Hlavní brána

"Právě jsi mi řekl něco, co má pár věcí společného s důvěrou, nemyslíš?" zareagovala jsem okamžitě na jeho slova. "Dva lidé, kteří mezi sebou mají tajemství, tabu nebo vědí hodně věcí o své minulosti, jsou většinou přátelé."
Zamyslela jsem se.
"Tak tedy jako omluvu za to slůvko, které ale asi ode mě v dobrém uslyšíš ještě často, tě zvu k nám. Vypadá to, že Naomi se zasekla někde u saké a předpokládám, že sídlo klanu Hyuuga ti bude k přespání vyhovovat, či?"

Ja som jej na to prvé radšej ani neodpovedal lebo som si teraz za to sám sebe nadával. Akosi sa to zaplietalo a ja som nevedel naozaj vôbec prečo.
"Umm ja sa prespím skoro všade takže nebudem mať problém ale nechcem obťažovať ." Odpovedal som jej hneď.

"Taková nabídka se neodmítá," dodala jsem po jeho slovech.
"Bude se ti u nás líbit, slibuji."

"Ehm no tak teda dobre." Súhlasil som teda. A potom si ju neviem ani prečo lepšie prezrel celú od zhora dole. Zvyčajne som si dievčatá neprehliadal. Nemal som normálne prečo.Mal by som prestať ... sa s ňou takto baviť. Ešte sa veĺmi spriatelíme a mne sa bude ťažko zasa odchádzať z tejto dediny.

"Tak jdeme," nadhodila jsem vesele a beze všeho jsem zamířila směrem k sídlu klanu. Ještě jsem se pro jistotu ohlédla, jestli jde za mnou.

(Přesun)

Ja som teda zamieril za ňou.
(presun)

// Opravdu? Máš vyvolané dvě techniky a snažíš se potlačovat chakru? Hodně štěstí, chlapče...

Netrvalo dlho a doletel som k nemu. Jediné čo mi horelo bolo nohy. Mohlo to vyzerať divne ale ja som vďaka tomu dokázal letieť. Nakoniec som zastavil tak pár metrou od neho. Predsa len kto vie či na mňa nezáútočí."Prečo útočíš na Konohu?" Opýtal som sa ho hneď predsa len nebol som tam zo začiatku tak ma napadlo vlastne toto. Na mne bolo vidieť že som mu ale nechcel spraviť nič. Hoc som bol aj tak v strehu.

Ještě v dálce, když jsem měla pocit, že mě nevidí, jsem nasměrovala svou vránu výš.
Chtěla jsem být nad nimi. Nad mraky, těžko viditelná. Netušila jsem, že Midotsuchi je senzibil. A ani mi na tom nezáleželo. Chtěla jsem být jen tak blízko, abych slyšela, o čem mluví. Trochu jsem se naklonila níž. Spadnout jsem nemohla, můj "dopravní prostředek" byl totiž tvořen z mé chakry a doslova mě držel u sebe.
Co tohle má znamenat?

"Nie nechcem ťa chytiť ja sa stebou chcem porozprávať. A ehm som z bývalej kirigakure ktorú zničila Konoha z Kumo. A škoda myslel som si že ti pomôžem." Povedal som mu popravde. Nebol som rozhodnutý úplne že niečo konohe spravím alebo tak ja som hlavne chcel zhodiť hlavu konohy teda feudálneho pána. Nechcel som ale ublížiť ostatným a on by mi možno mohol pomôcť.

Před bránou Konohy jsem se zformovala z lístků.
Pak už zbývalo jen přejít ke strážím. Po slzách nebylo ani stopy jen díky dešti v Kamené. Tady bylo krásné počasí.
"Nesu dopis Hokagemu," odhodlala jsem se promluvit poté, co jsem se mírně uklonila na znamení pozdravu a ukázala pečeť Kamenné na listu od Tsuchikage.
Hned poté jsem prudce trhla, když v ulicích něco vybouchlo.
Nani?
Mé tváře dostaly mrtvolně bílou barvu.
Že to není pravda..? Vždyť přece slíbil...
Zvedla jsem hlavu a zahlédla jej ve vzduchu.
Sklonila jsem pohled znovu ke strážím a pomalu jsem spustila svůj plášť na zem. Následně jsem strážím předala dopis.
"Prosím, doneste jej Hokagemu. Informuje o tom, že z muže nad vámi se stal nukenin," naprázdno jsem polkla. "A my si náš bordel uklidíme, to se nemusíte bát."
Zvedla jsem ruce výš a z bouře lístků, která se okolo mě rozpoutala, se mi zformovala křídla. Následně jsem díky nimi vylétla dostatečně vysoko. Přesně za svého senseie. Slyšela jsem jen prudký tlukot svého srdce, nic víc.
Proč jsem sakra tolik naivní?

Myslel jsem, že ti pomůžu?
Ta Ryuujiho slova mě zasáhla jako ostrý šíp.
On v tom chce pokračovat? Jako všichni z jeho vesnice. I on chce jen vraždit. Ženy, děti...
Cítila jsem, jak to ve mě začíná vřít.
"To nedovolím," šeptla jsem. Byla jsem především nad Ryuujim, takže on mě slyšet mohl, Midotsuchi pravděpodobně ne.
Když se objevila zvláštní žena z Kamené, pochopila jsem. Ona se postará o vetřelce... A já o někoho, komu jsem začínala tolik věřit.

"Tak ... ani by to určite dnes nešlo všetci sú v pohotovosti." Povedal som a povzdychol som si." Lepšie bude ak sa teda obaja stratíme a niekde si pokecáme myslíš že to pôjde?" Nepoznal som ho nemal som mu prečo veriť ale už tým že som sa sním rozprával po mne pôjde konoha určite.
Všimol som si že sa tu objavil ešte niekto. No nemali by sme sa tu už asi vykecávať mali by sme letieť preč...

"Midotsuchi sensei..." kdyby se mi ruce nerozpadly v lístky, sevřela bych pěsti. Nebyla jsem naštvaná. Ani uražená. Naopak na mě byl vidět jen smutek. A jak moc to bolí.
"Prohlásila vás nukeninem za neuposlechnutí rozkazu," na chvíli jsem se odmlčela. "A já vás mám... Chytit."
Nedělejte mi to těžší...
Kolem nás už se dávno rozmístily mé lístky. Do kruhu, jako vždy.

"Nedovolím vám to," zopakovala jsem tak hlasitě, aby mě určitě slyšel. Soustředila jsem se ale jen na Ryuujiho.
"Jsem zklamaná," dodala jsem. "Z vás. Z předstírání, že budete pro Konohu jen plnit mise. Znechucená vaším chováním. A nedovolím vám tuto vesnici opustit, Ryuuji."
Znovu jsem přešla k vykání. Byla jsem nad ním. Zvědavá, co se teď stane a díky pečetím připravená na první techniku, kterou jsem měla v plánu.

"Nebojuj!" Skríkol som k nemu. Ja som teraz ako keby Shijin prehliadal. "Hovorím leť preč ... zdržím ich myslím že to zvládnem len musíš byť v takom dosahu že ťa netrafím dobre?" Povedal som mu a začal som uvoľnovať veľké množsto chakry. Ak nebudete blbnúť neublíži to nikomu a on utečie ... "Ak to neurobíš dostanú nás určite nemyslíš?" Komplikácie kopmlikácie komplikácie ... Dúfal som že zvládnem spraviť to čo chcem než ma dostane shijin lebo sa mi zdalo že na mňa chce niečo použiť.

"Já vám nevěřím!" prudké máchnutí rukou v doplňujícím gestu jen rozvířilo lístky. Byly všude okolo něj a měly za úkol, spoutat mu ruce, aby nemohl dokončit pečetě. Nebyla jsem rychlá, ale lístky rychle byly.
"Mám vás ráda, vždyť to víte, ne?" zhluboka jsem se nadechla. "A vždycky, když se odhodlám vám odpustit, tak..."
Neměla jsem odvahu dokončit větu.

Doslova mě ignoroval.
Potom, co strávil noc v mém pokoji, co se dozvěděl, že mu věřím. Po tomhle všem mě sprostě ignoroval.
"Karasu no ukeire tsubasa," šeptla jsem, ale jemu se zdálo, že se nic nestalo. V Konaniných lístcích se totiž lehce ztratila malinká vrána z chakry. Jakmile se ovšem objevila za ním, zvětšila se doslova na jeho velikost. Nerada útočím ze zálohy, ale tady byla v sázce bezpečnost dědiny. Neměl šanci se vyhnout obětí. A tak ho křídla mé chakrové vrány objala. Tato technika doslova zabraňovala ve využití chakry. Zamezila jakýkoli pohyb. Stála mě většinu chakry, ale z obětí se Ryuuji dostat nemohl, jakmile se ho vrána jedenkrát dotkla. Jednoduše v té chvíli totiž převzala něco z jeho chakry a stala se silnou tak, jak byl silný on. Pokud on měl chakru vyšší než já, měla ji teď i ona. Pokud on měl oheň, měla ho i ona. Nepoužívala jsem tu techniku ráda.