Údolí konce

Pořád s bezvýraznou tváří jsem se mu zadívala na tvář a poté jsem zpozorovala pohyb na jeho rameni.
"a motýly..."
Dodala jsem za něj a na okamžik jsem se zadívala do tmy. Vážně jsem se nepotkala s takovým člověkem ze kterého šlo něco tak zvláštního jako z něj. Nevěděla jsem jestli si mám dávat pozor nebo se uvolnit, tentokrát jsem to nepoznala.
Měla jsem v plánu zeptat se z jaké je vesnice, pak by ovšem ale následovala otázka z jaké jsem já a proto jsem od tohoto nápadu upustila.

Přikývnul jsem a znovu se zadíval kamsi do tmy.
"Motýli mi pomáhají svět pochopit,
bez nich bych už dnes snad ani nemoh´ být.
U knih je tak lehké poznat jejich mysl, nadpis vám hned napoví,
ale jaký mají smysl lidé? To se oni samy nejspíš nikdy nedoví, " povzdechnul jsem si.

Lehce jsem vykulila oči a nadzvedla obočí.
Jeho záliba mluvit ve verších na mě byla trochu moc.
Dalo by se říct že jsem nepochopila co tím asi tak chtěl říct, zadívala jsem se na motýla který byl na jeho rameni a hluboce se zamyslela.

Dorazil jsem sem, do Údolí Konce, jak příhodný název. Krátce jsem se ušklíbl, zatímco jsem se posadil na hlavu Madary. Vyčkával jsem na jeho příchod, na příchod mého nejlepšího přítele a ztratil se v myšlenkách. V myšlenkách na to, co bylo, na to, co bude. Jo, Daiki, prožil si kurwa dobrej život. Nebylo to k smíchu, ale já se stejně smál. V mysli mi vyvstávaly ty nádherně krkavě rudé vlasy.. Jo, byl jsem blázen, ale vážně jsem jí v jednu chvíli miloval. Miloval víc než sám sebe, že jsem přehlížel všechno ostatní. Už od prvního okamžiku jsem ji nenáviděl a miloval zároveň, netoužil jsem po ničem jiném než ji spasit. Ale na to už asi bylo příliš pozdě. Jediné, co jsem stihl zachránit byl on. Blonďatý uzlíček štěstí, který jsem jen před pár dny předal do jeho rukou. Věděl jsem, že pokud jí vezmu dítě, nikdy mi to neodpustí. Ale já musel, musel jsem mu dopřát lepší život. A oni ho budou milovat jako vlastního.
To, co mě žralo nejvíc bylo, že už ho nikdy neuvidím, stejně tak jako to, co dnes musím udělat. Bránil jsem se, tak jak jsem jen mohl. Věděl jsem, že ona se nevzdá, dokud se nepomstí a své dítě nenajde. Nemohl jsem ale dopustit, aby dítě vyrůstalo v násilí a krveprolití. Zasloužil si víc.
Tsukiko..
Bezděky jsem zatnul ruce v pěst. Měl jsem mu říct, ať sem nechodí, ať se sbalí a utíká, co nejdál. Nechtěl jsem s ním bojovat, ani ho zabít. Ale věděl jsem, že on by jen tak neutekl. Kami neutíká, i když jsme stáli v horších sračkách, vždycky se mnou zůstal. Vždycky..
Snažil jsem se tomu vzdorovat, postavit se proti ní a její vůli, ale síla pečetě se mi rozlévala v žilách, kolovala v každé buňce a odporovat jí bylo nesnesitelné. Jako když vás něco trhá zevnitř na kousíčky. Nenáviděl jsem to. Tupou pulsující bolest.
I tak jsem tam dál bez hnutí seděl a pozoroval tmavou oblohu, stmívalo se..

Bylo to zvláštní, někdy jsem sám sobě nevěřil, kam jsem to dotáhl. Můj život byl skvělý. Báječný. Přímo božský. Nikdy bych to nahlas nepřiznal, ale všechno, co jsem měl, bylo úžasné. Nevěřil bych tomu, ale měl jsem Suki, se kterou jsem byl šťastný, kterou jsem miloval a kterou jsem si plánoval vzít. Měl jsem svého nejlepšího kámoše, který se sem tam objevil ve vesnici, ožrali jsem se jak dogy a pak kreslili sprosté obrázky na hlavy kagů, nebo tak něco.. K vesnici jsem sice neměl pořád žádný vztah, ale zvykl jsem si. Byl jsem spokojený. Až do toho dne, kdy se objevil Daiki s malým Daikim v náručí. Že chodí s psychopatkou jsem věděl. Že je nejspíš masochista taky. Když mi tehdy radostně říkal, že bude táta, nevěřil jsem. Přece jen to on se smál mě, že mám holku a pak na mě vybalí tohle. A ještě zrovna s ní.. ale rozdejchal jsem to. Ale když se pak objevil u našich dveří s tím, že Tsukiko chce z malého udělat taky psychopata, to už na mě bylo moc. Aizawa si s prckem hned rozuměla, jako by nikdy nedělala nic jiného, to já na něj koukal jako z jara. Dítě. Nechápal jsem to. A to jsem netušil, co mě čeká.
A pak přijde vzkaz, ať přijdu za ním. Můj spokojený život nabíral nějaký pěkně otravný směr. Konečně jsem dorazil a zastavil se naproti Daikimu. Dělil nás vodopád, jak epické. Prohrábl jsem si rozcuchané vlasy, od té doby, co mi Suki sebrala ten šátek jsem věčně vypadal jak idiot, a krátce se ušklíbl.
"Kámo, jestli máš nějaký deprese, vezmi si prášky a pojď na panáka." zhodnotil jsem situaci a strčil ruce do kapes. Nebyl jsem miloučký, jak se dalo čekat. My dva, to nebylo žádné cukrování. "Dneska k tomu mám důvod, až si zajdeš ke cvokaři, tak to pořešíme." usmál jsem se. I já měl novinky. A pěkně hustý. Čekal jsem, že se z toho můj nejlepší kámoš posadí na pr*el! Avšak nebyl jsem tu kvůli sobě. Něco chtěl řešit. Trochu jsem zvážněl. Bylo to kvůli prckovi? Čekal jsem na odpověď.

Když jsem zaslechl jeho hlas, znovu jsem se ušklíbl a přetočil na něj pohled. Ten pohodovej hlas jsem znal. Nenáviděl jsem se za to, že jsem se mu vecpal do života a musel zničit všechno, co ho dělalo šťastným. Vážně jsem nechtěl..
"Šel bych rád kámo, ale víš, vysvětlovat Suki s kým jsi co měl, už minule mě probodávala pohledy.." Pokrčil jsem rameny a vyskočil na nohy. Pečeť na rameni s mi rozzářila ještě víc a já cítil, jak mě něco ke Kamimu táhne, touha ho zabít sílila každým okamžikem. Zacouval jsem o kus dál.
"Myslím, že to ale dneska odložíme.." Zatvářil jsem se kysele, no rozhodně to zrovna nelochtalo.
"Víš, moje žena j tak trochu psychopatka. A když to shrnu, rozhodla se, že se mi pomstí.. Musím tě zabít.. Nařídila mi to.." Začal jsem trochu vážnět.
"Měl bys utéct Kami.." Odmlčel jsem se. "Co nejdál ode mě.. Největší vtip je v tom, že to ty, idote, nikdy neuděláš.." Podíval jsem se na něj, pečeť musel vidět už i on.
"Víš, jak jsme vždycky spolu trénovali na život a na smrt.." Sotva jsem už dokázal mluvit a snažil se zadržet tu touhu uvnitř mě.
"Tak si to dneska zopakujem, jo?" Nikdy jsem nebyl na dlouhý proslovy a prosit ho o odpuštění nehodlám.
"Jen do toho dej dneska všechno, ne že mě zklameš, bačkoro." Železný písek se utvořil kolem mě, aniž bych sám chtěl. Říkat mu jak ho mám rád a ať se postará o moje dítě bylo až moc duhový, mi byli na ty chlapský záležitosti.

Čím déle jsem ho poslouchal, tím víc jsem si začínal myslet, že jsme oba v pěkně velký *****. Řekl mi to všechno na rovinu a nedělal s tím žádný caviky. Byl jsem rád. Mazat med kolem huby zrovna v týhle situaci, cejtil bych se fakt blbě. Ne, že už tak by to bylo lepší. Ne, že bych jeho milou znal nějak dobře, ale dost dobře na to, abych věděl, že si nedělá srandu. Pečeť na jeho rameni blikala jak semafor. Věděl jsem, že to, že jí sebral Daikiho mu jen tak neprojde. Tehdy, když malej spal uprostřed naší postele a Daiki mizel v ranní mlze, držel jsem Suki za ruku, protože jsem se vážně bál, že ho vidím naposledy. Nepřemlouval jsem ho, nenadával mu. Stál jsem při něm, i kdyby přišel s tou největší kravinou na světě. Kdyby prohlásil, že někoho zabil, zeptal bych se, kde ho zakopem.. takový bylo naše přátelství. Jenže jeho milá byla pěkně podlá zmije..
"Vzal sis pěkně zkurvenou mrchu." zněl jsem naštvaně, ale to nebyla ta jediná emoce. Byl jsem rád, že mě nepřemlouvá, abych odešel, protože bych se odtud nehnul ani za předplacenej bordel. Byl jsem s ním vždycky.
Písek se rozléval kolem něj. Viděl jsem na něm, že se silou vůle drží, aby mě neroztrhal na místě. Tu bolest měl vepsanou hluboko v očích, i když se pořád tvářil jako starej dobrej Daiki. Udělalo to na mě hluboký dojem. Usnadnil jsem mu situaci.
"Nechceš mi tím dojemným monologem říct, že tě mám zabít..?" v mžiku jsem byl u něj a obrovskou kostí mu mířil přímo na obličej. Bylo celkem divné, že jsem říkal jedno a dělal druhé, ale chtěl jsem zkusit, jak moc je tahle zkurvená věc pravdivá. V hlavě mi probleskly všechny ty souboje, po nichž jsem pár dní nemohl chodit, ty souboje, v nichž mi šlo o život víc, než při misích pro blaho vesnice. Nikdy necouvnul a já taky ne.. ale tohle bylo..
"Nemůžu tě zabít.." můj hlas zněl podivně chraplavě, jak jsem mluvil tiše, skoro neslyšně. Uhnul jsem pohledem před jeho modrýma očima. Nepřiznávalo se mi to lehce. Ale neměl jsem nic na výběr. Neodejdu a nenechám ho tu, nikdy. Ale nemůžu ho zabít. S tou vinou bych nedokázal žít. Za****** Tsukiko!

Byl jsem naštvaný, strašně moc naštvaný sám na sebe, ale zároveň ztracený, smutný. Měl jsem ji zabít už tehdy, když jsem ji viděl. Měl jsem to ukončit, ale láska je slepá a já vždycky věřil v zázraky. Jak mi to mohla udělat? Ne, nechtěla, abych zemřel, chtěla abych trpěl, stejně jako mi to dělala vždy, vyžívala se v utrpení druhých.
Bezděky jsem zatnul ruce v pěst, kde se sformovala železná katana. Sledoval jsem Kamiho ostražitě už od začátku, něco ve mě nutilo zaútočit, číhat. Nechtěl jsem ho zabít, měl teď všechno, co chtěl, tím, že jsem za ním odnesl mého syna, jsem ho do toho všeho jen zatáhl. Uvnitř sebe jsem se styděl. Ale nevěděl jsem, kam jinam se obrátit než na svého nejlepšího přítele. Suna už nebyla domovem, ti, které jsem znával byli dávno mrtví. Jen on mě nikdy nezklamal.. Lepšího přítele jsem si nemohl přát.
Nic z toho, jak jsem se cítil a co se mi odehrávalo v hlavě jsem mu ale neřekl. Stáli jsme proti sobě jako nepřátelé a stejně tak i bratři. Byl pro mě víc než bratr. Byl rodina. O to víc to bolelo. Zaútočil na mě plnou parou, jak jsem předpokládal. Byl rychlý, ale to přesně jsem na něm znal, využíval svou rychlost jako mou slabinu, ale tentokrát jsem mu jeho kost překřížil železnou katanou před sebou. Na moment se naše oči střetly, v mých se zračila bolest a strach. Nikdy jsme nevěděly, co strach je, ale ten tam byl optimismus. I tak jsem se na něj usmál a prudce ho od sebe odstrčil. Nemohl ovšem dopadnout na zem, všude po ní byl totiž železný písek. Jak jsem to dokázal? Během našeho rozhovoru jsem stahoval železo z půsy, z nerostů, všude kolem bylo obsaženo, tak jendoduché to bylo...
Musel to vědět, musel vědět, že si nedělám srandu, že ho vážně chci zabít.
"Musíš mě zabít.." V mých slovech bylo všechno vážné, ani špetka zaváhání. Musel se přestat držet zpátky.
"Nebo já zabiju tebe.." Bylo to vážné, to, co jsme oba dva věděli moc dobře už dávno, viselo ve vzduchu, nedalo se tomu vyhnout ani uniknout. Znovu jsem se na něj ušklíbl. Nechtěl jsem zemřít takhle, ale pokud to bude jeho rukou, bude to nejlepší, co jsem mohl udělat. On by mě nikdy nelitoval, nikdy by mě z ničeho neobviňoval. Ale stejně jsem na svých bedrech cítil tu nesnitelnou vinu a výčitky. Naštěstí jsem na Tsukiko povolal ANBU, prozradil její skrýš, nedostane se daleko. Nechtěl jsem, aby Kamimu otravovala život i po tom, protože ona by nikdy nepřestala.
"Tak co, bojíš se, že se tu budeš válet jako minule?" Začal jsem po něm bez přestání házet jedovaté jehlice. Jen jsem doufal, že si pamatoval, že jsou jedovaté..

Nemohl jsem, nebo spíš zkrátka nechtěl uvěřit, že se tohle fakt děje. Nebyl jsem idealista, na rozdíl od Daikiho, který se vždycky usmál a prohlásil nějakou optimistickou kravinu, jsem já byl vždycky ten zarytý pesimista. Nikdy jsem si na svůj život nestěžoval, protože jednak nebylo komu a jednak by se tím stejně nic nevyřešilo. Měl jsem se špatně, měl jsem se i dobře, všechno jsem přijímal se svou typickou lhostejností a snažil se vždycky vytřískat všechno pro sebe, ale pak se v mém životě objevila Suki a tenhle blonďatej pitomec a všechno   sobecké ignorování šlo do kytek. Začal jsem mít strach a starost, i když jsem se tomu bránil a nikdy bych to nahlas neřekl. Dokázal jsem si najít někoho, na kom mi záleželo. Ale můj život mi už tolikrát nakopal zadek, že mi bylo jasné, že tahle sladká idylka nemůže dlouho vydržet. Člověku není souzeno žít neustále šťastně. Neuměl by si potom svého štěstí vážit.
Odstrčil mě od sebe, ale než jsem se stačil dotknout tělem země, potažmo jeho písku, narostla mi křídla a já zůstal na moment levitovat ve vzduchu. Věděl jsem, že se mě jednou dotkne železnými zbraněmi a je po všem. Můj nejlepší kámoš nebyl žádnej amatér. Vlastně z něj šel strach. Ale já neměl strach, jediné, co jsem cítil, byly výčitky. Výčitky, že mě nenapadá jiný způsob, než ho skutečně zabít. Výčitky, že když jsem ráno odcházel a díval se na spící Suki s Daikim v náručí, nerozloučil jsem se. Zavrtěl jsem hlavou. Na sentiment seru, nejsem ženská!
Několika mávnutími jsem se vyhnul všem jehlicím. Nesměl se mě dotknout. Musel jsem být rychlejší. To je jeho slabina. Skoro by mě zarazilo, jak snadné je upřednostnit svůj život před někým jiným, ale jednal za mě instinkt.
"Vlastně myslím, že posledně jsi to byl ty, komu museli sestřičky utírat prdel!" ušklíbl jsem se. Ne, jestli to má být konec jeho nebo můj, nezvrhne se to v sentimentální snůšku keců o lásce a lítosti. Jestli jsem měl zemřít jeho rukou, byl jsem spokojený. Větší čest jsem si nemohl přát. Zvedl jsem ruce, ze kterých vylétli malé kůstky a slušnou rychlostí se vrhly proti němu. Chtěl jsem si vysloužit čas. Dostal jsem se z dosahu jeho písku. Soustředil jsem se. Ze země všude kolem mě začali ze země s rachotem vyjíždět kosti, menší i velké a v rychlosti zamořovaly okolí jako nějaký virus. Když se já nemůžu dotknout země, ty taky ne, kámo!

Klasicky jsem se ušklíbl, tím svým způsobem. Pečeť už mě zcela pohltila a kontrolovala, ale ne mojí mysl. Vlastně vždycky jsem byl hroznej lucker. Štěstí se mi odmalička lepilo na paty, nadaný, s přáteli vždy po svém boku. Procestoval jsem svět jen s batůžkem na zádech, poznal a zažil věci o kterých se jiným jen sní. Ale mé štěstí netrvalo věčně. Zamilovat se do psychopatky a věřit, že spasíte její duši, to byl můj největší životní průlom. A i přesto všechno, přesto, že mě donutila odnést našeho syna, zabít mého nejlepšího přítele a tím i sám sebe. I přesto jsem jí stále miloval. Tsh, tak lépe to dopadnout nemohlo. Asi jsem doopravdy zešílel, story jak pro telenovelu.
Tělo mi automaticky reagovalo na Kamiho útok a začalo se bránit. Kami byl jako tornádo, v boji neúprosný, nemilosrdný. Vždy kosil své nepřátele jednoho po druhém. Když jsem ho potkal, byl to jen člověk bez rodiny, bez cíle a bez přátel. Ale já si toho protivného a drzého flegmatika tak oblíbil, že se z něj stal řadový konožský ninja! Najednou měl všechno, o čem vždycky při opileckém dýchánku ať už chtěl nebo ne, básnil. O ponících, dětech, manželce s velkýma kozama. Hrklo ve mě, že mu to teď všechno chci vzít. Nezasloužil si to. Ani jeden z nás.
Moc dobře znal mou slabinu a používal ji proti mě. Proti jeho projektilům jsem vyslal své jehlice a odklonil tak jejich směr, ale jasně, to mělo být jen na odreagování. Nestihl jsem odklonit všechny a radši si nechal prošpikovat pravou ruku jeho projektily, nepříjemně jsem syknul, ale lepší než být zaživa propodán kostmi ze země! Ale bylo by to cool, to rozhodně! Z místa na kterém jsem byl jsem seskočil dolů k vodě, kde jeho kosti tak mocné nebyly. Ale stejně tak ani můj písek, mělo to teď být fér. Oba dva s čistým štítem. Stačil jediný pohled do jeho očí a jeho duši jsem měl jako na dlani. Jako kdyby tenhle boj na život a na smrt vůbec neexistoval. A my jsme jen seděli v baru, popíjeli whisky a balili holky..
Pravou ruku jsem sotva cítil, řinuly se z ní proudy krve, jak mi jeho kosti provrtaly skrz na skrz. Chtěl jsem mu ale odepřít i jeho křídla, nejenom zem, a proto se nad námi zatáhlo, na obloze se začal formovat hustý tmavý mrak plný Satetsu.
"Budu na tebe koukat z nebeskýho báru kámo a pít za tebe!" Usmál jsem se na něj.
"A nechci pohřeb prosímtě, ale nějakou krutou párty!" Sentimentální řeči? Ani náhodou, my jsme se smrti nebáli! My jsme jí šli naproti!

Díval jsem se na něj a přestože jsem nehnul ani brvou, pečeť, pomalu pohlcující jeho tělo, mě značně vyvedla z míry. Věděl jsem, že ji má, o to nešlo, ale nikdy jsem jí neviděl. Nechápal jsem to, že se můj nejlepší kámoš mohl tak šeredně splést a nechal se zlákat sliby té rusovlasé coury. Měl jsem s ní čest jen párkrát a to ještě ne osobně - prostě během boje, ale i tak jsem to nechápal. Byla krásná a nebezpečná, o tom žádná. Možná byla svůdná ta představa sbalit takovou mrchu, jenže v týhle bylo něco extra zkaženýho. Zavrtěl jsem hlavou. Osud je asi někdy svině, co nadělat.
Překvapeně jsem přimhouřil oči, když jedna ze střel skutečně zasáhla cíl, ale chápal jsem, že si Daiki radši vybral tohle, než ze sebe udělat stejk. To zranění ho ale nemohlo ohrozit. Nedokázal jsem do toho dát sto procent. Netvrdím, že jsem se držel zpátky a že kdybych chtěl, zkosil bych ho jedním úderem (což on s tím jedem mimochodem mohl), ale nějaká, říkejme tomu mentální zábrana, mi bránila. Jako bych čekal, až použije něco epického, něco nepřekonatelného, čím mi dokáže, že si ze mě nedělá prdel.
Taky jsem se toho vzápětí dočkal. Seskočil k vodě a hned po tom se na nebi začal formulovat šedý mrak. Nespokojeně jsem zabručel. Měl jsem tu sladkou výhodu, že jsem jeho techniky znal. A tahle byla zkurveně otravná! Seskočil jsem dolů za ním.
"Ještě jsem tě nezabil." oznámil jsem na mě až příliš ochotně. Nikomu jinému bych tohle neřekl, to spíš ty kecy, jak to má spočítaný a bla, bla, bla.. Jenže mě hlavou vířilo, že žádný nebe neexistuje a tenhle blbej, leč upřímnej kluk se nikdy nedočká svýho spravedlivýho ráje s usměvavou Tsukiko a synem vyvádějícím kraviny jako kdysi on. Chvilku mě ta idylická představa - jak sedíme na verandě našeho domu, spokojeně grilujeme, holky se smějou v kuchyni a naše děti se honí po trávníku, úplně odrovnala. Jenže já jsem nebyl jen tak nikdo. Byl jsem král ignoru.
Moje kosti začali růst všude kolem mě, obrovské pole, kam jsem se mohl schovat, až z nebe začne pršet smrt. Zvedl jsem k němu pohled a kosti z mého předloktí se vysunuly jako harpuny. "Ale nemám k tomu daleko."
Lehce jsem se ušklíbl. Grilovačka a ráj nebudou, nevadí. Ber co je. Stejně jsem si vždycky boj užíval ze všeho nejvíc. "A neboj se. Bude to párty století - crack, kurvy a tvoje fotky po ránu všude kolem!" rozeběhl jsem se na něj.