Kancelář Hokage

Pomalým krokem jsem došel ke dveřím kanceláře Hokageho. Bylo tu prázdno a zevnitř nešlo slyšet žádné zvuky, tudíž nebyl nikdo ani v kanceláři. * Zajímá mě... jaký ten nový Hokage bude... jestli to bude muž... nebo žena... no ale doufám že to nebude nikdo... divný.... * pomyslel jsem si a opřel se o stěnu vedle dveří a svůj pohled namířil k zemi, čekajíc na něčí příchod.

Před dveřmi kanceláře jsem přečkal celou noc. Dokonce se mi povedlo nespat a vydržel jsem to i do teď. Když už jsem slyšel něčí kroky, můj pohled se otočil ze země k chodbě která vede ke dveřím. Byla to současná Hokage - teda alespoň měla její plášť. * Takže žena... hmm... no... uvidíme jaká to bude Kage... * pomyslel jsem si a čekal dokud nepřijde. Když otevřela dveře, naznačila mi abych šel za ní, což jsem také udělal. Jakmile už seděla za stolem, tak jsem poklekl na jedno koleno a sklonil hlavu. Poté se ta malá holčička zeptala kdo jsem. Pod maskou jsem se pousmál. " Těší mně Hokage-sama... mé jméno je Katashi Aokawa... za dob Nanadaimeho jsem byl jeho ochranka... " řekl jsem a čekal co bude dál.

" Katashi se jmenuji protože tak se jmenoval můj děda, a jeho děda, a jeho děda a takhle to jde několik dalších generací... " odpověděl jsem té malé holce. Na tu její druhou otázku jsem neodpovídal, protože jsem tušil že byla mířená spíše na Hokage než na mně. " Tohle mi říká každý kdo ví kolik mi je... ale nijak se mi nezdá že bych měl příliš talent... to je spíše tím že jsem dříč... " odpověděl jsem jí.

" Proto se vždy vynechává jedna generace.... takže můj syn se nebude jmenovat Katashi, ale ten jeho ano... už tomu rozumíš? " zeptal jsem se jí. " I kdyby jste v tom věku byla hloupá - což pochybuji - dotáhla jste to velmi daleko.. je z vás Kage.. což je nejvážnější osoba ve vesnici... a ta určitě není hloupá... " řekl jsem jí a pak jsem si všiml té tygřice. Nevím proč, ale hrozně mi připomněla někoho jiného. * Zajímá mě jestli taky nesnáší maskované lidi... myslím že bych se mohl někdy podívat za Shi... jak se jí vůbec vede... * pomyslel jsem si a pod maskou se usmál. " Chtěl jsem vás jen poinformovat o tom že kdybyste kdykoliv něco potřebovala... stačí říct... a pokud zrovna teď nic nepotřebujete... tak bych i šel... " oznámil jsem jí.

* Tak tohle... si zapamatuju na celý svůj zbytek života... ale teď si musím zanechat klidnou hlavu a kamennou tvář.... jaj... ale je vážně poznat že je to ještě dítě... prej já a těhotný... * sice jsem měl masku, ale smích jsem musel zadržet, protože tohle by nebyl takový ten tichý, ale byl by to obrovský výbuch, a to by mi zkazilo veškerou autoritu kterou bych si mohl někdy získat, takže jsem musel být v klidu. Po malé chvíli jsem zase promluvil. " To chápu... řekl bych že jsme všichni byli v jejím věku takže víme co takové dítě dokáže.... a že někdy má velmi.... zajímavé otázky... a někdy jich je zase příliš mnoho... " řekl jsem jí a mírně se pousmál. " Sayonara... Hokage-hime... " řekl jsem, vstal a pomalu odešel z kanceláře. Za dveřmi jsem skoro vybuchl smíchy. Ty otázky té malé holčičky byly vážně k pobavení. Pomalým krokem jsem opouštěl tuto budovu a cesta mě vedla někam pryč.
- Přesun -

Ja to chápem až príliš dobre... Len čo som si spomenula na to, aká som ja v Mainom veku bola, musela som sa uškrnúť. Nie nadarmo ma ostatní volali postrach!
Dobre sa majte, s bohom ostávajte. Keď odišiel, pozrela som sa na Mai. Všakže sa na mňa nehneváš? Mai len nakrčila svoj maličký nosík, no inak nepohla ani brvou. Povzdychla som si a pokrútila hlavou. Potom ma čosi napadlo...Usmiala som sa a okamžite som začala Mai štekliť. Tá sa smiala, hádzala na všetky strany. Dobre, dobre, už sa na teba nehnevám! Vykríkla, načo som ju prestala štekliť. Dýchala ako slon, ktorý práve ubehol päťdesiat kilometrov a usmievala sa ako slniečko. Dobre, takže si idem vyriadiť tieto papiere... Posadila som ju na stôl, vzala som jednu kopu papierov a vyhodila ju von oknom. Čauté! Ani si nezmyslite, že sa vrátite, inak si z vás narobím fašírky! Usmiala som sa, ešte som im zamávala a vrátila som sa k stolu. A mám po papieroch...Huráá! Zajásala som, poškriabkala som Kairu po hlave, vyložila som si nohy na stôl a len tak som sa dívala do stropu. Kao? Povieš mi rozprávku?
Ale samozrejme! Chvíľu som pátrala v mysli a snažila som sa spomenúť na jeden z tisícok príbehov, ktoré mi rozprávala mama, keď som bola malá. Takže, kde bolo tam bolo, za siedmimi horami a siedmimi dolinami, žila jedna princezná... Začala som jej rozprávať rozprávku a ona ma so záujmom počúvala.

Faito

Vešel jsem dovnitř a uviděl nějakou novou tvář. Pomyslel jsem si, že jsem tu buď dlouho nebyl nebo je tu nová kage. Usmál jsem se a sundal jsem kapucu. Dobrý den, Hokage... uklonil jsem se a pak jsem se jí podíval přímo do očí a začal s monologem. Jmenuji se Faito Dansaku, nejspíš mne ještě neznáte. Jsem lovec hlav a chodím od vesnice k vesnici. Lidé si mne najímají na lov zvířat a kagové na lov nukeninů. Jsem spolehlivý... ukázal jsem bingo knihu, ve které byly vyškrtáni již celkem známí a nebezpeční nukenini. ...a nyní i Vám nabízím své služby.
Knihu jsem s hlukem zaklapl (a tím nejspíš vzbudil Mai) a vrátil do torny.

Faito

Podíval jsem se, co to vystřelilo z postele směrem ke mně. Nevychovaný děcko, ale co, živěj mě, tak mu třeba přijdu na chuť. Usmál jsem se, leč nic jiného jsem dělat nemohl, protože mezi námi byl stůl.
Ne, nejsem těhotný. To bych vypadal trochu jinak a měl chuť na jahody.
Pak jsem se podíval na Hokage. Jestli chcete, mohu ji někdy vzít na lov a něco ji naučit. Tedy myslím na lov zajíců, ne nukeninů.

Faito

Podíval jsem se na tu malou. Můžeme jít třeba hned, zásoby nakoupím, až se vrátíme. usmál jsem se. Pak jsem se otočil na Hokage. Máte tu nádherné lesy, myslím, že do dvou, tří hodin bychom měli být zpět.
Lehce jsem se uklonil a pak jsem nabídl té holčičce ruku. Tak pojď, vysvětlím ti mezitím pár věcí...
Vyrazili jsme směrem k bráně a do okolí Konohy.

Faito

Došli jsme ke kanceláři, ale ta byla ještě prázdná. Hm...Lady Hokage se ještě nevrátila z obchůzky. řekl jsem zamyšleně. Budeme tu muset počkat...

Faito

Dobře. Já jen, abychom se neminuli. Ale poptáme se stráží a uvidíme. Chceš dát zajíce do klece? Zeptal jsem se a ukázal na klícku. A jak mu vlastně budeš říkat?

//přesun

Dorazila jsem k budově Hokage. Teda, ne, že by se mi sem nějak extrémně chtělo, ale potřebovala jsem přidělit tým. Jakožto chunnin jsem svůj starý totiž opustila, protože se pomalu rozpadal, a tak jsem teď čekala na nový. Vyšlápnout schody mi ani netrvalo zase tak dlouho, jak jsem původně myslela. Když jsem byla nahoře, porozhlédla jsem se kolem. Jako obvykle tu už někdo čekal, což jsem nabyla dojmu, že už zřejmě klepal, jen jsem si ho prohlédla, neznala jsem ho, takže jsem ani hodnost netypovala, vlastně mi to mohlo bejt jedno.
Zakotvila jsem to na lavičce před kanclem, kam jsem se posadila, zívla a protáhla se, to bude dlouhé.