Hokage monumenty

Kdyz vsichni odesli no sem sel taky.(presun)

Uhm...tu je výhľadíček... poznamenal som si pre seba keď som sa dostal až úplne hore k hlavám všetkých Hokage. Sadol som si na jednu z hláv hokageho tuším to bol druhý alebo tretí.
Všetkých z týchto hlaváčov som poznal...boli naivný tak ako ty ale narozdiel od nich ty si len červík... zasmial sa Kurama.
No ja som ich nepoznal...moc...teda ani teraz neviem kto je Hokage?! Hmm... na chvíľu sa zamyslel a potom dodal. Vlastné héj, teraz je tam také dievča, nó teda skôr žena alebo teta...neviem ako ju nazvať. zašklebil sa a mierne sa nahol nad kamennú podobu Hokageho a pozrel sa dole na tu výšku.
Fíha...tu by som nechcel padnúť. pousmial sa sám pre seba a ďalej sa akoby bavil sám zo sebou.

Dorazil jsem k monumentum a tam se z hora dival na vesnici. Sundal jsem si masku a bryle a pozoroval okoli. Ktere jsem nemel zrovna v lasce no muj vyraz byl celkem vrazedny ale co se dalo delat nemel jsem vesnici v lasce. Same pravidla ne jako tam kde jsem zil drive.Alew stim jsem zatim nemohl nic delat no co mohl jsem pouze cekat co budoucnost prinese. Kopnul jsem do kamene ktery nejakou nahodou letel primo na Hiroshiho hlavu.

Jen sem mu odsykl. " Nebylo to schvalne." proste byl na spatnem miste ve spatnou dobu. byla to fakt nahoda. jakmile jsem to rekl natahl jsem si masku a nasadil bryle.Bylo to nejak jsem sy zvykl a melo to vihodu nikdo nevedel co si myslym a jak se tvarim. Vyskocil jsem na strom a tam si sedl na vetev.

Tááak je čas ísť trénovať. postavil sa a oprášil si plášť. Napravil si meče a ujistil sa že sú na správnom mieste. Chvíľku sa ešte pokochal pohľadom z hora a následne sa zhlboka nadýchol prišiel ku kraju a zavrel oči. Ide sa lišiačik... následne som sa nahol dopredu a nohami som sa odrazil aby som bol v bezpečnej vzdialenosti od skali. Chvíľu som padal voľným pádom a následne sa prehodil do pristávacieho postoja a dopadol (náhodne) do kôpky slamy. Bezpečne a zdravo. O chvíľu z nej vyskočil a rozutekal sa preč.

(Presun)

Došli jsme až k monumentům Kagů a mě už dávno bylo jasné co chce dělat. * Jako... malé... dítě... * pomyslel jsem si a ušklíbl se. To jeho nadšení z toho asi ani nebylo možné. Nevím jestli na tom nějak ujíždí nebo co, ale měl by s tím rozhodně něco dělat, protože s takovou do nedotáhne dál než je. I když vlastně nevím co on je. Je to Jounin, nebo něco jiného?
" A uhm.. jistě... oči jako klaun... bílé kruhy kolem očí... takže jenom kruhy kolem očí nebo něco přidat? Já totiž klauna nikdy neviděl... takže nevím jak to celé vypadá... víte Hiroshi-sensei? " řekl jsem. Trapně jsem se necítil, protože co je trapného na tom, že jsem neviděl klauna? Nic, protože mě ani takové blbosti nezajímaly. Zajímaly mě jiné věci, jak lovit, jak si získat potravu, jak pomáhat zvířatům, ale klaun? Ne. Věděl jsem že z toho malování bude problém, ale co už? Sranda musí být. Někdy. Sice za sranda skončí tím, že určitě budeme čistit ty monumenty po dalších 50 let našeho života a k tomu dostaneme jako misi posbírat všechny exkrementy ve vesnici, ale co no. To se dá vydržet. Hlavně doufám v to že se stanu dost silný na to abych zabil otce. Uchopil jsem štětec a namočil jej do bílé barvy. Seskočil jsem na nos a kolem očí začal malovat obrovské kruhy.

Mé dílo trvalo na dodělání trochu déle než to jeho, protože jsem v takovýchto věcech nebyl příliš dobrý, ale co se s tím dá nadělat? Budu se snažit jak nejvíce to půjde aby to vypadalo alespoň k světu.
" Posnažím se... ale může mi to trvat trochu déle... protože... no nejsem asi tak zkušený jako ty... " odpověděl jsem mu. * Hmm... o dva roky starší? Tak to se nedivím tomu jak se chová... pokud ho budu chtít porazit.. nemám na to zrovna nejvíc času no... 2 roky to je krátká doba... tím líp... mám další motivaci... * pomyslel jsem si a stále pokračoval v malování kruhů kolem očí. Už jsem měl i představu jak to bude vypadat ve finální verzi, nebo alespoň jak bych chtěl aby to vypadalo. Oči už byly hotové, celé bílé dokola. Pak jsem si vzal ještě trochu zelené barvy a dodělal jsem jí ještě velké obočí. No nevím jak to bude vypadat z dálky, doufám že tak jak jsem si to vymyslel. Pak mi vzal zelenou barvu a vylil to na vlasy. Myslel jsem že to doletí až ke mně, no díky bohu ne, zaschla už asi v půli cesty. Skoro mi tím zničil moje obočí! Když řekl ať jdu nahoru, protože už to bylo hotovo, takže více věcí zde nepotřebujeme dělat. Vyskočil jsem až nahoru, vedle něj. " Hotovo... doufám že to z dálky vypadá dobře... " řekl jsem a pokýval hlavou. Vlastně až teď mi došlo co jsem udělal. * Z toho... bude problém... Už vidím výraz Hokage.... sakra... * pomyslel jsem si. " Nepůjdeme odtud? Nechci aby mě tu Hokage chytla... " řekl jsem Hiroshimu.

//btw: jmenuju se Kyoshi ne Kiyoki

" Díky Hiroshi... " řekl jsem. Nevím proč, ale bylo to pro mně strašně divné mu tykat, protože byl přece starší, měl vyšší hodnost a já mu mohl tykat. Bylo to pro mně něco, dalo by se říct, nového, ale řekl jsem si, že si na to budu muset zvyknout.
" Nevím proč... ale mám děsný strach z reakce Hokage... Ty jsi tohle dělal asi často že? " zeptal jsem se ho a vydal se po boku jeho pantera na cestu někam na jídlo.
" Fajn fajn... a co jsi to vlastně chtěl po mně před tím, než jsme se vydali sem?? Když jsi říkal že pro mě máš misi, ale že není tak důležitá?? " řekl jsem tázavě a šel stále dál, dolů z monumentů.

- Přesun -

Po delsim odpocinku sem se rozhodl ze pujdu se projit do kanclu.
(presun)

Přistál jsem na pevné zemi a pustil Suki na zem. Pousmál jsem se, docela obyčejně, ale naštěstí tu byla takový tma, že to mému egu nic neubralo. Ono by se to asi stejnak nepoznalo.
"Aerolinky Boha vám děkují, že jste použili naše služby." ušklíbl jsem se a udělal pár kroků směrem k zábradlí, kde jsem se otočil k vesnici.

Když mě v Ichiraku chytil do náruče a letěli jsme celou Konohou až na monumenty, nedokázala jsem ani na chvíli zavřít pusu a smát se, chtělo se mi křičet, byl to fakt úžasný pocit a nebála jsem se, že by mě snad pustil.
.. věřila jsem mu?
Když jsme přistáli na monumentech porohlédla jsem se, tolik vzpomínek! Bylo to moje nejoblíbenější místo, ale od jeho ochodu jsem se tomuhle místu vyhýbala. Moc to všechno připomínalo, to, co jsem chtěla zapomenout.
"Vážně sis přišel jen pro ten šátek?" Zeptala jsem se tiše, zatímco pozorovala Konohu, odtud byla tak malá, jen shluk světýlek pod námi..

Pousmál jsem se a udělal pár kroků k ní. Zastrčil jsem jí vlasy za ucho a zvedl jí hlavu. Nikdy jsem nebyl ani romantik, ani jsem neměl smysl pro omluvy, takže jsem se prostě usmál a přestal myslet.
"Taky mi chyběl někdo, kdo se snaží tvářit, že mě nesnáší, ale ve skutečnosti mě chce..." znovu jsem se tak sebestředně ušklíbl a nahnul se těsně k ní.
"A já tě chci taky.. a nejde jen o to.. chyběla jsi mi.." konečně jsem překonal tu krátkou vzdálenost a konečně jsem ji po těch dlouhých týdnech zase políbil.

Jen jsem ho pozorovala a stále tam jako zkoprnělá, ale nebála jsem se, jeho ne. To, co říkal byla pravda, vážně jsem své srdce svěřila někomu, který by ho mohl do vteřiny zničit, spálit a já už bych ho dohromady nedala.
Ruce jsem mu vpletla do bílých vlasů a sama si ho přitáhla blíž, no jeho poslední slova mě donutila k mírnému úsměvu, nejspíš i on cítil něco jiného nebo to jen hrál a já byla jen další jméno na seznamu? Vlastně jsem to ani vědět nechtěla.
Jeho rty, po těch týdnech byl něco jako vysvobození. Nepotřebovala jsem vysvětlení, stačilo mi, že je tady, zpátky, že se doopravdy vrátil. Na chvilku jsem se odtáhla a šibalsky se usmála.
"Bohům přece nelze odolat.."

Usmál jsem se a prsty přejel po její tváři. Díval jsem se do jejích očí, nechápal, jak je možné, že mě dokážou tak svázat, tak připoutat, že si místo kámoše, holek a svobody, vyberu pouze jí! To se mí vážně nikdy nestalo. Byl jsem prostě.. zmatený!
"Andělům taky ne..." zastrčil jsem jí vlasy za ucho.
"Ten šátek ti sluší víc než mě, asi ti ho nakonec nechám... i když tu věc s ním, jsem myslel vážně." přitáhl jsem si ji k sobě a z blízka si jí prohlížel.
"Jsi krásná.."

Popravdě? I já jsem byla dost zmatená a mimo, namísto toho chladného, arogantního a věčně nad věcí kluka, tu byl někdo, který snad mohl být i .. starostlivý, mohlo mu vůbec na někom záležet? Na mě? Nechápala jsem to, ale v tu chvíli mi to bylo i jedno. Při zmíňce o šátku jsem po něm snad už jen ze zvyku prsty přejela, od doby, co odešel jsem to dělala pořád. Podívala jsem se na něj a neodpustila si rýpnutí.
"Vsadím se, že tos říkal už spoustu holkám přede mnou.." Usmála jsem se podpichovačně.

Ušklíbl jsem se svým typickým šklebem. "Sbalit holku není nic těžkýho, na tu těmi slovy neplýtvám... ale ty jsi něčím jiná a já tě nechápu a to mě nutí se zastavit a zjistit to. Dokud tě nepokořím a nepochopím, nebudu mít klid.." přejel jsem prsty po jejích rtech.
"Nevím, co jsi mi to udělala.. ale je to tak!" znovu jsem ji políbil. Měl jsem chu´t držet ji a líbat, měl jsem chuť se na ni jen dívat, jen jí poslouchat.. co to se mnou sakra bylo?!

Široce jsem se na Kamiho usmála, po jeho slovech, vážně jsem se cítila.. šťastná, tak jako nikdy v životě. Možná jsem se zamilovala do hajzla, ale bylo mi to jedno.
"Já js.. Co to?!" Dívala jsem se na Kamiho tvář, ale právě teď jsem pohled přesunula na oblohu. Něco se z ní řítilo přímo sem nebo to byla jen moje fantazie?
Žába? Na monumentech? Co to sakra má znamenat?
A pak, to, co z té žáby vypadlo, slova jsem vnímala jen okrajově, zírala jsem do bledé tváře chlapce přede mnou.
Do tváře chlapce, který byl vždycky mým nejlepším přítelem. Neviděla jsem ho tak dlouho, vždycky jsem věděla, že se mi jednou vrátí. Že se vrátí k nám všem, nevzdávala jsem naději, ale že se vrátí takhle?
Rychle jsem k němu došla, zavřené oči, zakrvácená tvář, hluboké rány.
"Nao.." Prsty jsem mu přejela po tváři s úsměvem, ale nehybné, stejně jako celé jeho tělo, vypadal jako kdyby jen spal, ale právě to mě děsilo.
Vybavil se mi okamžik na jedné z misí. Tehdy, když jsem schytala protivníka se Suitonem, chystal se nás oba zabít, ale on, Nao, genin, vstal z posledních sil a postavil se jim, jen proto aby mě zachránil.
"Ne, prosím.." Tichá prosba. Slza, jedna, druhá.. Nevnímala jsem ani tak to, že brečím, jen jeho. Ale nemohla jsem se teď litovat, nemohla jsem to vzdát, on to taky nevzdal, pořád je naděje! Musela jsem ho zachránit! Ne já, potřeboval pomoc, hned!
Zvedla jsem oči ke Kamimu.
"Vezmi ho do nemocnice, hned, prosím.." Věděla jsem, že to zvládne, co nejrychleji, jedině on.
"Dojdu pro Hokage.." Zamumlala jsem, to ona byla ta, která mu dokáže pomoct!
Vyhrabala jsem se na nohy, naposledy se podívala na Naa i Kamiho než jsem se co nejrychleji vydala do kanceláře.
(Přesun.)

I já si všiml, jak z nebe cosi padá, no žábu jsem opravdu nečekal. Tím spíš, když promluvila na Suki a ještě z ní vypadl kluk. Díval jsem se na něj, na žábu i Suki a nic nechápal, ale její reakce mě ujistila, že ona jej zná.
Stejně jako ona jsem k němu doběhl. No, při pohledu na ně jsem si říkal, že by u něj měli stát všichni svatí.
Když mě pak poprosila, abych ho odnesl do nemocnice, na nic jsem nečekal, zvedl ho a rozeběhl se přímo z monumentů. Skočil jsem, vyvolal křídla a co nejrychleji se rozletěl do nemocnice.
(Přesun)