Ulice Kamenné

Rozesmála jsem se.
"Je to skvělé, že?" dala jsem ruce za hlavu a spokojeně jsem ji sledovala.
Nostalgické... Tak nostalgické.

Jemně jsem skousla rty.
Byli jsme s Tejim takoví? Tým?
Nakonec jsem došla k závěru, že ne. My nikdy tým jako takový nebyli. Toulali jsme se světem, ale stejně jsme zůstávali víc sami, než že bychom trénovali. Pamatovala jsem si ty chvíle, kdy se sensei vracel. Všechno to bylo sice trochu hektické, ale pěkné.
Zády jsem narazila na opěradlo lavičky a trochu pohodlněji jsem se posunula.
Perfektní chvíle.

"S křídly je to jiné," odvětila jsem překvapená jeho odpovědí a pomalu jsem vstala.
Zvláštní, vlastně jsem ho měla zafixovaného tak, že si teď nedokážu představit, z čeho může mít strach.
"Chyťte mě za ruce," natáhla jsem obě ruce k němu.
Můj tón vyjímečně nepřipouštěl námitky.

"Prečo práve ja? Ja sa predsa viem vznášať!" Iba neochotne som podal Konan ruky, očakávajúc to najhoršie. Taktiež som znížil svoju hmotnosť, aby som jej mohol uletieť, keby sa rozhodla vzniesť sa veľmi vysoko.

"Protože by vám měl někdo ukázat, že výšky nejsou nic strašného," nadhodila jsem menší úsměv. "Ne, když máte křídla."
Kolem našich těl začalo kroužit jen pár lístků, ale později jako kdyby vytvořily vír. Ten se pomalu přeměňoval v křídla na mých zádech. Přesunula jsem mu ruce k mému pasu. Jinak to ani nešlo, kdyby se mě pevně nedržel, i přes sníženou hmotnost by to jaksi nemuselo dopadnout dobře. A pak jsem mávla křídly, což nás vystřelilo asi do výšky oken v prvním patře. Ale to mi nestačilo, já chtěla nad střechy. Trochu jsem ho přitáhla blíž k sobě, aby ho náhodou nenapadlo zmizet než budeme tak vysoko, jak jsem chtěla. Vítr mi znovu rozčísl blankytné vlasy a na mě bylo vidět, že se mi to líbí. Další mávnutí znamenalo druhé patro. To jsem mu pro jistotu obtočila ruce okolo krku. Zaprvé proto, že jsem předpokládala, že se mě v téhle výšce už bude chtít zbavit a za druhé proto, aby to náhodou nedopadlo špatně. Z druhého důvodu kolem nás kroužilo zase pár mých papírků. Bůh ví, odkud se jich takové množství vzalo. A ještě. V té chvíli jsme stoupali trochu rychleji. Euforie. Zároveň ale křídla dodávala jakýsi pocit bezpečí, který při pouhém "vznášení se" chyběl. Když jsme byli vysoko nad střechami, uznala jsem, že je to dostatečná výška.
Sledovala jsem výraz v jeho obličeji, ale stejně jsem ho nehodlala pustit. Přece jen jsem k tomu měla své metody, moje papírky, které nás obklopovaly, by nikoho odlétnout nenechaly. A zčásti jsem mu tak i vracela jeho odchod, ale především jsem se takhle ve výšce cítila dobře.

Záblesk mě překvapil.
Nestačila jsem zareagovat a už byl zpátky na zemi. Založila jsem ruce na hrudi, teatrálně povzdechla a rozpadla jsem se v lístečky.
"Midotsuchi-sensei?" ozvala jsem se, když jsem se znovu zformovala za jeho zády. V očích mi šibalsky jiskřilo.
"Co takhle tréninkový souboj? Když vyhraju já, tak se mnou poletíte ještě jednou s tím, že nebudete smět utéct..." vyzývavě jsem pohodila vlasy. "A když vyhrajete vy..." jen jsem pokrčila rameny a nechala větu nedokončenou.

Odpuštění...
Přikývla jsem.
Nestojí mi teď prohra za víc než výhra?
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu, když jeden z mečů zabodl do země.
"Nepůjdeme ale někam jinam?" prodavač z Dango stánku se na nás díval mírně vyděšeně. Přece jen jsme stáli uprostřed ulic.
"Co takhle Leknínové jezero? Je tam krásně."

Musela jsem se usmívat, když jsem pomalu prošla kolem něj, abych zamířila k jezeru.
Na tenhle souboj jsem se těšila a byla jsem ráda, že s ním souhlasí.

(Přesun)

Procházela jsem dobře známou ulicí. Sedla na lavičku a zaklonila hlavu pozorovala jsem oblohu. Slunce nějak moc nepražilo a vál mírný větřík byla kolem 20°. Bylo fajn počasí. Pousmála jsem se. "Hmm.. bylo by fajn něco zakousnout..." zapřemýšlela jsem nahlas. Vyskočila jsem na nohy a zamířila do nejbližšího stánku. Tam mi připravili a po zaplacení mi dangi dali. "Arigato!" poděkovala jsem. Znovu jsem zamířila k lavičce a dala si dango.

Došla jsem na ulici a procházela jí a bedlivě sledovala dívky kolem a až jedna byla podpbná té na fotografii. Přišla jsem k ní.
"ty jsi Hikari Endo?" zeptala jsem se té dívky

Shiki

Zjevím se kousek za Reinou, masku schovanou v kabátu, kápi na hlavě. Zrovna se bavila s nějakou dívkou. Nasadil jsem volné tempo a jal jsem se jít k ní.

Pocítila jsem na sobě pohled a otočila se instinktivně za sebe. Samozřejmě jsem viděla muže v kápi bylo mi hned jasné kdo je to. Otočila jsem se zpět k té dívce.
"Očekávám tebe a tvou partnerku na cvičišti najdi jí a přijďte tam dostanete informace o nové misi." řekla jsem a otočila se zpět na Shikiho

Shiki

"Doufám, že Tě neruším. Zrovna jsem se vrátil." usměju se na ní. Pohled se mi stočí na dívčinu. "Ale, snad z tebe není Sensei." mírně se zašklebím.

"To doufám, že nebude na dlouho, víš že já a děti nejdou dohromady." Projdu kolem něho.
"Na přání Tsuchikage.....a kde si vůbec byl?" podívala jsem se na něj

Shiki

"Ale notak, ty...taková rozená lidumilka. Přece by ti nevadili děti. No řekněme, že jsem byl mírně indisponován na ošetřovně. Neptej se proč." usměju se na ní. "Nezajdeme někam?"

"Ptám se tak odpověz." usmála jsem se, "Mám chvilku, pak musím ty prcky učit chodit na vodě." zhoupla jsem se na bok a překřížila jsem si ruce na prsou

Shiki

"Trošku mi nevyšla jedna technika." ušklíbnu se. "Áha, takže Saké bude asi muset počkat co? Nebudeš chtít s těma prckama pomoct?"

"Jo..to bys byl velmi hodný a jelikož jsem to holky určitě mě nebude potřeba, co?" šťouchla jsem ho do boku s malým mrknutím.

Shiki

"Mluvil jsem o pomoci ne o tom, že to za tebe vezmu zlato." odvětím jí. "Navíc, až trochu vyrostou mohl bych o tom přemýšlet ale takhle, bohužel." ušklíbnu se.

"Samozřejmě, ale až zjistí jaký si fešák budou brát spíš poučení rady a rozkazy od tebe než ode mě a ještě se srdíčky v očích. Takže to vyjde nastejno já tam můžu být jako morální podpora." usmála jsem se a vydala se směrem po ulici.
"Máš nějaké plány teď?"