Údolí konce

Trhl jsem sebou už když jsem zaslechnul zvuk dopadu. Nelíbilo se mi, že bych tu měl někoho potkat, hlavně ne proto, že to co jsem viděl v měsíčním světle nenasvědčovalo tomu, že by ty škody okolo byly zrovna staré. Když mě neznámý oslovil, už jsem jen pustil pečeť, která dopadla na zem a nasvěcovala mě tak zespodu a obrátil se. Nebyl to zrovna nejlepší efekt, protože kdyby si neznámý stoupl za hranici světla, moc bych toho neviděl. Už teď jsem stěží rozeznával detaili, spíš jsem zaregistroval obrys. Moje ruka se plyně přesunula na pečeť čistoty, kterou jsem měl uchycenou na zádech.
Ano, zdá se, že tak už jest.
Nuže, s kým, že máme takou čest?

''Nezáleží s kým mluvíš..Dáš mi všechny informace o vesnicích,hned'',řekl jsem bezeznámek emocí a přiblížil se natolik,abych se mu na chvíly podíval do očí.''Je to tu krásné že?Uchiha Madara to tu zde rozbil před dvoumi dny...Ano žije,ale teď už je to jedno,ty už to nikomu neřekneš'',řekl jsem potišeji a znovu se oddálil.

Překvapeně jsem zamrkal, protože jsem teprve teď vzal v potaz, informace od motýla na mém rameni.
Informace o vesnicích? A co přesně, jako by jen tak jsem si vytáhnul z kapsy papírek a začal si na něj něco čmárat rukama. Byly to nějaké znaky.
A nechceš pozvat dolů i zástupce Tsukikage a toho druhého Uchichu, bratře zástupce Tsukikage? na to oslovení jsem kladl velký důraz. A taky jsem nerýmoval. Tomu, kdo by mě znal by bylo jasné, že nejsem zas tak v klidu, jak se snažím tvářit.

''Myslím že na to stačím sám..Víš toho hodně o vesnicích,vezmu si tvé informace ať chceš či ne'',sebejistě jsem se usmál a znovu se od něj oddálil.Takže motýl?Co to k čertu znamená?Chytil jsem pod pláštěm můj meč a čekal na jeho reakci.''Chci nastolit ve světě mír...Potřebuji co nejvíce technik a informace o zabezpečení Sunagakure..Nic víc pak tě nechám jít''

Zdálo se, že jsem dokončil svoje dílo. Zastrčil jsem si ho pod rukáv tak, že se mi lístek těsně přitiskl k ruce, jinak jsem s ním ale nic neudělal, což musel díky sharinganu poznat. Prozatím jsem to neměl za potřebí.
Vážně? A co když s tím bude problém? Nejsem zrovna dobrý v tom rozlišovat, co je dobré a co ne, co by se taky dalo čekat od někoho, kdo žil patnáct let v divočině. Ale rozhodně nechci naštvat Tsukikage, víme? Takže co kdyby jsi mě prostě teď nechal jít, sešli by jsme se třeba za týden a ty by jsi přinesl nějaké pověření.... třeba s nějakým pěkným razítkem?
Vytáhnul jsem další papírek, na který jsem si opět začal črtat znaky. Stále jsem však periferním pohledem sledoval co dělá. Ten malý pohyb, který mohl znamenat miliony věcí jsem zaznamenal a rozhodl si na něj dávat pozor. Doufal jsem v to, že bych v případě nebezpečí dokázal včas uhnout. Rychlost byla jednou z mých předností, narozdíl od síli. Když totiž v přírodě nemáte jedno, musíte mít o to víc druhého. Nebo taky dobrý mozek. Což jsem já sice měl, ale byl ať už bohužel, nebo bohudík, celkem jednostraně zaměřený.

Stále jsem ho sledoval,každý jeho pohyb,ale spíše jsem se zaměřil na jeho ruku.''Takže ty rád provokuješ hmm..?''Řekl jsem a znovu se přiblížil.''Nemám čas,ani nervy budu počítat do třech,jestli pak nezačneš mluvit podříznu tě jako chovné prase'',nevinně jsem se pousmál a v tuhle chvíli nehnul ani brvou.

Přimhouřil jsem oči.
Zdá se, že máš ještě horší odhad na lidi, než já. V provokování se opravdu nevyžívám, mě baví číst a studovat. Ikdyž je pravda, že se mi ho nějakým způsobem pořád daří provozovat. Raikage mě kvůli tomu mále nechal zabít... eh... Nevíš náhodou čím to je? nevině jsem na něj upřel pohled, a svoje již hotové dílko si tentokrát nechal v ruce.
Hmm, tak to bych potom měl ještě jeden takový menší dotaz. Ty potřebuješ informace o Suně, že? Tak jsi to říkal. Ale když mě zabiješ, tak ty informace nezískáš, v ničem ti to nepomůže, takže mě vlastně můžeš nechat jít a vyjde to na stejno, mile jsem se na něj usmál. Opravdu jsem neměl v plánu provokovat. Jen jsem byl zářným příkladem toho, kam může dojít logika zahnaná do krajních mezí. A vzhledem k tomu, že mě mluvit a více méně i myslet učili knihy, díval jsem se občas na věci z opravdu prazvláštních úhlů.

''Heh..Takže si můžu vybrat či tě nechat jít nebo zabít..A mě se líbí druhá možnost.''Usmál jsem se a objevil se za ním,počemž jsem silně máchnul již připraveným mečem,po jeho hlavě.

Štěstí přeje připraveným a já jsem naštěstí něco takového čekal. Pravda ale byla, že byl zatraceně rychlý. Momentálně to skončilo jen škrábancem na vrcholu hlavy a pár vlasy, které dramaticky odlétly do vody, která se nacházela kousek od nás, dokázal jsem si ale moc dobře představit, že by to brzy mohlo skončit hůř. Unikl jsem kotrmelcem v před, což bylo celkově vzato dost hloupé řešení, neboť jsem na něj neviděl. Naštěstí jsem ale stále měl motýla, takže mě to vlastně vůbec neomezovalo.
Není pěkné být člověkem toužícím po zabíjení. Takový lidé jsou většinou později zabiti... dalšími lidmi toužícími po zabíjení, poznamenal jsem a snažil se rychle otočit k němu, zatím co jsem si přejel po přivolávacích pečetích, které jsem měl vypálené do obou rukou a přivolal tím několik hejn motýlů, které nás rázem zahalily, takže jsem mu zmizel z dohledu. Zároveň jsem také aktivoval pečeť čistoty, kterou jsem měl aplikovanou pod levou lopatkou. Nyní mě už nebylo absolutně možné slyšet. Můj dech, moje kroky, mojí řeč. Prostě všechny zvuky, které měli co dočinění se mnou pečetila do sebe. Ven neuniklo ani sebemenší šustnutí.

Zívl jsem si a koukal na Akiho a čekal co udělá tak Madara jo ?...ten by mě mohl něco naučit...něco hodně naučit a pak....pomstím ji Podíval jsem se do nebe

Sedel som na skale a sledoval čo sa bude diať.

Nečekal jsem na nic a ihned poskládal pečetě.Nemusím tě slyšet..Natáhl jsem do plic co nejvíce vzduchu a vypustil velkou ohnivou kouli,pár sekund nato,co vyvolal hejno motýlů,tudíž se jeho poloha nemohla o moc změnit.

,, Tobi sa zjavil na hlave zrúcaniny Uchihy Madari za účelom získať nejaké stopy po Madarovi " ,, Tobi sa poobzeral a videl niekoľko ľudí, a dvoch ako proti sebe stoja pri boji " Toto miesto sa stalo bojiskom mnoha bojov a dnes tu máme ďalší, prišiel som sem za iným cieľom, ale rád si pozriem tento boj... ,, Tobi si sadol na samí vršok a sledoval boj, pričom hneď keď si sadal urobil jeden z ninjov, ktorý stáli proti sebe veľkú ohnivú guľu " Takúto ohnivú guľu nedokáže vytvoriť hocikto, môže sa stať, že to bude ďalší ninja z Uchiha klanu? Nezdá sa mi, že by som ho poznal a preto si to musím nejak preveriť... ,, Tobi ďalej sedel, pričom jeho čierny plášť vialo na ľavú strenu, kvôli smeru vetru a tobiho kapucňa bola na oranžovej tajuplnej maske zo znakmi " Tak uvidíme ako tento boj dopadne....

Nějakou dobu jsem se toulal a ptal se lidí jestli neslyšeli o nějakých výtržnostech a nakonec když jsem se bavil s jedním obchodníkem ucítil jsem z místa které nebylo moc vzdálené velké množství chakry.Vydal jsem se tím směrem a uviděl jsem několik lidí."Přesně to co jsem hledal."Jednoho z nich jsem poznal jelikož jsem ho viděl v Oto.Hodlal jsem to chvíli pozorovat a potom se možná připlést.

Motýli se rychle rozlétly do všech stran, tak aby unikly ohnivé kouli. Některé i přesto oheň sežehl na popel. Pár z těch co to přežili se ale nepozorovaně vytratili kamsi pryč. Věděli co dělat.
(motýli - přesun)
Věděl jsem o kouli od motýlů ještě než jsem jí viděl. Byl jsem ale moc blízko. Přece jen, kotoulem se moc daleko nedostanete a na nějaké přesuny potom jsem moc času neměl. Rychle jsem zabořil ruku do koženého pouzdra, které jsem měl připnuté na boku. Když jsem jí vytáhnul, svíral jsem v ní lístek na vysávání čakry, ikdyž už naplněný. V tu chvíli jsem už aktivoval pečeť obnovy na své dlani. To všechno se odehrálo velmi rychle, ale i tak to bylo těsné. Zhluboka jsem se nadechnul a začal ze svých úst chrlit obří plamen ohně. Ten se střetl s ohnivou koulí a po chvíli zápolení z toho celého zůstalo velké nic. Papírek v mé ruce se rozpadl na prach.
Ani nevíš jak moc mi ten trénink s tebou právě pomohl. Díky, ohnivá kočko, problesklo mi hlavou. Pokusil jsem se vzdálit od toho Uchichy, jak nejrychleji jsem dovedl a co nejdál. Navíc se tu objevily další dva lidé. Můj mozek rychle zanalizoval informace od motýla na mém rameni.
Další Uchicha a někdo neznámý...
To by mohl být problém. Daleko horší však bylo, že moje zásoby živelných jutsu byly celkem dost omezené.

Všiml jsem si dvou nových bytostí,které se přišli pravděpodobně podívat,no kdyby se pokusili zasáhnout do boje,tak je moji spolubojovníci spracují.Vylepšeným shunshinem jsem se znovu objevil kousek od něj,přibližně dva metry za jeho zády.V rychlosti jsem hodil kunai,na kterém byl připevněn výbušný lístek těsně před něj a natáhl pravou ruku dál od těla.

"Zajímavé ten s tím ohněm moc silný není ale ten druhý s tím by mohl být problém."potom jsem chvíli přemýšlel."Ale otázkou je jestli když se do toho připletu je budu muset zabít všechny a nebo mě nechají vést normální boj."

Těsně vedle mě proletěl kunai. Reflexy přejaté od zvířat zapracovali a já sebou prudce trhnul na stranu. Následoval úskok, na jeho konci obrat, zároveň jsem obě ruce rychle ponořil do kožených brašniček a na Uchichu v malém okamžiku již letělo deset jehel. Díky bohu za motýla na mém rameni. Jinak bych byl býval nejspíš uhnul přímo k němu.
Je zatraceně rychlý. A já ještě musím přečíst tolik knih!
Teď už to bylo stejně jedno, aktivoval jsem pečeť bolesti, kterou jsem měl přitisknutou pod rukávem k levé ruce.

Ani ne v půli cesty se jeho senbony střetli s Chidori Senbony,které je odklonili rovnou k zemi.Sevřel jsem natáhlou ruku,ze které v tuto chvíly vylétlo železné lanko,hned nato jsem vyskočil nad Librise,počemž nastal rozsáhlý výbuch z předešlého Kunaie.Stále jsem ho měl na očích,i přes nepříjemný dým,sledoval jsem každý jeho pohyb.Škubl jsem onou rukou s lankem,které bylo připojeno ke kunaii na zemi a rapidně změnil směr i rychlost,počemž jsem mířil rovnou na záda Librise,který v tuto chvíli nemohl nic vidět,pokud nevlastní také nějaké doujutsu,které prohlédne přes neprostupný dým.

Prišiel som medzi Exa a Akiyuuho.
"Prestante nedovolím vám sa tu mlátiť bez dôvodu"

Všude byl hustý dým a já si viděl sotva tak na nos. Zdálo se, že se Uchicha snaží využít svého Dojutsu počítaje, že nebudu vědět, kde je.
Pořád mu ještě nedošlo, že používám schopnosti senzora? prolétlo mi hlavou. Sice nebyli moje, ale motýlů, se kterými jsem byl pravá ruka, ale to bylo jedno. Věděl jsem přesně kde je a on evidentně počítal s tím, že to nevím. Hodlal jsem se chovat dál tak, jakoby to byla pravda. Skočil jsem přímo na naše senbony, které se před tím srazili ve vzdychu. Během toho jsem si rychle ze zad strhnul svitek a rozinul ho pod sebe, takže jsem teď klečel v prostřed svitku, který byl kolem dokola obklopen senbony - část jich měl taky pod sebou. Vzhledem k tomu, že jsem byl kousek v předu a také dvakrát tak vysoký, mi do zad nevpadl. Vypadalo to ale více méně jako náhoda. Teď jsem hlídal každý jeho pohyb.

Hmm..Vyhl se?Co asi může dělat ten motýl?Znovu jsem se odrazil do vzduchu a sledoval jak je přikrčený.Nechtěl jsem nic nechávat v náhodě,proto jsem vytvořil pečetě a znovu natáhl vzduch do plic.''Karyuu Endan'',křikl jsem když jsem byl asi 3 metry nad přikrčeným librisem,počemž mi z úst vylétla obrovskou rychlostí dračí střela a po střetu se zemí se ještě plošně odrazila do stran.Doufal jsem že můj nejrychlejší a nejsilnější katon vyřídí toho zmetka.

Justu... bylo jediné co mi problesklo hlavou, když aktivoval techniku. Ale byl ve vzduchu dostatečně daleko ode mně. Položil jsem ruce do prostřed pečeti na svitku a aktivoval jí. Byla to pečeť čistoty. Oheň se okolo mě neškodně rozlil. Jediné stopy, které zanechal bylo celé ohořelé okolí. Já i svitek jsme ale vypadali naprosto v pořádku. Najednou jsem se však zhroutil doprostřed svitku a začal velmi rychle dýchat. Asi tak, jako bych měl každou chvíli zkolabovat, nebo bych mlel z posledního.

Kouř od výbuchu se už prakticky vytratil.Natáhl jsem ve vzduchu před sebe levou ruku,ze které ve velké rychlosti vyšel sloupec chidori,který na dvou místech propíchl a spálil svitek,mimo tělo Libirise.Dopadl jsem přibližně dva metry před něj a podíval se mu do očí,počemž jsem se kapánek přiblížil a čekal na jeho reakci.

Na svitek nemělo chidori absolutně žádný vliv. Dával jsem si moc dobrý pozor, aby jsem dopadl doprostřed svitku. A pečeť tak zůstala aktivovaná. Jak se zdálo, toho si ale on nestihl všimnout. Přiblížil se a přesně to jsem potřeboval. Deaktivoval jsem pečeť ticha, takže už ode mně byly opět slyšet zvuky. Mezi něž patřilo mimo jiné i velmi přesvědčivé sýpání. Zadíval jsem se mu do očí.
"Jdeš mě zabít? Uchi..." poslední slabika už nepadla, nebo spíš nebyla slyšet. Kolem dokola svitku se totiž rozlehl mohutný výbuch, který se silou rovnal deseti výbušným lístkům - to byli mé výbušné jehlice. Dalo mi to hodně prácě se do konce tvářit přesvědčivě. Nyní jsem se opět postavil a čekal, co se z toho vyvrbí.