Ulice Kamenné

Shiki

"No, to samozřejmě jsem, ale papírově jsi sensei ty, takže jako morální podpora budu já." vypláznu na ní jazyk. "Netuším...najít si ženu, usadit se...nenechat se zabít, možná." zauvažuju nahlas.

"Ouu, že by se z tebe stával dospělí?" ušklíbla jsem se. "Já nejsem ani papírová, nemám to nikde potvrzený. Nedobrovolně povinně na ně mám dát pozor, dokud se jejich sensei nezotaví z psychické lability."

Shiki

"Asi jo, ta jejich prošla traumatem? Aj." odvětím a pak pokračuju. "No když už jsme u toho jak se ze mě stává dospělí..." pokleknu před ní "vezmeš si mě?"

Zastavím se a dívám se na něj s pusou mírně dokořán..... po delší chvíli.
"Ehm....to myslíš vážně?" zeptám se rozpačitě

Shiki

"Kdybych to nemyslel vážně nešpinil bych si sváteční plášť ne?" usměju se na ní. "Pracovali jsme spolu dlouho...chci tě chránit dál."

"Ale.....ale..vždyť jsme se dlouho neviděli...nelezla jsem ti náhodou na nervy?" červenaly mi tváře a já opravdu byla v rozpacích

Shiki

"Uznávám, že někdy byly chvíle kdy jsem měl opravdu chuť tě uškrtit ale...právě díky tomu, jak dlouho jsme se neviděli jsem si uvědomil, co pro mě znamenáš." odvětím, uvědomím si, že stále klečím na zemi a koleno mi pomalu začíná dřevěnět.

nervózně jsem si začala pohrávat s pramínky vlasů. "Vstaň Shiki." dívala jsem se kolem, když jsem zjistila, že lidi na nás koukají. "Já nevím co ti na to mám říct, Shiki." dívala jsem se na něj, vyvedl mě z míry a z mé obvyklé chladnosti a vyrovnanosti

Shiki

Vstanu a líným pohybem si opráším koleno. "Nemusíš odpovídat hned, bylo by asi moc optimistické doufat v okamžitou odpověď." usměju se a rozejdu se vedle ní dál po ulici.

Cítila jsem se divně, že jsem mu hned neodpověděla. Chvíli jsem mlčela.
"Dáme si přátelský boj?" zeptala jsem se ho a podívala se na něj

Shiki

"Můžeme, každopádně. Sama víš, že proti tobě nemám šanci, když půjdeš vážně." usklíbnu se na ní.

"po souboji dostaneš odpověď." strčila jsem do něj a utíkala na cvičiště (přesun)

Shiki

(přesun)

Procházím ulicemi a společně s těma dvěma zapluju do barbeque baru. "Dneska je to na mě, najezte se, čeká nás dlouhá cesta." řeknu klidně, poté co se usadím.

Hmm, tak co si dám? přemýšlela jsem pečlivě, ale spíš mě zajímalo, co si dá Sanji. Nemohla jsem se dočkat, jak ho budu sledovat jak jí. V tu chvíli jsem byla zcela škodolibá. ,, Prosím, přineste mi zeleninu; papriky, rajčata, chřest, cibuli a lilek. Díky. "poručila jsem si a čekala na svou porci.

Jihori Gidou

Motala jsem se ulicemi. Už zase. Moje oči nervózně těkaly po okolních vesničanech, kteří mi mé pohledy opláceli. Kde to jsem? Tuhle budovu už jsem přece viděla...no jistě...všechny jsou stejné. Byla jsem čím dál vyplašenější. Pomoc! Pomoc! Já jsem se ztratila, pomozte mi někdo! Prosím... plakala jsem, abych umocnila stav beznaděje. Nikdo si mě ale nevšímal. Asi je odstrašovala má "mrtvá" polovina.

Sanji Mizuki

Já si dám grilovaný vepřový, díky. Řekl sem a nechal sem si donýst maso už udělaný, abych tu nezdržoval a rychle sem ho do sebe naházel, jen co ho přinesli. Nenechal sem si ho přinýst moc. Nechtěl sem, aby to stálo Shikiho vejplatu a taky sem měl staženej žaludek.
Zastával sem názor, že jíst se má rychle, protože pak jídlo v žaludku dýl vydrží, protože je míň rozkousaný. Potom sem si nechal přinýst vodu a konečně sem se napil.
Díky za jídlo šéfe, vzal sem to trochu hopem, protože prej spěcháme a nerad zdržuju. Když dostanu nějaký peníze, zvu vás příště já.
Řekl sem a ještě sem si jen tak očkem prohlídnul zdejší ceny.

Snědla jsem vše, co jsem si objednala. Nejlepší na zelenině je, že i když jí sníte tuny je za 1. levná, za 2. necítíte se hladový, ale přitom nemáte pocit jakoby jste před chvílí jedli a za 3. máte po ní hodně energie. ,, Děkuji za jídlo." tiše jsem prohodila a čekala, co dál udělá náš "vedoucí". Bohužel jsem nestihla škodolibě sledovat Sanjiho, jak do sebe všechno hází. Příště. odfrkla jsem si.

Vezmu si jen pár kousků masa. Počkám než ti dva dojí a nechám si donést účet. Nad částkou jen polknu ale nakonec na stůl položím peníze a zvedneme se k odchodu. Venku uslyším křík. Ohlédnu se a vidím zvláštní ženu. "Stalo se vám něco?" podívám se na ní. Bezděčně mi projede mráz po zádech když vidím druhou půlku jejího obličeje.

Sanji Mizuki

Zamračim se a následuju Shikiho s katanou opřenou o rameno. Uvidím na ulici ženu křičící o pomoc.
Hmmm... dáma v nesnázích... Řekl sem významně, ale pak se na mě otočila "druhou polovinou".

CO TO SAKRA JE?!!! Pomyslel sem si, ale nevydal sem ani hlásku, jenom sem tam stál se svým "překvapeným výrazem" jako socha.
Potvora z pekla vytažená!!!!

Jihori Gidou

Vyplašeně jsem se podívala na tu sebranku, co mě přišla vysvobodit. Já...já jsme se už zase ztratila. Je mi to moc líto. Můžete mne, prosím, dovést k budově Tsuchikage? Odtamtud už sna trefím...

"Určitě. Smím se zeptat, co po Tsuchikage chcete? Tedy pokud jdete za ní." vykročím rázným krokem a těm dvoum pokynu at jdou za mnou.

Vyběhla jsem rychle z obchodu. Ti dva se mi zdáli nějací zaskočení. Mluvili s nějakou dívkou. Měla půl obličeje lidské a půl mě neznámé podoby. Došla jsem za Sanjim. ,, Co se tu děje?" zeptala jsem jakoby nic. Najednou jsem si všimla jeho pohledu a musela jsem podivit. Co mu je? Najednou mě v mém rozjímání vyrušil Shiki. Následovala jsem ho s prázdným výrazem ve tváři.

Sanji Mizuki

Sklapla mi pusa a nahodil sem takovej... "normálnější" výraz.
To jako vážně?... Řekl sem trochu zaraženě, když sem viděl že má v plánu ji pustit k budově Tsuchikage... Snad nechce jít dovnitř...
Když sem se na ni díval, tak mi přejížděl mráz po zádech. Potom sem šel za Shikim.

Jihori Gidou

Nic, nic nechci Tsuchikage. Jen je to taková dobrá budova na orientaci. řekla jsem se zdviženým prstem a obličejem dítěte, které zrovna objevilo tajemství vesmíru. Pak se můj obličej zkřivil a oči ošklivě zatěkaly po ostatních. Co tu chcete? Tady není nic k vidění! Jsem tu jenom já a on...hmmmhmmmmhm... začala jsem si nakonec broukat.