Údolí konce

Kočky se rozestavily podle světových stran.
,,Dejte mi Exe...a předejdeme krvavé události. Jinak mi nedáváte navybranou,'' varovala jsem je.
Šelmy souhlasně zavrčely.

Vykulil jsem oči a sledoval ji.''A proč myslíš že jsem ho vzal k sobě?Abys nás nechala'',řekl jsem nechápavě a podíval se na kočky,které byli připraveny bojovat.''No..Asi ti budu věřit Ayme..''Dodal jsem a doslova hodil Exovo tělo na tu hlavní kočku,nebo co byla zač.

Zasmial som sa.
"Ešte si sa ma ani nedotkla a ty tu vravíš o masakry"
Pozeral som sa nanus úsmevom.

Shi Exe chytila ještě ve vzduchu, musela pro něj skočit.
Následně ho odtáhla pryč.
,,Děkuju,'' ušklíbla jsem se. ,,Máte jedinečnou šanci zmizet.''

''Hmm..A kde je ten Tobi?''Nadhodil jsemsměrem k Ayme,počemž nademnou přeletěl jestřábl,který mě a Kisukeho chytil a vyhodil na záda.''Nawaki..Musíme najít toho Tobiho...Mám divný pocit že má něco dočinění s naším otcem'',řekl jsem a vylétl už mimo dosah útoků od ayme,počemž jsem čekal na nawakiho.

Sledoval som Ayame.
"Mala by si si lepšie rozložiť sily"
Dal som si dole čelenku.
"Nemôžem nechať rodinu v štychu"
Kunaiom som spravil cez znak dediny čiaru kunaiom.
"Prepáč ale takto to bude lepšie"

Ušklíbla jsem se. ,,To jsi u nás moc nepobyl.
Rodina...jsem ráda, že to slovo je mi cizí.'' Zvedla jsem hlavu a hrdě si ho prohlížela.
,,Aby jsi svého rozhodnutí nelitoval.''
Neprojevila jsem v hlase ani náznak smutku.

Kývol som na pozdrav a kráčal smerom do lesa.
Kde som zmizol.
(presun tak kam ide Aki)

(přesun)

Když nawaki zmizel tak jsem radostí vyskočil hoodně vysoko a zakřičel. "Jupí...a misi od Reiny mám splňenou!" Pak jsem si to uvědomil a při pádu jsem si udělal něco s kotníkem...pokusil jsem se tam jen tak stát a dělal že jsem nic neřekl

Po tváři mi přelétl smutný úsměv. Otočila jsem se a zamířila k místu, kde byla Shi s Exem.
Unaveně jsem se sesula k nim na zem. Ačkoliv jsem se to předtím snažila skrývat, chakry jsem teď opravdu neměla na rozdávání.
,,Exi...?'' Zkontrolovala jsem tep. Slabý, ale byl. ,,Musíme ho dostat pryč.''
Vrávoravě jsem se postavila na nohy.
Shi, stále ve své bojové podobě mě podepřela. Byla teď dostečné velká, aby mě mohla spolehlivě nést.
Ran'na zvedl Exe. Ačkoliv byl jako gepard dosti vyhublý, Ex byl také docela tintítko.
Sedla jsem si na Shi a hlavu já položila na krk, ve snaze si alespoň trochu odpočinout.
Vydali jsme se pryč. (přesun)

"Uffff..." Když odešla tak jsem se s námahou vydal pryč, ale ne do oto, chtěl jsem se za někým stavit.
(přesun)

Všude v knihách se psalo, že když jste v bezvědomí, ocitnete se prostě v temnotě. No, jestli se temnota dala definovat jako obří knihovna se zhasnutými světli a knihami rozházenými po zemi, bylo to ono. A bylo to horší než peklo. Dávno jsem se přestal přehrabovat ve svitcích a knihách v marné snaze, srovnat je poslepu. Krčil jsem se v rohu a tiše snášel, co se dělo. nejasně jsem cítil, co se děje s mým tělem, ale bylo to spíše tušení. Jakýsi neurčitý pocit jemného doteku čehosi tajemného. Moje tělo tam venku bylo naprosto bezvládné. Jediné, co jsem vnímal tady v temnotě o něco ostřeji byla bolest a bez té by jsem se klidně obešel. Byl jsem zmatený. Nemohl jsem přijít na to kdo jsem, ani kde jsem. A co hůř, všechny ty knihy kolem mě byly rozházené a já je nedokázal přečíst!
(toto byl jen malý filler na požádání Ayame - přesun už před tím s ní)

Sledoval jsem celou dobu boj z dálky a nijak jsem se do něj nepletl jak to všechno skončilo odešel jsem pryč.(Přesun)

(přesun hned s Akim xd zase mě tzu zapoměli ! xD)

Celá cesta probíhala více méně v klidu, až na to, že jsem se vlekl neskutečně pomalu a stále si na nic nevzpoměl. Najednou se ale předemnou objevil výhled na to, co mělo být údolí konce. Došel jsem na okraj kráteru a při pohledu dolů překvapeně zamrkal.
A takové pěkné sochy tady byli. Dokonce na nich bylo i pár znaků, zamumla jsem.
Téměř ve stejnou chvíli jsem se chytil za hlavu. Pořádně mě rozbolela a já nevěděl čím to je. Začínal jsem tušit, že by to mohlo mít co dočinění s mojí ztracenou pamětí, ale zuste se na něco takového soustředit, když máte pocit, že vám mozek řežou motorovkou.

Nakonec jsem si vzpoměl. Trvalo to dlouho, ale rozhodně ne zdaleka takovou dobu, kterou jsem tu strávil. Potřeboval jsem přemýšlet a ruiny údolí konce, jakoby k tomu byli ideálním místem. Nikde ale člověk nemůže zůstat věčně a když jsem si všechno v hlavě ještě jednou srovnal, nastal čas odchodu. Naposledy jsem se ohlédl na Údolí konce, z jehož původních znaků nezůstal ani jeden celý - o tom jsem se přesvědčil opravdu důkladně - a vydal se na cestu.
(přesun)

Na hlavě Madary Uchihy se objevila moje postava, vítr mi lehce rozcuchal vlasy a já jsem se koukala kamsi do dálky.
Tady na to bude klid
Pousmála jsem se a poslouchala šumění vody.

Moje nohy mě nesli a já ani nevěděl kam. Nad něčím jsem přemýšlel, ztracen někde v nitru své vnitřní knihovně. Když jsme s Tsukikage před více než týdnem zjistili, co se stalo s Hokagem, měl jsem vážnou snahu pokácet strom, který po něm zbyl. Bohužel mě zastavili shinobi konohagakure. Do teď jsem nechápal proč. Mohla by z něj být klidně nějaká menší knihovnička. Najednou jsem zjistil, že mi pod nohama šplouchá voda. Poněkud mě to vyvedlo z konceptu. Překvapeně jsem se rozhlédl kolem sebe.
Zase tohle místo? odfrknul jsem si. Motýl mě informoval, že nedaleko mě někdo sedí. Skutečně se tam nacházela jedna dívka, seděla na hlavě zbořené sochy Uchichy Madary. Kývnul jsem jí na pozdrav.
"Zdravím vás v tento večer,
dívko s vějířem ve znaku, u pasu s mečem..." můj hlas se vytratil do ticha, zatím co můj pohled nepřítomně putoval po okolí.

Koukla jsem se na muže který se tam objevil a se zadumaným pohledem jsem ho pozorovala, nakonec jsem kývla.
"Zdravím" Lehce jsem nadzvedla bradu a koukla se do dálky. Myslela jsem že tu budu mít klid, ale vypadalo to že ne. Nezbývalo mi nic jiného než doufat že tento muž nepatří mezi ty co se hned vrhnou do boje bez příčiny.

Poodstoupil jsem kousek dál a usadil se na jeden kámen, který zde vyčuhoval z vody. Rozhodně jsem si nehodlal sedat na zřícenou sochu Hashimari Senju. Chvíli jsem se jen tak díval na hvězdnou oblohu a přemýšlel, jestli by se z té hromady zářících světel také dalo něco přečíst. Pak se však můj pohled vrátil zpátky k zdecimovanému údolí.
"Bylo to krásné, zdobené místo,
pak se dvoum mužům zachtělo tu mít čisto..." prohlásil jsem konverzačním tónem, který naznačoval, že je mi zničeného údolí líto.

"Je ho škoda"
Prohodila jsem a prohrábla si rukou vlasy které už mi hodnou chvíli díky větru létaly na všechny strany. Záda jsem lehce prohnula dozadu a protáhla se, potichu mi tam zakřupalo a spokojeně jsem se usmála.

Přikývl jsem.
"Byli to muži z vašeho klanu, kdo to tu srovnal se zemí,
toto místo Uchichy přitahuje. Ikdyž možná i to jen zdá se mi," pokračoval jsem v rozhovoru, který byl víceméně jednostraný, sám ani nevěda proč. Nejspíš to bylo jen tak z principu, možná kvůli veršům, které jsem tak miloval.

Lehce jsem se zamračila při zmínce o mém klanu a loupla jsem po něm očima. Překvapovalo mě že se jen tak snaží bavit s neznámým člověkem, ještě k tomu mluvil ve verších což byla další věc která mě celkem překvapovala.
"Takže vy rád verše?" Nadzvedla jsem obočí i když to byl víc než zřejmé.

Pousmál jsem se a poprvé se během řeči podíval na ní, místo abych pohled upíral kamsi do tmy na to, co zbylo z údolí.
"Mám rád, knihy, slova, písmo, znaky
a verše pochopitelně taky," pousmál jsem se. Už na mě dávno nebylo vidět, jak moc rád mám znaky a pečetě. Nyní se všechny mé pečetě, kterými bylo dříve pokryto celé mé tělo, ukrývaly v obrazu motýla, na mé pravé tváři, připomínajíc tak tetování. Na mém rameni pomalu otvíral a zavíral křídla jeden živý motýl, můj věčný společník.