru, ale přesto. Proč jsem se cítila tak zvláštně? Proč ve mě vřel vztek? Zahleděla jsem se na Tsunade a Itachiho a na Kaie a Yuukiino nehybné tělo. Zavřela jsem bolestně oči a snažila se potlačit hlodavou bolest ve spáncích.

"Dě...děku..ji..Tsunade-sama.. Yuuki..." zachraplal jsem.

"Oni..Ona..Tsukiko Sarutobi..To zvládla!" Zajásala jsem.
"Kabuto je...je po něm!"

Podívala jsem se co je za důvodem Tsunadiné radosti a strnula jsem na místě. Tsukiko-sama to dokázala, věděla jsem, že nebude tak hrozná! Měla srdce pravého Shinobi!
Musela jsem se mírně pousmát. Podívala jsem se na nebe. Tak průzračně modré. Nepřítel je pryč, v bitvě určitě padlo mnoho Shinobi, ale padly za to v co věřili. V očích se mi zračili slzy. Padli za to v co věřil, každý z nás. Věř ve své sny a uvidíš, že se stanou skutečností..

"Yogata..."Usmál jsem se.
"Ale..ale co Yuuki.."

"Ještě je šance!" řekla jsem mu.

Orol pristál aj s troma telami a listom na nohe.

list:

Lístek jsem si roztřeseně přečetla.
"Ona to opravdu použila...Vyhrála...Zachránila nás všechny.." Sundala jsem její tělo opatrně, vypadala jako kdyby spala, a pak i Domovo. Tomu jsem však nahmatala tep.
Kabutovo tělo jsem rychlým pohybem smetla z ptáka.

(Jdu, pokračování příště.)

Došel jsem s Neurem,Yomunem a Chiyo na místo setkání.

Pomalým krokom som išiel smerom k miestu, kde by mala byť armáda, možno ma už bolo aj vidno.

"Jsem ráda, že vás všechny vidím." pousmála jsem se.
"Chiyo..."

Pomalým krokom so sklopeným zrakom som sa dostavil na miesto, kde už nejaký shinobi boli. Obzeral som sa, ale niekto mi tu chýbal, no nič som nehovoril. Nie je tu, dúfam, že... Prešiel som okolo nejakých ninjov a mlčky som sa posadil na peň stromu, kde som sedel ešte pred misiou s Kabutom.

"Tsunade-hime ka?" zašeptala jsem.
"Myslela jsem, že jsi mrtvá."

"To já taky...Moje rivalko." usmála jsem se na ni a objala se sní.

Obejmul jsem Yuukino tělo a brečel jsem. Vytáhnul jsem z nej Katanu a řekl, "Jsme svobodný Yuuki-sempai...konečně..." Houpal jsem se sem a tam, její vlasy vlály kolem mně. "Doufám že je konečně spatříte...." Kolem nás stálo spousta ninju, byl konec války. Nikde jsem však neviděl Mizukage.

"No tak Tsunade.-hime. " odmlčela jsem se.
"Hochu..co se děje?" přešla jsem ke Kaiovi.

"Tsunade-sama..Arigatou gozaimas." Otevřel jsem oči. Viděl jsem velice mlhavě. Bude trvat dlouho, než si zvyknu.

Kráčel jsem vedle Hitomi pomalým krokem. Nakonec jsem uviděl komplex budov, zvedl se vítr a naše vlasy vlály ve větru. Byla mi docela zima.
"Tsunade-sama..Itachi...Futoshi...Kine..Tak rád Vás zase vidím.." Usmál jsem se, když jsem je všechny uviděl.
Tsunade vypadala vyčerpaně.