Ulice Kamenné

Procházela jsem ulicemi.
V rukou jsem držela papírového jeřába. Staré přísloví tvrdilo, že kdo jich poskládá tisíc, může si něco přát. Tenhle byl můj první od doby, kdy jsem přísloví slyšela. Do tisíce mi zbývalo ještě spoustu času.
Na tváři mi hrál menší úsměv.
Takže já budu mít tým?
Asi to již bylo jisté. Jedinou neznámou zůstávalo, komu bude patřit mé přání na křídlech tisícého jeřába.

Nakonec jsem se přece jen z ulic vytratila.
Složila jsem deset jeřábů a nemohla jsem je nést v dlaních. Potřebovala jsem si najít nějaké klidné místo, kde bych ve své staronové zálibě pokračovala.
A měla jsem pocit, že vím, jaké místo nakonec zvolím.

(Přesun)

Roka se jen tak procházel ulicemi.
Koukal kolem sebe, jestli neuvidí nějaký zajímavý znak, ale brzy shledal, že tu není hojnost znaků všeobecně. Co pak teprve těch, které neznal. Možná to bylo tím, že do místního kamene se špatně rylo. To nevěděl. Nezkoušel to.
Přecházel přes most a na chvíli se na něm zastavil. Zadíval se do vody, která tekla pod ním a odrážela nebe, které bylo toho dne nad Iwou. Na okamžik zavřel oči a představil si ty obrazce. Mapu oblohy. Mapu hvězd. Rty se mu lehce zvlnili do úsměvu.
Vykročil do ulic. Udělej si sám. Když tu nejsou nové zajímavé znaky, nemůže udělat nic jednodušího, než že nějaký vymyslí. Nebo ho najde tam, kde by ho nikdo nehledal. Na okamžik znovu zavřel oči.
Jeden krok, druhý. Všechno to bylo jenom o tom dávat pozor. Na jeho zápěstí přibyly dvě nikotinové náplasti a v jeho hlavě se začal tvořit složitý obrazec.

Roka se zrovna zaměřoval na tvar dango obchodu, aby ho mohl umístit do svého krásného nového znaku, když se něco stalo.
"Jsem tu a se mnou je tu zákon!"
Pijůům. Džž.
Roka překvapeně zvednul hlavu. Malá holčička to, jak se zdálo napálila přímo do zdi. O dost zajímavější bylo, že se hned na to dala do jídla.
Zajímavé.
Došel k ní.
"Ahoj prtě!"
Dloubnul do zdi za ní, ze které se nárazem odloupla omítka.
"Vytvořila jsi tu zajímavý vzor."
A hned ho zařadil do obrazu ve své hlavě.

Když promluvila zaměřil svojí pozornost opět na ní. Byla to zvláštní holčička. A on byl zvláštní člověk.
"Já bych řekl, že jsi prtě," glosoval její námitky a až do její věty o vlasech se dál věnoval dango obchůdku. Potom se věnoval pro změnu jejím vlasům. Moc dlouhou dobu mu to ale nezabralo.
"Hmm, neřekl bych, ve skutečnosti se shodují jenom barvou."

Roka se na chvíli zamyslel.
"Řekl bych, že ne, všichni ostatní jsou stejně velcí jako já. Za předpokladu, že nejsou prtě jako ty."
Zazubil se na ní a trochu se sklonil, aby mu mohla lépe došáhnout na vlasy.
"Že má ale něco stejnou barvu jako něco jiného ještě neznamená, že je to to samé."
Upozornil jí a nad její poznámkou o odstínu se ještě před tím, než se pořádně narovnal, pousmál.
"Já nejsem od nikud," poznamenal, když se ho zeptala.

Roka se na ní široce zazubil.
"A co když je normální chodit po rukou?" navrhnul a čekla, jak zareaguje.
Když si ho ale začala obcházet a předvádět při tom malé divadlo, na čekání rychle zapoměl. Místo toho se naklonil dolů k ní a malinko nadzvedl jedno obočí.
"Aha, já už vím, kdo ty jsi" Kdepak, ty nejsi prtě. Ty jsi veledůležitý prcek, " rozesmál se a ťuknul jí do nosu.

Její odpověď ho rozesmála.
"No, tak to bych si tě asi měl brát sebou do kapsy, tou já totiž často trpím."
Podrbal se na nose tam, kde ho před chvílí cvrnkla, protože to bylo prostě přirozené a pak se zase narovnal.
"A co tu vůbec děláš?" napadlo ho, že není zrovna obvyklé, aby se takový veledůležit prckové potloukali jen tak po vesnicích.
"Tedy, kromě toho, že narážíš do zdí?"

Pousmál se.
"No, to sice ne, ale na záda bych si tě vzít mohl, co myslíš?" mrnul na ní a krátce se zasmál. Pak se však soustředil na její odpověď. Nezdálo se, že by si byla sama úplně jistá tím, co tady vlastně dělá. Asi.
Přesto však na její vysvětlení pokýval hlavou.
"Aha a nenudí tě to?" naklonil hlavu ke straně. Pobíhání a starání se lidem o zábavu mu nepřišlo jako zábavná věc. Na druhou stranu, co ano?

Roka se rozpačitě podrbal na hlavě.
"No, abych pravdu řekl, myslím, že ne," zazubil se na ní. On nikdy nebyl moc silný. Vždycky se mu to ale povedlo kompenzovat rychlostí.
"Já? Já hledám pečetě a znaky. Nebo je kreslím. Nebo je vymýšlím. A nebo vynalézám. A nebo se bavím s malými veledůležitými prcky," mrknul na ní.

"O tom nepochybuji," pokýval hlavou, aby jí dal najevo, že naprosto věří jejím vzpěračským schopnostem, o chvíli později se na né ovšem už zase vesele zubil.
"Ó, jistě, někoho jako jsi ty člověk nepotkává každý den," zasmál se a mluvil vlastně pravdu. Opravdu málokdy potkal člověka, který by ho byl schopen vytáhnout z nudy. Většina jich sloužila jen jako mírné zpestření, o něco zesvětlující odstín normální nudné šedi.
"Ne, hlad nemám," zavrtěl hlavou a zkoumavě se zadíval na rudovlásku.
"Ale vsadím se, že ty jsi švorc a pokusíš se ze mě vyrazit dango," zazubil se.

Roka zvednul jedno obočí.
"Vážně? Nenechám?"
Po finanční stránce na tom nikdy nebyl zrovna nejlíp. Cigarety a nikotinové náplasti přece jen něco stojí. Ale tohle děvčátko bylo zvláštní případ. Nechápal proč ale za tak krátkou chvíli v něm dokázalo vzbudit zájem, jaký by se většině lidí nepodařilo získat ani za celý život.
Holčička pronesla větu o strašení.
"No, když je to tedy takhle," na oko nasadil zkroušený výraz a vyrazil k dango obchůdku.
"Ty, prcku, a jak že se to vlastně jmenuješ, když už ti mám platit jídlo?" napadlo ho.

Roka se pousmál nad její spokojeností a po chvíli váhání si sám objednal také jahodové dango. Z nějakého nepochopitelného důvodu jim trvalo asi tak třikrát déle, než mu ho přinesli, než v případě rudovlásky. Alespoň měl mezitím čas jí odpovědět.
"Já se jmenuji Roka, Roka Moji," sdělil jí, poděkoval slečně, která mu donesla dango a zaplatil za oba.
"A kdyby si někdy měla nějaký problém s pěčetěmi, nebo znaky, stačí, aby sis na mě vzpoměla a nějak mě sehnala a já ti s tím klidně pomůžu," mrknul na ní a snědl ze své špejle jednu kuličku.