Hlavní brána

Před jeho útokem jsem se rozpadla.
I přesto mě ale měl v kostce. Lépe řečeno můj klon. Okolo kostky, okolo jejich těl jich také bylo velké množství. A stále mířily k Midotsuchiho rukám, aby ho spoutaly. Ovládal to můj klon, takže jakmile by ho rozložil na prach, útok by přestal. A já rozpadlá na lístky jen čekala, jestli by byl ochotný mě rozložit na prach. Chladnokrevně mě zabít. On, můj sensei. Člověk, kterého jsem měla ráda.

Niečo čo bolo za mnou som nečakal veď ona sa skoro vôbec nehýbala. V tom keď on na mňa skrýkol okamžite som prerušil chakru v nohách a druhá časť tela vystrelila ako turbína a mňa to zhodilo nižšie naozaj poriadne od dosť lebo to bolo vážne zlomok sekundy čo ma to takmer schmatlo. Sakra ... skoro ma dostala... ale ja nechcem bojovať. Pomyslel som si keď som bol teraz pár metrou nad zemou lebo som neodhadol koľko sili som do toho dal. Začal som stúpať vyššie ale tentoraz tak aby som videl čo je okolo mňa a dával som si pozor aj na chrbát. Už som aj pozrel smerom k nej a dával pozor na jej kroky.
V tom ma ale tak napadlo. "Prehoďme sa ! Shijin nezvládnem ale tú z ktorou bojuješ tak hej!" Povedal som mu a pri tom som mieril k nemu mal som proste v pláne úplne zmeniť naše pozície. Pri tom na malú chvíĺu jeho telo obalil oheň a hneď zmizol. Maximálne ho to mohlo popáliť ale papiere nemali šancu.

Jakmile jsem zaslechla volání, nastala změna plánu.
Druhá, naprosto identická vrána, mi vyletěla z rukou. Měla jsem téměř stejnou rychlost jako on a chakra byla zcela jistě ještě rychlejší. Proto jsem viděla, kam míří. Znovu za zády, znovu zákeřně. Jenže tentokrát byl zrovna v prudkém pohybu a bylo téměř nemožné uhnout obětí. Vlastně mi svým únikem pomohl.

Využila jsem toho, že se zaměřil na jinou dívku a chlapec zjevně pronásledoval můj klon, protože mé skutečné já se stále nezformovalo z lístečků. Teď ovšem ano. Přímo za Midotsuchim, který jakousi dívku uzavřel do klece.
"Slíbil jste..." šeptla jsem. "Že poletíme výš a vy se nebudete bránit."
Slíbil to. Nemohl to porušit. Alespoň já jsem tomu věřila. Proto jsme spolu přece bojovali. A tak teď (Což Ryuuji nemohl za hradbou lístečků, kterou kolem něj utvořil můj klon, nemohl vidět) jsem Midotsuchiho jen chytila za ruce a máchla křídly, abychom se dostali výš. Výš. Výš. Výš. Co nejvýš to šlo.

Nani?
Prudce jsem se odrazila od hřbetu vrány a přistála na té, kterou jsem předtím vytvořila jako první pro uvěznění Ryuujiho. Tu druhou však Midotsuchi rozložil.
To snad... Mohla jsem být mrtvá!
Ještě tu ale byla třetí vrána. Ta, do které měl teď zády vrazit Ryuuji. A které se kvůli pádu nemohl vyhnout. Nehledě na to, že ho nemohl Midotsuchi varovat, neznámá s ním zmizela kdesi v oblacích.

Ako som nemal žiadny výhľad okolo seba všetky lístky začali na raz horieť lebo celé moje telo vzplanulo. Teraz som bol proste v bojovom režime.V sekunde hoc tam ešte lístky boli som vyletel proste do smeru ktorý som si myslel že bude vhodný aby som nebol na mieste.Proste som mieril rovno. Meril som vlastne obrovskou rýchlosťou na zem. Keďže oni boli hore ja som mieril dole. Ešte pri tom lete som si všimol už toho čo som mal za sebou. Snažil som sa to najprv spáliť teda môj oheň vyrazil po tom nevedel som ale či sa to dalo takže som pred tým cúval. Vrany? Odkiaľ sakra toto vie hyuuga? Pomyslel som si pre seba.

Ichizoku Katagami

Přistál sem u brány a hleděl na nebe. ...Jak směšné... Směšné lítání a nadělá tolik problémů.... zakázal bych lítat. Je to moc problémová schopnost, velice otravná, i když neškodná.
Pomyslel sem si naštvaně a sledoval ze zdola vzdušný souboj. Hnedka si nějakýho ptáka obstarám jako summona, todle je nepřípustný... Nikdo si ze mě prd*l dělat nebude... Ale co tam dělá ta Hyuugovic slečna s tim ušatým?

Nechápala jsem, jak dokázal za letu uhnout.
Ale budiž, měla jsem i jiné možnost. Letěl jednu chvíli k zemi, takže jsem byla nad ním. Postavila jsem se. Nikdo není příliš blízko, skvělé. Kolem něj se objevila desítka chakrových vran. Nejspíš jich bylo i víc. Kontrolovala jsem je svýma očima. Tyhle byly malé, ale každý jejich zásah by zablokoval tenketsu. Bohužel, mířily za ním téměř stejnou rychlostí, takže minimálně pět z deseti vran ho muselo zasáhnout, vyrazit mu dech a znemožnit z určitých částí těla posílat chakru. Jednou vránou jsem zamířila do obzvláště delikátních míst. To bolelo nejvíc a snažila jsem se, aby právě tahle zasáhla.

"Ne," rozhodně jsem zavrtěla hlavou. "Nesmíte se bránit, zapomněl jste?"
Znovu jsem ho chytila za ruce, aniž bych mu dala možnost se bránit. Stejně jako předtím v Kamené i teď jsem je posunula ke svému pasu, sama jsem ho taktéž objala, jen kolem krku. Ale tentokrát jsem mu vážně nedávala jedinou možnost úniku, což dokazoval i pás lístků, který nás k sobě jakýmsi způsobem přivázal.
A pak jsem znovu máchla křídly. Chtěla jsem mnohem výš.

Okolo mňa už toho bolo priveľa niečomu som stačil uhnúť keď v tom môj chakrový systém doslova po prvej rane skolaboval lebo tu bol problém že stačilo zablokovať jednu a doslova zletím k zemi a ako som sa už kotúĺal po zemi ostatné vrani to vlastne iba poistili. Kotúľal som sa vážne dlho keďže v tej rýchlosti z bolesťami dať si pozor na pád či brzdenie nešlo. Zvýjal som sa teraz na zemi v bolestiach. Bolo očividné že keď nebudem vôbec útočiť že ma dostane ... Pomyslel som si a snažil som sa postaviť aspoň to keby šlo.

Ichizoku Katagami

Složil sem pečetě a téměž okamžitě sem se objevil u Ryuujiho. NA ruce sem mu hned nasadil dvě blátivé koule a potom sem ho kopnul do hrudníku a zasypal ho úderama, aby byl nucen se krýt.

Změnilo se to, že mi nezabránil v ovládání mých křídel.
Už jsme byli vysoko. Dostatečně vysoko, aby se mi to líbilo. Aby se mi na tváři mohl objevit jemný úsměv.
"Protože jako správná kunoichi bych vás měla zastavit i za cenu svého života," naklonila jsem hlavu mírně na stranu. "Ale... Ty chvíle s vámi byly krásné... Hmm... Midotsuchi."
Vlastně jsem teď byla teoreticky vzato už mrtvá, takže nevadilo, když jsem se odhodlala říct mu jménem. A vlastně teď jsem si už mohla dělat cokoli, co jsem chtěla.
"A proti Jintonu neobstojím, to máte také pravdu, ale..." následoval další hluboký nádech. "Ale já budu ráda, když... Když to bude právě vaší rukou. Každou kunoichi přece jednou čeká smrt, ne?"
Držel mé ruce, ale já měla sílu stejnou jako on. Důležité bylo, že ani on a ani já jsme se nemohli hnout, vyjma toho, že jsme stále stoupali. Konečně jsem přestala mávat křídly. Zastavili jsme se. Ani jeden z nás i přesto nemohl nějak přerušit sevření. Mě na tváři stále hrál ten zvláštní úsměv, při kterém jsem se rozhodla spojit naše rty. Vášnivě. Přece jen to byl můj první a poslední polibek. První.. Nechtěla jsem ztratit své iluze a dát mu možnost se odtrhnout. I proto jsem ještě při polibku nechala svá křídla, aby se rozpadla. A pak měl přijít dlouhý, krutý pád.

Ichizoku Katagami

Periferně sem viděl rychle padající oběkt k zemi. Sakra... Poymslel sem si a mezitím, co sem se snažil zaměstnávat Ryuujiho kopy, sem udělal pečetě a v místě kam ty dva padali, se začala dělat nesmírně hluboká bažina. Pak sem se věnoval jen Ryuujimu.

Ja som sa veľmi už brániť ako nemal. Chvíĺu som sa vlastne snažil ale moja chakra bola zablokovaná a kvôli bolesti moje pohyby minimálne proste som to už teraz vzdal a vlastne sa mi vydal bez bránenia sa .

(Začína sa z toho stávať nepekná tradícia. xD)

"Oslovuješ ma menom? A chceš, aby som ťa zabil?" Ani neviem, či to bolo tou výškou alebo to robil jej slová, keď ma v tom pobozkala. Pokúšal som sa uletieť, ale držala ma pevne. Jej krídla sa rozpadli a ona sa rútila dolu. Ale ešte som tu bol ja s technikou lietania. Keďže ma držala okolo pásu nehrozila, že spadne. "Zbláznila si sa?"

"Lepší než se vrátit a přiznat, že vás nedokážu zabít, ne?" Byl to zvláštní pocit. Stačilo pustit se ho a spadla bych. Jistá smrt.
Dívala jsem se mu přímo do očí. Zvláštní, naprosto oddaný pohled. I přesto, že bych teď nemohla bojovat po jeho boku, jsem mu bezmezně věřila. Možná byl fakt, že jsem se na něj příliš fixovala, ale nevadilo mi to. Polibek se mi líbil. A o tolik starší nebyl. Čekala jsem, co řekne nebo udělá on. Jestli mě nechá spadnout. Nebo jestli mě bude držet u sebe. Moje sevření trochu povolovalo, jen jsem čekala, kdy se neudržím a pustím úplně.

Ichizoku Katagami

Když sem viděl, že se nebrání a ruce měl spoutané mím kamenem, aby nemohl dělat pečetě, tak sem samozřejmě dál neútočil, takže nedostal následně ani ránu.
Poklepal sem mu na rameno. Díky že si jí neublížil... i když nevím, proč si se k němu přidal, tak se přimluvím.
Řekl sem potichu a postavil sem se vedle něj. Sledoval sem souboj a periferně sem sledoval, jestli mě náhodou nechce tim šutrákem vzít třeba po koleni.
Kdybych se tam jen mohl dostat...

Znovu jsem zavrtěla hlavou.
"Ale já.. Já nemůžu, víte, že se nemůžu vrátit, pokud nebudete v konožském vězení," zhluboka jsem se nadechla. "Prosím, vzdejte se. Jednou vás odtud dostaneme, slibuji. Jen se teď vzdejte. Kvůli mě, přece si musíme ještě dát odvetu k tomu souboji, ve kterém jsem vás porazila, ne?"
Na tváři se mi objevil důvěřivý úsměv.

"Ale já vám to slibuji!" pohodila jsem vlasy. "Nemůžu vás teď pustit, ale když se vzdáte, určitě vyjednám vaše propuštění. Já to zvládnu! Možná to bude trvat, ale je to jediné východisko. Prosím..."
Rozhlédla jsem se.
"Ta dívka, je silná. A létá! A na zemi vás chytí určitě, i kdybyste na ni použil Jinton. Neumírejte zbytečně."

U Ichizoka se objevili tři policisté a převzali si od něj Ryuujina. Spoutali ho a jeden z nich mu kompletně zablokoval chakru (Hyuuga). Pak ho odvedli do věznice. (Piš do Vězení.)