Tréninkové prostory

Pokýval jsem hlavou nahoru a dolů "Jsi lepší než jsem čekal..teď to samé zkus na vodě..musíš se soustředit mnohem více, protože tam nemáš pevnou půdu pod nohama.. Přešel jsem blíže k jezírku a sedl si do tureckého sedu čekajíc jak dopadne.

Postavil jsem se před něj a podíval jsem se na něj. "Takže první část tréningu..tam kde mě moc nepotřebuješ si zvládl, teď si dáš chvíli oddech a zítra budeme pokračovat v něčem ..co ještě vymyslím" Pod maskou jsem se pousmál

Nějak jsem se do jejich rozhovoru nezapojovala, z Hokage jsem měla respekt a aoc řekla, tak platilo. Pokud nejsme na S-rank misi připravení, tak nejsme. Teda aspoň já nebyla, nebyla jsem si jistá, možná až zesílím, tak si na S-rank misi troufnu, ale teď? Musela bych se stále spoléhat na Naa a takhle ho zatěžovat nechci.
"Ta S-rank mise, no, ráda bych na ní šla, ale rozhodnutí je na vás Hokage-sama.." Nějak jsem k tomu neměla co říct, Naovi jsem bezmezně věřila, to on moc dobře věděl, ale zároveň slovo Hokage pro mě bylo svaté. Tak jsem jen stála opodál.

Povzdechl jsem si "Nesnáším lháře" Pomalu a jistě jsem došel až k němu a dal mu pěstí..ne tak abych mu nějak vážně ublížil ale zase ne tak aby se mohl zasmát a jít dál "Už jsi byl ve svatyni ? ..už znáš pravdy o sharinganu ?" Zeptal jsem se ho..nemohl jsem ho učit jak správně používat sharingan když by nevěděl ani ty základy.

Arisu

Hokage-Sama, nějak jste na mě zapoměla. Stekla mi slza z oka. Bylo mi to líto více než obvykle. Chtěla jsem začít ječet. Hokage se zdála že mě má ráda a pak todle. Měla jsem opravdu na krajíčku.

"Hmm..dobrá no. Později ti ukážu..ale musíme v tobě probudit sharingan. To je hlavní zbraň Uchiha Klanu..pamatuj že nezáleží kolik ovládáš technik nebo jak umíš zacházet se zbraňema, když ovládáš svůj sharingan" Vysvětlil jsem mu a otočil se k němu zády "Pak tě budeme muset naučit i pár technik klanu, aby si mohl být plnoprávný Uchiha. Máš před sebou ještě dlouhou cestu..ale bude z tebe dobrý Uchiha, cítím to z tebe.

Povzdychl jsem si "Yosh..to prozatím stačí..myslím že už jsi připraven na mise, tam se naučíš vše ostatní..vyvineš si svůj sharingan a takový ty věci.." Postavil jsem se z tureckého sedu "Tak..už jen musíš jít do staré Uchiha čtvrti, tam zamíříš do největšího domu, hned v hlavní chodbě jak tam vejdeš zamíříš do prvního pokoje na levo, tam za zdí se znakem Uchiha Clanu je vstup do té svatyně kterou jsem zmínil, běž tam a přečti si tam vše co budeš moci, za pár dní si tě najdu a půjdeme na misi kde tě naučím více." Popsal jsem mu cestu do našeho starého domu a do mého pokoje kde byl vchod do svatyně. Po rozhovoru jsem se k němu otočil zády a zamířil do centra vesnice směrem k Hokageho budově "Zatím se měj.." Mávl jsem na něj. (přesun)

Nao se stále hádal s Hokage a já neměla k tomu nějak co dodat, chtěla jsem ho uklidnit, že nemusí, že si pro tu misi přijdu, až budu víc připravená nebo jsem se spíš asi jen bála.. Jenže pak se něco stalo, Nao začal být divný, tekla mu krev, říkala jsem si, jestli to není ještě z toho starého zranění, jenže než jsem stačila nějak zareagovat, byl pryč.
Klon? Celou dobu to byl jen.. klon?
Začala jsem se rozhlížet, měla jsem strach. Něco viselo ve vzduchu, něco, co se mi ani za mák nelíbilo. Zatáhlo se, po chvíli jsem cítila husí kůži na rukou, jak do ní neustále bubnovaly ledové dešťové kapky. Jako kdyby nebe truchlilo nad nespravedlivostí tohoto světa a chtělo ho očistit, ale od čeho a proč? Odpověď s emi dostavila během pár chvil, kdy se na cvičišti objevila žába. Žába, byla pochroumaná, ale žáby znamenaly jediné - Nao! Pozorovala jsem ho, se zatajeným dechem, jak kráčí k nám. Sledovala plášť, ale to, co jsem tam viděla, jsem vidět rozhodně nikdy nechtěla. Když světlo protrhlo mraky a dopadlo na jeho tvář, tvář mého nejlepšího přítele, mé opory, mojí nejbližší osoby, která věděla, kdo doopravdy jsem, která mě znala, která mi vždy pomohla.. Nechtěla jsem tomu věřit, nemohla jsem tomu věřit! Všechno to byl jen hodně špatný vtip, že? To se nestalo, určitě se za chvíli probudí a řekne mi, že to byl vtip, že žije, že žije, jako vždycky! Udělal spoustu blbostí, ale vždycky.. Dal mi slib života, slíbil mi, že se vždycky vrátí.. Proč ho porušil?
Slova žáby jsem vnímala jen okrajově, víte, ta jedna část mě stále odmítala připustit, že se to stalo, ta, marně doufala, že se probudí, že se na mě usměje, že to bude zase dobré. Ale ta druhá, ta čelila realitě.
"Ne.. ne.. ne.. nenene!" Šeptala jsem, byla jsem v šoku a vytřeštěně se dívala na Naovo mrtvé tělo, jen na jeho tvář. Žijeme ve světě Shinobi, lidé říkají, že pro snílky tady není místo, říkají, že se musíme se smrtí vyrovnat, přijmout jí, že lidé kolem nás budou umírat. Ale nikdo nás nikdy nedokázal připravit na to, na tu bolest, když přijdete o svůj poklad, o člověka, který vám byl nejblíž. Nic nikdy nebolelo víc jako vědomí.. Že už se nikdy nevrátí, nikdy vás neobejme, nikdy se na vás neusměje, že už je pryč. Nejdřív šok, bolest.. potom zlost. Nevěděla jsem, co dělat dřív.
Slíbil mi, slíbil, že neodejde. Ne, dokud si nesplní slib. Chtěl být Hokagem, vždycky to byl snílek, nikdo mu nevěřil, ale on se to všem snažil dokázat. Věřila jsem, ne já věděla, že se stane Hokagem. Ale stát se jím není jen ta hodnost, on už Hokage překonal, protože každý jeho úsměv a skutek je uschovaný v srdcích všech vesničanů a on je.. Hrdina listové. Můj hrdina.
Zaujala mě poslední slova žáby, jen s tichým kývnutím jsem si vzala všechno, co mi dával, ale nespouštěla z těla před sebou zrak. Když položil tělo Naa na zem, jen jsem si klekla vedle něj a pozorovala ho, úzkostlivě sevřela lem zkrvaveného pláště a pak mi p otváři stekla jedna slza, po ní druhá, třetí.. a další a další, dopdaly na Naovu mrtvou tvář. Doufala jsem, že se probudí. Ale marně. A pak, cvičištěm se rozlehl první bolestivý křik, nezadržela jsem to, já ani nechtěla. Byl pryč, proč byl pryč? Proč mě tu nechal, samotnou? Jak to bez něj zvládnu? Kdo tu bude, když spadnu, aby mně zvednul? Kdo tu bude, aby mě rozesmál. Vybavily se mi vzpomínky, na naše děství, na náš společný tým, stále chtěl být nejlepší, stále se tak snažil a jeho vůle, jeho vůle a odvaha byla ta, co mě vedla životem dál. Možná si to neuvědomoval, ale den bez něj jsem si představit neuměla. Teď jsem ho ztratila a život, jako kdyby postrádal veškerý smysl. Ztratila jsem nejlepšího přítele, ztratila jsem životní jistotu. A balancovala nad hranicí..
"Baka.. Baka, baka!" Neměl to dělat, neměl tam jít sám. Mohl něco říct, mohl. Vždycky dělal věci zbrkle, vždycky byl taková ta hříčka přírody. Vždycky by dal všechno pro dobro ostatních a dneska i život.
"Proč..?" Tichá otázka, směřovaná spíš do větru, ale pak. Pláč ustal, něco jsem ucítila. Snad dotek? Zaslechla.. Snad hlas? Přřekvapeně jsem se proozhlédla, tichý vánek cítila kolem sebe a pak to uviděla.
"Nao..?" Blouznila jsem snad, měla halucinace? Poslouchala jsem jeho slova, ale jen zavrtěla hlavou. Marně po něm vztáhla ruku, ale zahlédla už jen jeho záda. Ale jeho slova, ta se mi vryla hluboko do duše..
"Nechoď.." Ale pozdě, už byl pryč, navždycky. Nevím, nevím proč jsem se i přesto všechno usmála, nevím, jak jsem potom dokázala otřít si slzy a vstát. Ale něco jsem si tím uvědomila, měl pravdu. On mě neopustil, on tu bude stále se mnou. Stále, v mém srdci bude, bude sledovat moje kroky a vždycky mě bude chránit, tak jak to dělal pořád. A já si v tu chvíli uvědomila, že on si sen nesplnil, kvůli nám ostatním. Ale já si ho splním kvůli němu! Já budu bojovat pro něj. Splním si svůj sen..
Jako kdyby s ním odešel i kus mě, kus té staré Satsuki, věci už nikdy nebudou jako dřív, a bude trvat, než bolest z jeho ztráty odejde.. Ale jedno jsem věděla jistě, nikdy, nikdy na něj nezapomenu.