Nemocnice v Kamenné

Trvalo jen několik minut, než Kei dorazil do nemocnice a předal Hikari doktorům. Přeci si chtěl jen trochu pospíšit, jelikož nechtěl, aby se jí její rány nějak více zanesli nebo podebrali, protože by moc dobře věděl, že by to byla jeho vina. On jí to přeci způsobil...

Mezitím, co sestřičky a lékaři Hikari ošetřovali, přesunul se Kei do jednoho z pokojů, kam ho jedna ze sester odvedla a řekla mu, ať chvíli počká, že mu jeho kolegyni za chvíli dovedou...
To se také samozřejmě stalo a než se Kei rozkoukal. Už Hikari vedli nebo spíše vezli, pěkně čistou a ošetřenou...
Lůžko postavili vedle jednoho stolečku, kde mimochodem seděl i Kei, jež se na Hikari už zdálky zářivě usmíval...
Počkal, až doktoři a sestry odešli a pak teprve spustil...
"No super! Už o tebe nemusím mít strach..." Zazubil se Kei a postavil se, aby se mohl jít alespoň trochu opláchnout k umyvadlo.
Sundal si košili a následně ji pověsil na židli. Z pravého ramene si také odepnul kapsičku na vybavení a taktéž i z pravé nohy, hned pod kraťasy...
Mezitím, co se oplachoval, dál mluvil na Hikari...
"Sestřička my říkala, že tu budeš muset zůstat, alespoň jeden den, takže tě pustí prý až zítra. Je to asi z toho důvodu, že jsme prý moc neopatrní a nevydržíme v klidu, což to je asi nejspíš pravda..." Znovu se tak usmál a navlhčil si ještě trochu vlasy, které mu však ihned začali usychat...
"Uhm... nechceš něco přinést? Nebo nepotřebuješ něco?" Začal se Kei hned starat a ještě nestačila ani Hikari nic říci, už ji do skleničky napouštěl vodu...

Když mě předal doktorům a sestřičkám, usmála jsem se na něj. Když mě ošetřovali, zvědavě jsem se ptala na každou věc, která mě v tu chvíli zajímala. Doktoři, byli sice trochu nesví z tak zvědavého člověka jako já, ale i tak mi odpovídali. "Hmm.. páni... asi bych se něco málo měla naučit..." usoudila jsem.
O chvilku později jsem už ležela na lůžku a vezli mě do nějakého pokoje. Dělala jsem si sice trochu starosti, ale když jsem viděla Keie, uklidnilo mě to. Chvilku bylo ticho a když odešli doktoři, začal mluvit Kei.
"Uhm.. to jo..." zářivě jsem se usmála a podívala na obvázanou ruku.
Když přistoupil k umyvadlu, tak trochu jsem netušila, co chce udělat, ale pak mi to došlo. Hned jak si sundal košili, zrudla jsem a otočila se. Dívala jsem se z okna a nasadila výraz Jé to je dneska pěkně...Hned jak jsem slyšela, co řekl Kei otočila jsem se na něho. "He? .... Chjooo..." vzdychla jsem smutně. M2la jsem v plánu zajít na misi nebo použít zbylé peníze na svitek a začít trénovat novou techniku.
"Uhm...nene... nic..." než jsem něco řekla, už mi něco nesl. "Dík..." poděkovala jsem a usmála se na něj.

Hikari měla zase takový ten zvláštní rozpačitý výraz, ale on si toho stejně nijak moc nevšímal a dělal jakoby se vůbec nic nedělo...
"Nekecej a vezmi si to. Musíš dodržovat pitný režim!" Řekl tak na oko přísně a pak se hned zazubil...
"Nemáš zač a neboj se. Určitě tě za chvíli pustí..." Příjemně se usmál a tak šibalsky mrkl...
"A navíc... já si tě pohlídám. Něž tě pustí, tak se od tebe ani nehnu..." Zasmál se Kei a znovu se tak posadil na tu židli, při čemž se více přisunul k Hikari a pořádně se na židli roztáhl... Ruce si dal za hlavu a zase na Hikari jen tak s úsměvem mrkl...
Alespoň, že bylo to otevřené okno. Ten vánek dokázal příjemně Keie osvěžit a navíc v místnosti byl čistý vzduch... prostě super!...

Vzala jsem si od něj kleničku vody a napila se. Poté jsem ji položila na stoleček vedle lůžku. "Hai hai...." zakývala jsem a taky se usmála. Bylo to zvláštní. Pokaždé když jsem ho vyděla se smát, nutilo mě to taky se smát. "Mno.. Kei-chan... vyprávěj mi něco o sobě...." promluvila jsem po chvilce.

"Hůůůů... něco o sobě? Ech... hm... to je záludná otázka..." Zasmál se Kei a nasměroval svůj pohled od stropu k Hikari...
"Co máš třeba konkrétně namysli?" Zeptal se Kei a znovu se tak mile usmál...
"Co mám rád? Nebo něco z mládí? Nebo něco z cest? Co si budete slečno přát?" Znova na ni tak šibalsky mrkl a zazubil se od ucha k uchu...

"Hmmm... tak .... všechno...." řekla jsem rozhodně a dívala se mu do očí. Na tváři jsem měla milý úsměv a znovu jsem se natáhla pro skleničku. Napila jsem se a opět ji položila na stejné místo. "Uhm... neměl bys taky dodržovat pitný režim?" zeptala jsem se ho a podívala se na něj.

"Všechno? Hm... to bude asi na dlouho..." Zasmál se Kei...
"No.. neměl... víš?" Usmál se Kei...
"Někdy ti vysvětlím, proč zrovna moct pít nepotřebuji..." Zazubil se a trochu popřemýšlel nad tím, s čím by měl začít...
"Co kdybychom to udělali typem hádání?" Usmál se Kei...
"Třeba, jestli by si věděla, jaké je moje nejoblíbenější zvíře..." Řekl tak trochu ironicky a přitom se zasmál... ale.. bylo tam i trochu tajemna...
"To jistě neuhodneš!" Znovu se rozesmál...

"Hmm... včelička!" řekla jsem najednou. "Kdepak ji máš?" zeptala jsem se neočekávaně."Hmm..." začala jsem doumat nad tím jestli je včela je zvíře. *Ne není je to hmyz.... * I když jsem to věděla, pořád jsem měla pocit, že mi tam něco vázne. "Hmmmm.. prohlídla jsem si ho.. tygr?" tipla jsem.

Kei se jen tak pousmál, ale šlo vidět, že si s tím nedělá moc velkou starost...
"No... jestli chceš, můžu ji přivolat, ale věř, že by bylo peklo. To by bylo rozruchu jen kvůli tomu, že s tebou mluvím. Sama víš, jak je... žárlivá..." To poslední slovo jen tak šeptl a šibalsky na ni zase mrkl...
"Výborně!" Zasmál se Kei...
"Nenechala si se nachytat... hehe. Ale nemáš tak docela pravdu... je to Sibiřský Husky..." Zazubil se na ni...
"Já říkal, že to jen tak někdo neuhodne. Samý slunko, samé květiny, samé košile, plus ty včely, ale že by to byl výhradě zimní tvor... to je trochu překvapení.. nemyslíš?" Zase se na ni tak mile usmál a zároveň nahodil takový uklidňující výraz...

"Uhm..." zarazila jsem se a pomyslela, jaké by to bylo, kdyby tu byla. "Máš pravdu..." souhlasila jsem. Oplatila jsem mu mrknutí. "Hihi..." zachechtala jsem se jako kdybych vyhrála nějaký souboj či co. Měla jsem ze sebe radost. "Hmm.. Sibiřský Husky.....je fajn..." usmála jsem se

Kei se také jen tak pousmál a přikývl...
"To je... proto ho mám tak rád..." Zazubil se a podíval se jí do očí. Tím ji dal najevo, že si to myslí správně. Pro tentokrát ten souboj vyhrála, což to se jen tak někomu nepovedlo. Bzučilka je číslo...
"Víš ty co?" Prohodil najednou Kei...
"Jak vidím, toto bude trochu na déle a ta židle není zrovna nejpohodlnější. Navíc jsem trochu špinavý, takže takhle u tebe nemůžu oxidovat celou noc..." Zasmál se a rychle se vyhoupl na nohy...
"Poprosím sestřičky, jestli bych se tu nemohl trochu opláchnout a pak se za tebou hned vrátím, ano? Zatím by si mohla popřemýšlet o tom, co by si my řekla o sobě..." Usmál se Kei a zase na ni tak šibalsky mrkl...
"Tak minutku vydrž. Za chvíli budu zpátky. Umím být rychlý, když se mám na co těšit..." Zase takový ten šibalský úsměv a mrknutí...
Potom však už zmizel ve dveřích jako pára nad hrncem...

Co řekl, to také udělal. Sestřičky mu s radostí vyhověli a dokonce mu půjčili nějaký náhradní věci. Sice se ty mladší i nabídli, jestli by nechtěl trochu pomoci, ale to zdvořile odmítl, což si vyžádalo menší zklamání, ale stačilo se znovu jen usmát a bylo po problémech...

Rychle si tedy hodil sprchu a kraťase a spodní prádlo si nechal tam. Pak si ho vezme. Využil to spodní prádlo, co mu půjčili sestřičky a ještě si kolem pasu omotal ručník, aby po chodbách nepobíhal jen tak...
Druhým ručníkem si začal sušit vlasy, ale to už mířil zpátky za Hikari...

Hned, jak došel, se jako vždy zářivě usmál, ale místo toho, aby si zase sedl na židli, hopsnul za Hikari na lůžko. Alespoň, že bylo dost široké...
Jen se tak zazubil se dal si jako vždy ruky za hlavu. Ručník použil jako podpěru hlavy...
"Doufám, že ti to nevadí.. nějak mě ta židle moc neláká..." Zasmál se a jako vždy na ni mrkl...
"Tak co? Promyslela sis to?" Usmál se na ni příjemně a čekal...

"Tak to jo..." usmála jsem se a cvrnkla ho do čela. "Nevím..." upřímně jsem řekla a čekala, co hezkého mi řekne. "Uhm.. dobře.." znovu jsem energicky zakývala hlavou a zářivě se usmála. "Chmm..." můj úsměv hned, co řekl, že povím něco o sobě uvadl. "Hai..." řekla jsem nakonec a dívala se, jak odchází.
Mezitím, co se Kei sprchoval, jsem přemýšlela, co mu tak říct. "Mnoo.. charakter už asi zná.... a tak co tedy..." přemýšlela jsem nahlas. Natáhla jsem se po skleničce a napila se z ní. *Hmm.. je milý....* pomyslela jsem si a trochu se začervenala. Už jen představa o tom, že se tu někde Kei sprchoval, mě dokázala.... uhm...
O chvíli později jsem se začala nudit. Podívala jsem se na dveře. Nikde nikdo. ďábelsky jsem se zašklebila a spustila.

Spoiler:

Těsně před tím, než přišel Kei, dozpívala jsem píseň. Když vešel, trochu jsem se lekla. "Uhm... tak jsi zpět..!" zvolala jsem radostně a doufala, že nic neslyšel. I když mě teda bavilo zpívat před lidmi. "Nene... fajn.." usmála jsem se a trochu se posunula, aby měl víc místa. "Uhm.. promyslela.. mnoo jak se to vezme..." řekla jsem a přitom jsem si všimla, co na sobě on vlastně má.

"Dobře teda..." Pousmál se Kei a malinko se protáhl...
"Ale... určitě ano.... Hm... já bych třeba typl tvou oblíbenou barvu..." Zasmál se Kei...
"Že by růžová?" Natáhl to do takové dlouhé otázky....
"A ještě něco... že ty jsi zpívala, když já byl pryč! Něco jsem slyšel..." Řekl tak na oko hraně podezdřívavě a jeho koutky mu cukali stále do úsměvu...

"Hmm.. jop ... zkus to...!" řekla jsem a podívala se mu do tváře. Pravé obočí mi vylétlo nahoru. "Jak jsi to poznal?" zeptala jsem se, ale když jsem se podívala, tak jsem měla i vlasy růžové, a tak mim to došlo. Zazubila jsem se. "Hmm? Já zpívala? Jak jsi na to přišel?" zeptala jsem se ho, abych nemusela odpovědět. "Mno.... Kei..." položila jsem mu ruku na rameno... "Zcela určitě už budeš unavený..." začala jsem...

KEi se znovu jen tak zazubil a jen tak jemně přikývl, když to Hikari došlo...
"JDe to trochu více poznat..." Znova se zasmál a otočil se k ní, aby na ni lépe viděl, při čemž si pravou rukou podepíral hlavu...
"Jak? Když někdo přestane zpívat těsně před tím, než dotyčný vejde do místnosti a v nemocnici je takový klid, že by šel slyšet i hrášek, který by spadl na zem, tak je to docela snadné víš?" Znovu se tak Kei zasmál a mrkl na ni...
"Unavený? Proč myslíš. Ani ne, víš?" Vyplázl na Hikari jazyk a jen tak provokativně do ní dloubl...

Těžce jsem vydechla a znovu se usmála. "Hmmm...."vydala jsem ze sebe přemýšlivě. "A jo.. zpívala jsem mnoo...." přiznala jsem. "Copak? Nebo.. spíš proč se ptáš?" zeptala jsem se ho a vrátila mu dloubnutí. "Mno... ani nevím..." řekla jsem a také na něho vyplázla jazyk.

"No vidíš! Hehe..." Odpověděl Kei a znovu se tak zazubil...
"Já jen, jakoby ses bála zpívat přede mnou..." Tak okatě ji probodl zvědavým pohledem a pak se hned zářivě usmál...
"Hm... copak, copak? Co má naše Hikari zalubem? Nebo, že by mě chtěla utéci, i když tu musí zůstat? Neboj... já si tě pohlídám!" Znova do ní dloubl a jako vždy, šibalsky mrkl...

Když se zazubil, působil na mě rošťáckým dojmem. Měla jsem chuť mu rozcuchat vlasy. Už jsem se po něm natahovala, tu jsem slyšela, co řekl a ucukla. *Kdyby jen bála....* pomyslela jsem si. "Mnoo.. jestli bys chtěl, klidně ti zazpívám..." navrhla jsem po chvilce.

Kei ucítil, že sebou Hikari trochu cukla, což ho na chvíli překvapilo. Přemýšlel, co se to s ní děje. Jemu bylo s ní na posteli příjemně. Nebyl zvyklý, že by u sebe někoho mýval. Stále cestovali a nikde se moc nezdržovali, takže...
Když však zaslechl něco o zpívání, celý se rozzářil...
"To by bylo skvělý!" Zakřenil se a pohodlněji si lehli a více se ještě přisunul k Hikari, aby ji mohl pořádně poslouchat...
"Nikdo my ještě nezpíval..." Šeptl tiše Kei už se zavřenýma očima, ale neměl v plánu spát. Chtěl si to jen, co nejvíce užít...
"Máma měla vždy moc práce..." Dodal tentokrát skoro neslyšně pro sebe, i když v nemocnici šlo slyšel opravdu vše. Bylo tam hrozné ticho...
Teď Hikari poprvé mohla ucítit v Keiově hlase smutek, ale jen na okamžik a hned ten pocit zase zmizel. Jen takový slabý záblesk...

"Dobře tedy..." usmála jsem se. Sledovat ho, jak se zaradoval, bylo bezva. "Hmm..to se lehce se změní..." řekla jsem. Když zavřel oči, odhrnula jsem mu z obličeje pramen vlasu. Když jsem se rozhodla začít zpívat, uslyšela jsem, jak tiše promluvil. Nevěděla jsem, co dělat. Bylo to zvláštní, slyšet smutný ton Keiova hlasu. O jeho minulosti jsem toho nevěděla mnoho. Doufala jsem, že se mi jednoho dne svěří. "To bude dobrý..." zašeptala jsem, objala ho a spustila.

Spoiler:

Kei jen ležel a nechal se unášet tím skvělým pocitem. Jen si tu tak ležel... nemusel nikam spěchat, nemusel další den se někam stěhovat...
Vedle něj ležela jeho kamarádka, kolegyně a dá se říct i někdo, koho by mohli mít rád i více, než jako kamarádku a tam mu navíc zpívala...
Objala ho... Kei neucukl... zůstal ležet a také se k ní více přitiskl a objal... stále nechával zavřené oči. Byl to příjemný pocit.... Byl doma... opravdu doma...
"Děkuji... Hikari..." Šeptl Kei a políbil ji na tvář, ale stále měl zavřené oči. Stačilo totiž jen trochu natočit hlavu... Víc nic si v tuto chvíli nemohl přát...

"Není za co..." hlesla jsem a letmo se usmála. Trošku jsem se zase začervenala, přitom, co mě políbil na tvář. Ale naštěstí mě tentokrát neviděl. Nechtěla jsem ani moc mluvit. Stačilo mi být s ním a cítit jeho přítomnost vedle sebe.

Kei dál ležel a užíval si to, i když už Hikari nezpívala. To mu vůbec nevadilo... Teď už ne...
Po chvíli klidu, se pokusil Kei trochu zavtipkovat...
"Umíš si teď představit Bzučilku? Asi by mě vyhodila oknem..." Pousmál se Kei a div se vlastně nerozesmál, ale skončil u toho úsměvu...
"Vždycky tak žárlí, ale myslím, že teprve teď poprvé, má na co..." Dodal Kei a nahodil takový šibalský výraz. Přitom otevřel oči a zdíval se do těch jejich... Byl to zajímavý a pěkný pohled...

"Hmm... " vydala jsem ze sebe a představila si to. Přitom jsem se prostě musela zasmát. "To by bylo..." řekla jsem. Stále jsem ho objímala a cítila jsem, jak mu buší srdce. Při těch jeho slovech, jsem se na něj zadívala. Navázala jsem s ním oční kontakt. Prstem jsem se dotkla jeho tváře a pohladila ho hřbetem ruky.