Hora Ryogetsu

Mohutně jsem zařvala. Uskočila jsem, ale ne dost rychle. Technika mě zasáhla.
Letěla jsem vzduchem a čakra se rozplynula. Žuchla jsem na zem. Byla jsem v bezvědomí. Celé tělo popálené a krvácela jsem.

Dokázal si to!
Pomaly som k nej šiel a chystal sa ju doraziť.
Nemusíme byť tak brutálni. Nechaj ju už tak a premeň sa naspäť.
Vážne? A mal by som?
Ako to myslíš?!
Všetko okolo mňa sa aj s mojou chakrou rozhorelo.
To tvoje divadielko ma už v poslednom čase nebaví.
Ale no tak! Myslel som si, že sme kamoši! Preto som ťa nechal ma ovládnuť.
Ty hľadáš kamaráta v démonovi? Si ešte väčší blázon než som si myslel.
Po asi dvojminútovej chvílke napätia som mal naspäť svoju podobu.
Uf, teda, už som si myslel, že to myslíš vážne.
Myslel som.
So stekajúcim potom som naprázdno prehĺtol.
Nemaj obavy, svoje rozhodnutie neoľutuješ!
Vzal som Shizukino telo a odišiel.

(presun)

Doběhli jsme k začátku hory.
Natáhla jsem ruku a ukázala až k vrcholu.
"My máme namířeno tam." teď už jsem šla pomalu a rozhlížela jsem se. Přece jen jsem nechtěla zažít žádné nepříjemné překvápko.
"A prosím, vážně ho nes opatrně."

,,Hai, hai." řekla jsem klidně. Když jsem viděla výšku hory, pořádně jsem se zpotila. Tak tomu říkám trénink., objevila se mi anime kapka na čele. ,,A komu to vůbec neseme, Shijin-sensei?" šla jsem klidně vedle ní a přitom se stále dívala s respektem na tu velkou horu.

Z jejího hlasu jsem poznala únavu a rozesmála jsem se.
"He.... Můžeme si chvíli odpočinou, jestli chceš." z krabice se ozvalo hlasité zapípání.

Musím uznat, že zapípání mě už opravdu překvapilo. Na čele se mi objevila další kapka. ,,To je dobrý, až budu unavená, tak si o odpočinek řeknu. Shijin-sensei, prosím, že neneseme tam nahoru někomu oběd, že ne?" řekla jsem s usmáním a trochou ironie. Ani jsem odpověď na mou předchozí otázku nepředpokládala.

"Ne! Proboha ne!" to mne rozesmálo.
Pak jsem pootočila hlavu kousek dozadu. Na hoře se bleskl stín.
"Půjdu se podívat napřed, počkej tady." probleskla jsem se pryč, směrem k vrcholu.

Nukenin:
Procházel jsem se pod horou. Osamnělá, tichá... Bez ninjů široko daleko. Přesně to, co jsem potřeboval. Zahlédl jsem před sebou drobnou dívku a jakousi krabicí.
Cenosti? Co jiného by měla v něčem tak... Pevném...
Tiše jsem vytáhl nůž a plížil jsem se blíž.

Čekala jsem na místě, kde mě Shijin-sensei nechala samotnou. Nevím proč, ale něco se mi na tom místě nelíbilo. Ještě že jsem sem nemusela jít sama. , rozhlédla jsem se kolem a najednou mi něco hodilo záblesk do očí. Zpozorněla jsem a dala ruku do brašny připravená se bránit v případě útoku.

Nukenin:
Zarazil jsem se.
K čertu! Záblesk...
Neukázal jsem se, ale zpoza křoví, kde jsem byl na ní v jedné chvíli vylétly tři kunaie.

Vytáhla jsem kunai z brašny a všechny tři kunaie odrazila. ,,Postav se mi z očí do očí a neschovávej se jako srab!" zakřičela jsem směrem, odkud vylétly kunaie. Ha, když se bojí vylízt, tak to bude jen nějakej loupeživej ninja., zakřenila jsem se.

Nukenin:
Přiložil jsem dlaně k sobě a přeměnil se.
Originální technika mého klanu. Jako bílá liška jsem se plížil k ní z opačné strany. Otřel jsem se jí o nohu a vypadal jsem naprosto neškodně. Za křovím, odkud šly kunaie, zůstala jen čísi prázdná brašna.

,,Aaa, liška." s úsměvem jsem se na ní podívala. Šáhla jsem do brašny pro kousek onigiri a "vecpala" jsem jí ho do tlamy. ,,Tady máš, musíš mít jistě hlad." V ten moment jsem si vzpomněla, že tato onigiri byla s extra pálivou omáčkou. Odskočila jsem od lišky a s obavami sledovala, co se s ní stane, když jsem jí donutila pozřít tuto mou extra pálivou pochoutku. A sakra. I Takiiho by to složilo.

Nukenin:
Nezbylo než nechat si vecpat jídlo do tlamy. Žvýkl jsem. Jedenou, podruhé... A vzápětí jsem vypoulil oči na cosi před sebou. Liška zalapala po dechu a najednou se přeměnila zpět na mě. Kolem úst jako kdybych měl pěnu. Hlasitě jsem zařval a ukázal na ni.
"Ty! Ty--- Ty---" nedokázal jsem vyslovit ani jedno slovo pořádně, protože jsem šišlal. Začal jsem poskakovat. Všechno neuvěřitelně pálilo.

Když se liška přeměnila na člověka docela mě to zaskočilo. Že by...? složila jsem ruce do pečetě krysy, Kagemane no jutsu., a rychle jsem ho chytila mým stínem. ,, Co po mně chceš?" zeptala jsem se ho překvapeně.

Pomalu jsem se vracel dolů z hory, pořád jsem se sem tam otáčela. Vše už bylo připravené.
"Kagayami?" probleskla jsem se až k nim.

Nukenin:
"Chci všečko čo máč." začínal jsem šišlat, jak mě to pálilo.
"Tu klabici." trhal jsem s sebou, abych se dostal pryč ze stínu.

Začala jsem se smát. ,,Ty že po mně chceš všechno co mám?" Otočila jsem se k Shijin-sensei, ,,Tenhle pán mě chtěl "okrást". " posadila jsem se přičemž se musel posadit i on. Pořád jsem se musela smát.

Dostala jsem tik do oka.
"Proč má proboha okolo úst... Pěnu?" nevěřícně jsem přejela pohledem ke zbytkům jídla na zemi.

,,No..." poškrábala jsem se na hlavě ,,jak to tak vypadá, tak mé onigiri zase vykonalo svou práci." Ale byla to velká chyba, že jsem nepoznala, že je to on.

Nevěřícně jsem jí sledovala.
V jejím věku jsem seděla na střeše svého sídla a snila o hvězdách... A ona už porazí zločince... S... Ehmmm.... Jídlem?
Rozesmála jsem se.
"Jsem velice pyšná, že mám tak chytrou studentku!"

Přestala jsem se smát a udiveně hleděla na Shijin-sensei, čemu se tak směje. Kagemane jutsu se najednou zrušilo, takže se zloděj mohl opět volně hýbat. Ostražitě jsem se na něj otočila a sledovala ho. Stále jsem opatrně svírala náš vzácný náklad v rukou a nehodlala se ho tak snadno vzdát.

Zloděj se rozutekl pryč jak nejrychleji mohl a náš "poklad" právě vyrazil táhlý hvizd.
Jen jsem se potutelně usmívala.
Kolem nás jako kdyby se ten zvuk odrážel od skály.
"Žijí jen tady," objasnila jsem, když jí na ramenu přistál malý modrý ptáček. Zahvízdal a okolo nás jako kdyby jich najednou přibývalo každou vteřinou. Jeden přeletěl ke krabici v Kagayaminých rukou a jemně do ní ťuknul zobáčkem. Zevnitř se ozval tlukot křídel.
"Když jeden z nich zabloudí, nedostane se zpátky. Tohle je jejich domov." pousmála jsem se.
"Tak do toho, můžeš ji otevřít."

Cože?, zarazila jsem se, a já s tou krabicí docela mrskala, když jsem "bojovala" s tím zlodějem. Opatrně a překvapeně jsem otevřela víko krabice. Z ní vylétl malý a modrý ptáček. Poletoval kolem a pípal všude kolem, jako by se se všemi ostatními výtal. ,,Tak, Shijin-sensei, tohle byla má první mise? Mohla ste mi alespoň říct, co neseme." s pousmáním jsem se na ní podívala.

"To by už nebylo takové překvapení." nasadila jsem výraz alá "já vůbec nic" a protáhla jsem se.
"Nuže až se dodíváme na tyhle roztomilé bytůstky, můžeme vyrazit."

Chvíli jsem hleděla nad sebe a kochala se pohledem na všechen ten povyk, ale jako vždy jsem při tom začínala usínat. ,,Půjdeme tedy?" zývla jsem si.

"Samozřejmě." zamrkala jsem, abych se dostala ze zajetí toho úžasně snového představení a vydala jsem se pryč. Tentokrát jsem pro jistotu nechala Kagayami běžet před sebou a já za námi kontrolovala cestu a také jsem si zkoušela její orientační smysl.

(Přesun 25 minut)