Hlavní brána

"Tak chcel som sa opýtať že ako to tu presne v konohe chodí. Že či mi tu neporadíš nejaké dobré miesta a tak." Začal som z otázkou radšej teraz takto predsa len nemohol som sa hneď opýtať na niečo divné. Ja ako som pozrel k jej očiam hneď po tom som očný kontakt akosi stratil.

"Je to tu stejné jako v jiných vesnicích, tedy na první pohled," otočila jsem se k monumentům, které byly od brány krásně vidět.
"Podívejte," ukázala jsem směrem k nim. "Naši Hokage. Našli to, co Listovou odlišuje. Ohnivou vůli. Je sice pravda, že se stále točí koloběh nenávisti, ale Ohnivá vůle znamená víc než to. Klade důraz na týmovou práci, klade důraz na přátelství, na lásku a její ochranu. I když Listy shoří, stejně jednou vyrostou na jejich místě nové, které ponesou Ohnivou vůli. A každý, kdo ji nosí v srdci, je členem Konohy."
Na chvíli jsem se odmlčela.
Ta řeč zněla... Zvláštně?
"A pokud se ptáte na místa, výhled z monumentů je nejkrásnější."

"Tam už som vlastne bol. Naozaj je odtiaľ dobrý výhľad na konohu." Vlastne keď si tak pamätám dobre sa tam rozmýšľalo. Pomyslel som si a potom mi vlastne došlo že neviem ako sa opýtať na to čo som chcel. Môj cieľ bol jednoduchý dostať len Hokageho nechcel som iným ublížiť alebo tak hoc možno niektorý v zničeniu dopomáhali ja som mal len problém s tým že som nebol v tedy v dedine. Chvíľu som rozmýšľal nechcelo sa mi ísť stále okolo horúcej kaše a potom som sa opýtal."Počula ste niekedy o tom ako vlastne presne padla Kirigakure ?"

"Všichni Jounini o tom ví. Nebyla jsem tam, pomáhala jsem jako medik, ale..." pokrčila jsem rameny. "Ale byla jsem u toho, když poslední Mizukage zabila našeho vůdce."
Znovu jsem natáhla ruku směrem k monumentům.
"Vidíte ji? Devátá Hokage, Kinra Uchiha," znovu jsem obrátila pohled k němu. "Udělala chybu, když si myslela, že Konoha nepodlehne útoku Mlžné a Kamenné. Měla jsem ve vesnici, ze které pocházíte, velmi dobrou přítelkyni. Lizzy. Dokud se ve válce nepokusila zabít mé přátele a nezemřela v ulicích Listové. Pouhá rivalita mezi vesnicemi dokázala, že zemřelo spoustu lidí, kteří s válkou neměli nic společného."
Hruď se mi prudce zvedla, jak jsem se snažila ovládnout nevraživý pohled.
"Něco vám prozradím. Tenkrát, když na nás zaútočili, se civilisté ukryli v monumentech. Byly tam staří, ženy... A děti. Právě narozené i starší. Některé, které ještě ani nedostaly ze svého těla první slůvka. Jiné, které by čekala budoucnost, ve kterou doufaly," otočila jsem se na něj. Ne s nenávistí. Jen smutná. "A Mlžná s Kamenou je vyhodily do vzduchu."
Tentokrát jsem musela uhnout pohledem já, ale brzy jsem se pokusila vrátit k přímému očnímu kontaktu.
"Když se Listová vzpamatovala, posbírala zbylé síly, pak přišel útok na Mlžnou. Pomohla nám silnější Oblačná. A jelikož Kamená se tenkrát začala držet stranou, vyhráli jsme. Vaše vesnice byla zničena, aby mohlo být vybudováno to, co pomáhala zničit. Krutá odplata, já vím... A nespravedlivá."
Pohodila jsem hustými, havraními vlasy.
"Ale jiná možnost už nebyla..."

Ako vidím stráty neboli len u nás ... ale aj tu ... neviem čo presne sa dialo ale ... ach prečo sa mi to teraz zdá zložité. No možno keby som tam v tedy bol ... Ja som v sebe ale cítil hnev aj tak proste som prišiel vlastne tým o všetko hoc to boli spori dedín nepáčilo sa mi to. Nevedel som to proste prijať.
"Asi nevieš prečo vlastne Kiri konala ako konala však ? Ja som tam práve že v tom období vôbec nebol. A neviem ako mám niektoré veci chápať." Povedal som smerom k nej a aj keď som teraz nedúfal že mi na moju otázku odpovie ale pre istotu som sa aj tak opýtal.

"A mezi Mlžnou a Konohou byla vždy nenávist, stejně jako mezi Kamenou a Konohou," chvíli se můj úsměv zdál mírně sarkastický. "Kdo ví. Do toho přece nikdo nevidí. Nikdo, kdo není pravou rukou Kage nebo Kage sám. Z pěti velkých vesnic zbyly tři, to už nikdo nezmění. Možná je to tak dobře."
Pozorně jsem se na něj zadívala.
"Mohu se teď na něco zeptat já?" vypadalo to, že Naomi se jen tak neobjeví a tak jsem neviděla důvod, proč si nepovídat.

Trocha som spozornel keď som sa chcela niečo opýtať a ja som na to prikývol.
"Kľudne sa pýtajte ... " Povedal som radšej ešte a čakal som čo mi vlastne chce.

"Proč jste tak zaváhal, když jste zjistil, že jdete na misi s námi?" jemně jsem skousla spodní ret a nadhodila takový nevinný pohled. Doufala jsem, že nebude mít problém s odpovědí, i když bych chápala, kdyby se jí vyhnul. Ale tím víc by mě to zajímalo.

"Ja .. ehm ." Nevedel som či som jej to mal povedať. Načo by som jej to ale vlastne povedal? Nemusí každý vedieť že kvôli mne mi zomreli dvaja členovia týmu. Proste tieto veci som vedel že si odnesiem zo sebou preto som teda odpovedal ako som odpovedal."Na jednej misii som poriadne pochybil a vždy keď mám ísť z niekým na nejakú misiu vždy sa mi to vybaví.Ja už v tedy som mal rád sólové misie vždy som všetko zvádal sám. A toto ... to ma uistilo v tom že to tak malo ostať." Povedal som jej a snažil sa nevyznieť nejako smutne.

Možná si toho nevšiml, ale smutný lesk v očích nedokáže skrýt nikdo.
"Co se na té misi stalo?" zkusila jsem to opatrně.
A vzápětí jsem se rozhodla otázku nějak zamluvit. Tušila jsem, že mi nebude chtít odpovědět, pomalu jsem se začínala orientovat v jeho zvláštní, samotářské povaze.
"Samozřejmě chápu, že mi to nebudete chtít říct. Ale tentokrát se to nestane. Má to být nebezpečná mise, to ano, ale takových jsme plnily se sensei desítky. Možná na to vypadáme, ale nejsem tak slabé. A i kdyby ano.. Smrt je riziko povolání shinobiho."

"To je pravda. A preto si nerád robím teraz žiadných kamarátov či niekoho mám mať rád. Keď je človek sám aspoň keď zomrie pri nejakej misii nebude po ňom nikto truchliť. Je to výhoda a aspoň robím niečo dobré pre dediny .. " Povedal som možno trocha od veci a to ma dosť zarazilo. Možno to bolo tým že keď som dlho z nikým takto sa nerozprával že mi to možno chýbalo ale to mi teraz začalo vadiť bol som rád že som sa umlčal."Ja by som na to kľudne šiel aj sám hoc je nebezpečná. Aj tak ma len tak niekto nezabije." To vlastne asi preto že protivníci nevedia lietať ...

"Nepodceňujte mě, vážně," podotkla jsem k jeho poslední větě. "Někdy bychom mohli zkusit tréninkový boj, co říkáte?"
Zamyšleně jsem se zadívala do ulic, jestli už Naomi jde. Jeho první slova mě totiž zarazila. Tak logické, tak.. Špatné. Smutné. Depresivní.
"Je mi to líto," šeptla jsem. "To, co se stalo na vaší misi, jestliže kvůli tomu se snažíte žít sám."

"Tak keby som bol v tedy silnejší a nebol taký hlúpy nestalo by sa to. Ale to čo sa stalo nejde vrá... tiť." V tom poslednom slove som sa sekol preto lebo som proste nechcel toľko hovoriť. Ale nevedel som ako ale išlo to proste samé bez toho žeby som to chcel. "Ehm ... mal by som už byť radšej ticho ... " Povedal som potichu sám pre seba a zastrihal ušami. Tá činnosť bola veľmi dobrá proti nerzovite.

"Ne, to je v pořádku. Máte velmi příjemný hlas," jemně jsem se pousmála. "A navíc samota není vždy dobrá. Vypovídat se možná pomůže, tak klidně mluvte dál. Nemůžu k tomu nic říct, je to věc, se kterou se shinobi musí vyrovnat sám."
Na chvíli jsem se odmlčela.
"Nechcete mi začít tykat?"

"Umm no to myslím že môžem . " Odpovedal som na to posledné. Ja som tak zvyčajne hovoril kvôli slušnosti. No potom som ale radšej dodal.
"Nerád sa niekomu spovedám. Nikdy neviem čo presne to môže byť za človeka hoc sa zdáte byť verohodná je lepšie nikomu neveriť. A samota po čase až tak nebolí." To posledné až tak pravda nebola ale ja som si už pomaly zvykal.

"Bolí," odporovala jsem. "Vždycky bolí. Mám ji ráda, ale nikdo by neměl být sám příliš dlouho."
Mírně jsem pozvedla obočí.
"Ale zatím mi netykáš, Ryuuji," zavrněla jsem, když jsem si uvědomila, jak mě stále oslovoval.

"Ehm .. prepáč prepáč ! Je to už vlastne síla zvyku." Povedal som omluvným tónom.A potom som jej aj tak musel ešte odporovať."A tak možno bolí ale aj to po čase prejde. Teda aspoň myslím." Povedal som potom a na chvíľu sa nad tým zamyslel. A potom ma ale napadla otázka."Umm ty máš rada samotu?" Opýtal som sa teraz zaujato.

"Jsem samotářka, ale trochu jiným způsobem než ty," odvětila jsem. "Mám ráda společnost lidí, u kterých vím, že jim můžu věřit. Sestra, bratr, sensei... Nebo třeba ty, máš v sobě něco, čemu se ohledně důvěry lehce podléhá."
Zamyšleně jsem si namotala na prst pramen vlasů.
"Ale časem to nepřejde. Ta bolest. Proto se držím samoty jen tak, abych měla lidi, na kterých mi záleží."

"Tak ale je to menšia bolesť než keď niekoho z tých ľudí stratíš... umm a mne dobré veriť nieje. Myslím to vážne." Povedal som vážnym tónom. Nie preto žeby som ľudí zrádzal či tak ale kvôli tomu že som sa ja nechcel na nikoho naviazať a ani som nechcel aby to niekto spravil u mňa.

"Pozdě," zavrněla jsem. "Těm, kdo jsou se mnou na misi musím věřit. Takže ti teď věřím víc než některým, které znám léta."
Naklonila jsem znovu hlavu mírně na stranu.
"Všiml sis, že je roztomilé, když zastříháš ušima?"

Ja než som stihol nejako reagovať tak som teraz zčervenal." Eh umm .. no .. ja si to ... " Radšej som sa zarazil nemôžem jej predsa povedať že to robím keď som nerzvózny. A teraz som radšej miesto toho začal pohadzovať ocáskom lebo teraz som si na ušká dal pozor. "A ... aj tak nesúhlasím ... nieje to roztomilé." To posledné slovíčko som ledva povedal.

Sjela jsem pohledem trochu níž.
"Tohle je ještě roztomilejší," podotkla jsem znovu s tím mírně hravým úsměvem. Všimla jsem si, jak se červená, což mě donutilo nabrat živější barvu než tu světlou, kterou mé tváře měly obvykle. Líbilo se mi to.

Ja som bol teraz doslova nahraný bol som nerzvózny červený a k tomu som nevedel čo povedať. Nemal som rád keď si ma dievčatá doberali už ako malý v tedy som pred nimi ale mohol utiecť teraz by som sa prepadol hambou pod zem keby som to spravil."Umm ... " Teraz či som chcel či nie ušami som zasa zastrihal."Vidím to tak že dnes asi nevyrazíme." Snažil som sa nejako zmeniť z tému a bolo to to prvé čo ma napadlo.

Všimla jsem si jeho výrazu a zarazila jsem se.
"Já jsem nechtěla působit nemístně," ohradila jsem se okamžitě. "Myslela jsem to vážně... Ne posměšně... To ne."
Znovu jsem jemně skousla spodní ret.
"Vážně!"

"Umm ... dobre tak to teda ale to slovíčko necháte v tabu dobre ?" Povedal som smerom k nej."Chlapec nieje kawaii ... zvyčajne ak to dievčata hovorili tak sa mi skôr vysmievali." Objasnil som jej stručne.