Ulice Kamenné

Pozoroval, jak se cpe a za chvilku už jen prázdný talířek ležící před ní.
Fůů, to byla rychlost.
Vložil si do úst další kuličku ze svého danga a přikývnul na souhlas, že jeho jméno skloňuje správně. A pak přišla smršť otázek.
"Nejsem Jounin, vlastně jsem nikdy neudělal Chuuninské zkoušky, je to zbytečná nudná záležitost," ušklíbl se, nikdy mu nezáleželo na hodnostech. Ani odznáček jste za ně nedostali.
"Za jak dlouho půjdu dál? Až dokončím tenhle znak," neurčitě mávnul rukou ve vzduchu.
"A jestli se vrátím?" pousmál se.
"To se ještě uvidí."

Srdečně se zasmál, nad její informací o tom, proč prolezla akademii.
"No, tak to jsme na tom asi dost podobně," mrknul na ní a zdolal další kousek danga. Na špejli zbývala poslední kulička.
"Nekonečný znak... Možná by to bylo celkem fajn. Už nikdy bych se nenudil," usmál se na ní a přesunul špejli s posledním kouskem danga nenápadně na její talíř. Pak vytáhnul prázdný svitek a částečně ho rozvinul na stole.
"Obávám se, že ale tohle nebude ten případ."
Jeho prsty začali modře zářit, jak do nich soustřeďoval čakru a následně s nimi začal "tančit" po papíře. Vypalovali na něm znak, složitý znak, kreslený pěti prsty najednou, jak to uměl jen málo kdo. Když se ale na něj člověk zadíval pozorně, mohl zjistit, že je to ve skutečnosti mapa Iwy. Ne zcela přesná, ale beze sporu mapa Iwy.
"Zatím mám tenhle kus," ukázal Kimiko to, co právě vytvořil. Jediný důvod, proč znak kreslil ještě, než byl hotový, bylo, aby se o něj mohl podělit s ní.
"Ještě mi celkem velký kus zbývá," vysvětlil.

Nad jejím hraným překvapením z danga se člověk prostě nemohl minimálně neusmívat.
Pak už se ale oba věnovali svitku. Na její otázku pokrčil rameny.
"Někdo by to tak mohl brát," uznal. Pro něj to byl ale jen krásný složitý znak. Hned na to však od holčičky zazněla další otázka.
"Víceméně. Znaky jsou krásné, jsou všude kolem nás. A pečetě jsou znaky, které ukrývají sílu," zazubil se na ní.
"Některé znaky ani nemusí být pečetě, aby jí pro někoho měli," mrknul na ní.
"Co myslíš, na co se asi prvně podívá neznámý ninja, když potká jiného shinobi, kterého nikdy před tím neviděl?"

Roka se usmál.
"Jasně, že na čelenku," ťuknul jí do čela.
"Aby jsi zjistila odkud je. A to poznáš podle znaku," mrknul na ní a začal rolovat svitek.
"Znaky vesnic jsou pro lidi důležité. A to neumí nic jiného, než prostě být pěkné," vysvětlil jí. A pak se rozhlédl kolem. Měl pocit, že mu něco chybí. Po chvíli mu to došlo a začal si z ruky strhávat staré nikotinové náplasti. Chtělo to nové.
A taky někde musím sehnat zapalovač.

Jeho otázka ho mírně zaskočila.
Nóó, ne tak docela... zadíval se na holčičku a přemýšlel, jak jí to vysvětlit, něco mu říkalo, že to nebude zase tak jednoduché. Zmuchlal strhané náplasti do kuličky a zadíval se na ní.
"Viděla jsi někdy někoho kouřit?" začal řečnickou otázkou o které si byl skoro stoprocentně jistý, že odpověď na ní bude kladná.
"A měla si někdy něco opravdu ráda? Myslím třeba jídlo," na chvíli se zamyslel.
"Myslím, že máš moc ráda dango," pousmál se a mrknul na ní.
Pak se pokusil pokračovat ve vysvětlování.
"Když jsem byl takové prtě jako ty, měl jsem moc rád cigarety. A když jsem pak rost, neměl jsem je ani tak rád já jako moje tělo. Nemohl jsem bez cigaret vydržet. Tyhle náplasti ti nezalepí ránu, když se řízneš, ale zalepují mojí chuť na cigarety."
Domluvil a zkoumavě se na ní zadíval.
Pochopila to?

Z nějakého důvodu mu její reakce přišla vtipná. Možná proto, že tohle slyšel už z mnoha úst, ale ještě nikdy ne z úst veledůležitého prcka. Rozesmál se.
"Abych byl upřímný, zemřu dřív než bych měl pravděpodobně tak, jako tak. A nemyslím si, že bych žil tak dlouho, aby se na mě všechny ty příznaky projevily," mrknul na ní. Její další otázka ho ale upřímě zaskočila.
"No, abych řekl pravdu, já jsem se doma v tvém věku moc neukazoval," řekl rozpačitě a zavěsil si malíček do tunelu v jednom ze svých uší.

Podařilo se jí ho opět rozesmát. A to jak její poznámkou, tak hraným infarktem.
"Ale no tak, nekolabuj tady, nebo tě někdo ještě vezme vážně a budeme mít malér," zazubil se na ní a vyndal malíček z tunelu.
"Neboj, to není nic špatného. Je to stejná dírka jako ta, ve které lidé nosí náušnice. Akorát tahle je trochu větší," vysvětlil jí, mrknul na ní a pak zvednul znovu ruku malíček a skrz tunel jím na ní zamával.

Roka se jí zazubil na oplátku.
"Ty jsi opravdu zvláštní prtě, víš to?"
Zadíval se na její uši.
"Ale neměla jsi se čeho bát, umějí to tak, aby to nebolelo. Vážně," usmál se na ní.
Rozhlédl se kolem a vyndal z kapsy jednu nikotinovou náplast, kterou si přichytil na ruku místo kuličky, kterou žmoulal v ruce.
"Co kdyby jsme se šli někam projít," mrknul na ní.
"Nebo tě baví sedět v tomhle krámku?"

"Jistě a proto si z toho křesla utekla ty a ne ona, že?" zazubil se a sledoval její okamžitou reakci na dotaz, zda se nechce projít. Zatím co ona už dávno stála před krámkem, on se teprve zvednul. Neměl kam spěchat. Nemyslel si, že by utekla daleko bez něj a nehodlal se nějak stresovat. Prostě se protáhl a normálním tempem došel k východu.
"Tak kam to bude?" zeptala se, když se postavil vedle ní před vchodem.

Roka se na ní usmál a hned na to se vydal za ní a trochu přidal, aby ní následně srovnal krok.
"Nepřemýšlela jsi nad tím, že by ses dala k divadlu?" okomentoval její předchozí výstup se zazubením, potom však již dával pozor na cestu. Věděl, že to tu bude muset projít ještě jednou, ale stejně - co kdyby mu unikl nějaký zajímavý znak?
(přesun oba)

Roka se zase vrátil ke své "práci". Uklidňovalo ho to. Setkání s Kimiko bylo zajímavé, ale zanechalo v něm podivný znepokojený pocit. Sám nechápal proč. Bylo to náročné.
Procházel ulicemi a z hlavy vytěsnil všechno, co se netýkalo toho komplikovaného symbolu. Teď si připadal klidně. Bylo to něco, co tak dobře znal. A co uměl. Kdyby si o tom někdy promluvil s nějakým mnichem, nejspíš by to označil za meditaci. Byl to tak trochu útěk před světem. Který se mu narozdíl od znaků nepovedlo nikdy pořádně pochopit.
(přesun)

"Dango, dvakrát prosím," trefili jsme se přesně do chvíle, kdy se prodavač chystal zavírat. Přece jen nás ale ještě obsloužil. Zaplatila jsem a pak podala jednu špejli Kimiko. "Dobrou chuť," prohodila jsem vesele, zatímco jsem se sama pustila do druhé porce. Dango jsem měla ráda. Ve skutečnosti jsem ale jen skrývala napětí, se kterým jsem čekala, jestli se za námi nakonec vydal i Midotsuchi.

Kývla jsem na znamení poděkování, když se dotkl Kimiko.
V té chvíli jsem také dojedla. Přece jen toho bylo žalostně málo na to, jak bylo Dango dobré.
"Neříkejte, že jste nebyl nadšený, když jste letěl poprvé," odvětila jsem. "A ano, to jsem říkala a mluvila jsem pravdu, " dodala jsem ke zmínce o křídlech.