Les Smrti - řeka

First topic message reminder :



Na první pohled poklidná říčka. Jen do té doby, než do ní vlezete...

Dal jsem pokračoval v masáži... Ne, sám jsem ty svitky a ni neviděl... Takže máš asi pravdu, možná v jiných částech lese, ale opravdu netuším kde... usmál jsem se

Ale nic extra, jen menší rodinná hádka... řekl jsem ironicky a stále Roku masíroval...

No řekněme, že měl Fu setkání po letech se svou milovanou starší sestrou... Víc ti toho neřeknu, protože je to Fujinova osobní věc a je pouze na něm jestli ti to řekne... Usmál jsem se a dál Roku masíroval...

Ne s těmi to nemělo vůbec nic společného... pobaveně jsem se usmál a dál pokračoval v masáži (zatraceně dlouhá masáž celou noc )

Došel jsem ke vchodu jeskyně za nimi a všiml sem si toho kluka kterého jsem viděl u vchodu do lesa."Vlk je vycítil jen k nějakému komplexu jeskyní dál jsem ho posílat nechtěl. Bude ten uvnitř vpořádku ? "

Pozrel som k tomu čo som ho už v tedy stretol a potom k Tasherovi .
"Tak ... vadilo by ak by som sa pripojil k vám ?
Možno by to zlé nebolo nie ?
Kto viek koho tu stretnete ."

Poslouchala jsem toho kluka a pak se jen obrátila na Tashera.
Uhm, díky, je to moc příjemné, ale už by jsme zase měli soustředit na les, ta masáž byla úžasná a vůbec se mi jí nechtělo ukončovat, bohužel jsme ale byli uprostřed chuninských zkoušek a Tasher byl momentálně mimo jiné v jiném týmu, ikdyž to bylo asi tak poslední, co mě trápilo. Když Tasher skončil obrátila jsem se na toho kluka.
No, co jsem včera viděla účinky té Tasherovi masti, tak by Fujin měl být v pořádku.
Pak jsem se zamyslela nad polohou těch dvou.
Hmm, v jeskyních říkáš? Rozhodně by jsme je neměli spustit z očí. Vsadím se, že se ta holka bude chtít ještě vrátit, na chvíli jsem se odmlčela.
No, nemyslím, že by jsme si mohli momentálně dovolit napadnout je a využít momentu překvapení. Co si o tom myslíte vy? podívala jsem se na ty tři.

Už chvíli jsem jen tak ležel a poslouchal o čem se baví ti venku. Byl jsem z toho všeho zdrcený. Ten vždycky usmívající Fu byl rázem pryč. Na tváři se mi nevykouzlilo ani malé pousmátí. Vždycky jsem si myslel, že až se zase jednou shledáme, vše se zlepší...budeme šťastní, že jsme zase spolu...otec, když uvidí svou ztracenou dceru, tak zase bude takový jako předtím...jak já byl, tak strašně pošetilý...vždycky jsem se jen usmíval...bral všechno optimisticky...tento sen mě držel...to bylo moje světlo v temnotě spolu z Tascherem, který mě pomohl...ale teď...teď uhasíná...a naděje, že to tak bude...je...je mizivá... I když jsme nechtěl z očí mi začali téct pramínky slz. Byl jsem člověk, který skoro nikdy nebrečí, ale teď...Někdy mě uklouzl tichý zvuk a já jen doufal, že to ostatní neslyší. Budu pro ně jenom pouhý slaboch...

Když jsem mluvila o Fujinovi, napadlo mě, že bych ho měla jít zkontrolovat. Seskočila jsem dolů do jeskyně a všimla si, že už je vzhůru.
Hmm, dobré ráno. Jak se cítíš? zkoumavě jsem se na něj podívala.

Jen jsem sebou trochu trhl a hned se snažil nenápadně otřít slzy, aby neviděla, že jsem brečel."Ehm...d-dobré ráno...j-jo...dobře..." Vypravil jsem ze sebe trochu rozpačitě a raději se díval opačným směrem, než byla Roko, aby si ničeho nevšimla.

Choval se nějak divně. Naklonila jsem hlavu na stranu.
Vážně? No ... tak dobře ... došla jsem až k němu a sedla si vedle něj.
A co teď teda hodláš dělat?

Ucítil jsem ji vedle sebe a jen jsem k ní na chvíli zvedl hlavu."N-no...já nevím...opravdu nevím..." Řekl jsem potichu. Vůbec jsem nepomyslel, jak by to mělo jít dál, protože se mi hlavou honil stále ten včerejšek. Musel jsem na ni myslet, ale to byla právě ta chyba.

Zamyslela jsem se.
No, víš, ta holka, ehm, tvoje sestra, řekla bych, že se určitě ještě objeví, podívala jsem se ke vchodu.
My jsme sice zjistili jejich polohu, ale momentálně nám to může být dobré leda tak k tomu, aby nás nepřekvapili, kdyby se rozhodli zaútočit. A navíc... povzdechla jsem si. Je tu ta záležitost se svitky, ikdyž ti to možná teď může přijít druhořadé, tak je to ta hlavní věc, kvůli které tu jsme.

Pomalu jsem se posadil a podíval se na ni. Najednou jsem zapomněl, že jsem před chvílí brečel. Souhlasně jsem na vše přikývl."Souhlasím z tebou a i když nám Tascher a ostatní pomohli, musíme se teď od nich oddělit. Vím, že jsme přátele, ale teď jsme proti sobě v jiných týmech a to musíme brát v potaz. Jít zkusit najít někde ty svitky a zamaskovat za sebou stopu." Mluvil jsem monotoně, ale vážně."Tohle snad všichni pochopí...já za námi zamaskuji pomocí větru pach, aby nás nemohli vycítit a ty čakru, aby nás nemohli podle ní najít, ano?" Pomalu jsem začal balit věci a rozhrnovat už vyhasínající ohniště.

Přikývla jsem a vstala.
Hmm, tak fajn, jen je škoda tohohle úkrytu, rozhlédla jsem se kolem.
Ale pro jistotu pošlu za těma dvěma vydru, přece jen, nechceme přece, aby nás najednou napadli. Ta tvá sestra je dost silná, ale spíš mi dělá starosti ten druhý, zamračila jsem se.

Znovu jsem přikývl a dobalil věci. Už jsem byl připravený a mohli jsme rovnou vyrazit."Takže...můžeme jít. Asi se teda prozatím s nimi rozloučíme a budeme pokračovat v našem úkolu ne?" Už jsem stál před ní a díval se jí do očí. Pořád šel na mě vidět smutek a trochu rudé oči, ale to už bylo vedlejší.

Povzbudivě jsem se na něj usmála, bylo na něm vidět, že se necítí nejlíp. Pak jsem přivolala vydru, kterou včera zranil senbon. Vysvětlila jsem jí co a ona odběhla.
Tak a můžeme se jít rozloučit, vydala jsem se směrem ke vchodu.

Vydal jsem se taky ke vchodu za Rokou. Když jsme vylezli ven, bylo tam mnohem víc lidí, než jsem si pamatoval za včera. Všechny jsem projel pohledem a kývl na pozdrav. Potom jsem se jen postavil před Taschera."Ještě jednou díky...ale teď už musíme jít...přeci každý má svůj tým a máme tu něco na práci...tak hodně štěstí a ať se ti vede..." Podíval jsem se na ostatní."Vám všem...příště se můžeme potkat už ve zlém..." Určitě každý pochopil, jak jsem to myslel. Potom jsem se jen podíval na Roku a pohledem ji naznačil, že můžeme.

Kývla jsem na Tashera.
Doufám, že se zase někdy po zkoušce uvidíme a díky za tu úžasnou masáž, zazubila jsem se na něj a pak jsem ještě mávla ostatním na pozdrav. Pak jsem se obrátila na Fujina.
No, tak razíme, ale pokud možno ne k jeskyním.

Ještě jednou jsem všechny proletěl pohledem, než jsem vystartoval podél řeky, směrem k centru lesa. Přitom jsem kličkoval mezi stromy, aby nemohli určit směr, kterým jsme se dali. Když jsme byli už hodně z dohledu a kolem nás byli jen stromy, zase jsem chytil hůl do ruky a začal s ní rychle točit. Pomalu se zvedal silnější a silnější vítr. Ten se pak jedním mávnutím 2x otočil kolem nás a rozletěl se na všechny strany. Odnášel náš pach pryč a zároveň ho roznášel po velkém prostoru lesa na všechny světové strany a zahlazoval tak stopy jak pachoví, tak i ty, co jsme mohli nechat na zemi, protože je rozfoukal. Když jsem skončil, dal jsem si hůl jen zpátky na záda a kývl na Roko."Tak teď ty..."

Zamyšeně jsem se na něj podívala. Hmm, nikdy mě nikdo neučil skrývat čakru, ale tohle by dost lidí mohlo zmást.
Přišla jsem k jednomu kamenu a pořádně ho napustila čakrou. Pak jsem ještě pomocí Samehady rozptýlila čakru všude okolo, do okruhu asi tak padesáti metrů.
No, tak, to by bylo, můžeme pokračovat, usmála jsem se na něj.

Taky jsem se jen tak trochu usmál. Nemohl jsem se přeci na ni celý den mračit. Hned jsem vyrazil zase dál a přemýšlel, kde bychom ten svitek mohli najít. Podíval jsem se na Roko vedle sebe."Co myslíš, kde bychom teď měli začít co?" Zeptal jsem se jí a dál nad tou otázkou přemýšlel. Aspoň na chvíli jsem mohl zapomenout na včerejšek.