Ulice Kamenné

Potuloval som sa ulicami Kamennej a len tak pozeral či nestretnem niekoho koho som dobre poznal.

"Teji!" vyslovení jeho jména mne trochu uklidnilo.
Už celé dny, možná týdny, jsem se životu vyhýbala. Dnes mi nezbývalo nic jiného než se vytratit z domu a bezcílně bloudit ulicemi. Překvapilo mě, že jsem narazila na svého týmového kolegu, ale měla jsem podivnou chuť ho obejmout.
Přece jen, když Midotsuchi odešel, kdo mi zbyl?
Váhavým krokem jsem došla blíž.
"Konichiwa..."

Bylo velmi vtipné, že se mi povedlo nechat se tu doslova uvěznit.
Po odchodu armády, ke které jsem se nehodlal připojit ani omylem, byly uzavřeny brány. Zákaz vstupu do vesnice. Zákaz odchodu.
Posadil jsem se na jednu z laviček a se sarkastickým úsměvem jsem sledoval vesničany a jejich zapálenou diskuzi. Ti všichni žili jedinou událostí. Válkou.
A já měl trčet tady. Nutno říct, že jsem si za to mohlo sám. Otázka byla, jak teď mám naložit se svým časem. S rukama za hlavou jsem se opřel a zadíval jsem se na večerní nebe. Druhá otázka zněla, kde budu spát. Pravděpodobně se s tím nedalo nic dělat. Nechtěl jsem upozorňovat na to, kým jsem. Nehledě na strany bych jako špión skončil přinejlepším ve vězení. V tom horším případě by se nečekalo na Tsuchikageho a nedožil bych se rána.
Nezbývalo mi, než přespat na lavičce. Můj pohled na chvíli upoutali dva Genini. Dívka vypadala sice starší, ale chování ji zanechávalo na nižší příčce.
Pohledem jsem znovu zamířil na nebe. Vyšly hvězdy, alespoň něco dobrého.

Vešla jsem do rušných ulic Kamenné. Nijak jsem si tu nelibovala, bylo tu až moc lidí, ale naštěstí si mě díky mé výšce nikdo ani nevšiml. Procházela jsem se trochu znuděně po prašné cestě a chvilkami se rozhlédla po nějaké zábavě. Všimla jsem si dalších ninjů. Vyhla jsem se jim a dorazila k jakési lavičce se sedícím člověkem. Zastavila jsem se a trochu nešlušně na něj začala zírat. Sálala z něj taková ... "cizinecká" aura.

Mluvili jsme spolu jen chvíli.
Bylo mi líto, že vypadal, že na mě nemá ani čas ani náladu. S trochu ublíženým výrazem jsem se vydala ulicemi dál. Zase přišel čas, kdy jsem okolí téměř nevnímala. Těžko říct proč. Armáda se vrátila, ale Tsuchikage ne. Zajímalo mě, co se stalo, ale ptát jsem se nechtěla.
Raději jsem se ztratila v davu vítajícím ty, kteří zvítězili ve válce.

(Přesun)

Pohled mi z oblohy klesl zpět na úroveň dospělého člověka a zastavil se na vlasech drobné dívky. Pak sklouzl ještě níž a já si ji mohl prohlédnout.
Způsob, jakým se na mě dívala, mě donutil k cuknutí koutků úst do úsměvu. Zcela automaticky. Vypadala ještě tak dětsky. Tak nevinně, dalo by se říct. To byla její výhoda a nejspíš i důvod, pro který nemusela do války.
"Copak?" nadhodil jsem, když tam zůstávala dobu.
Čekal jsem, kdy mne přestane sledovat. Nepřestala. Pokusil jsem se vylepšit menší úsměv o cosi přátelského. Lidé jako ona byli nejlepší informátoři. Pokud něco věděla, pak jsem měl pocit, že to nebude těžké zjistit.

Po delsi dobe si me konecne vsimnul. ,,Co?" odpovedela jsem na otazku otazkou. Trochu sibalsky jsem se usmala. ,,Vy nejste zdejsi, ze?" i kdyz jsem si prakticky odpovedela, s nadsenim z konverzace jsem cekala na odpoved.

"Pak tedy můžeš s jistotou říct, že víš, odkud nejsem," podotkl jsem s menším úsměvem.
Rozhlédl jsem se po ulicích. Stále jsem ale neviděl přicházet člověka, kterého jsem tu hledal, to bylo přinejmenším nemilé. Zaměřil jsem tedy pohled znovu na dívku.
"Jak se jmenuješ?"

Moje nadšení z odpovědi se vytratilo po jeho odpovědi. Vyloudila jsem ze sebe jen protáhlé ,, Hmm..." a souhlasně pokývala hlavou. Rozhlížel se kolem, nejsíš na někoho čekal, ale to mi nijak nevadilo, prostě jsem si pokračovala ve svém. Popošla jsem blíž, abych na něj lépe viděla, protože dav mi clonil ve výhledu. ,,Mai, a jak vy?" teď se mi vybavilo, jak máti nenáviděla, když jsem neodpovídala celou větou, ale to teď bylo jedno. ,, A co tu pohledáváte, vtakovéhle době?" pousmála jsem se a pozorovala ho z žabí perspektivy.

"Tora," odvětil jsem popravdě.
Mohl jsem si něco vymyslet, ale momentálně jsem svou identitu nepotřeboval skrývat. Její otázky nebyly překvapivé. Líbila se mi uvolněnost, s jakou je pokládala. Dlouho jsem kolem sebe cítil jen myšlenky skryté za prostou větou, tohle bylo ale jen jednoduché. Bez skrytých významů. Po letech sledování jsem to dokázal poznat a skutečnost, že v jejích slovech není co víc hledat, mne potěšila a vykouzlila na mé tváři menší úsměv.
"V čem je dnešek zvláštní?" odpověděl jsem otázkou. "Jsem tu v době, která je stejná jako každá jiná s důvod, který se k obyčejnosti této doby hodí."

Tora? podivila jsem se tomu, ale nakonec jsem jen pokrčila rameny. Každý nemusí mít nezajímavá jména. A najednou to přišlo, sprška rychlích a chytře srovnaných slov do vět. S přibývajícími informacemi se mi rozšiřovaly zorničky. Chvíli jsem louskala, co mi právě řekl. I když jsem si to jakž takž přeložila, stejně jsem si nebyla jistá správností mého překladu. S kapkou potu na čele jsem přistoupila ještě blíž a podezřívavě se na něj zespoda podívala. ,,Nejseš ty filozof nebo právník?" hbitě jsem se vyhnula odpovědi.