First topic message reminder :

"Proč?" nechápavě jsem na něj zamrkala dlouhými řasami. "Jsi přece můj sensei, jsem na to hrdá!" odporovala jsem přesvědčivě.

Roka, Naruto i já jsme dorazili domů. Oba zamířili do volných pokojů a já do toho svého. Ani nevím kdy a jak rychle, prostě jsem usnula.

Vzbudily mě paprsky slunce dopadající na mou tvář. Pootevřela jsem oči a zadívala jsem se z okna.
Mám špatný pocit, když jsem pryč z vesnice, co když se tam něco stane?
Povzdechla jsem si, vstala a šla jsem se upravit. Pak jsem sešla dolů do kuchyně. Někde jsem tam našla papír a něco na psaní. Pochvíli už ležel na stole hotový vzkaz.

Spoiler:

Odešla jsem z domu a vyrazila do Kiri.
(přesun)

ja som vstal a siel som sa pozriet ci tu je niekto hore v tom som videl vzkaz
TO ma nemohla zobudit?
Dlho som nerozmyslal a rozbehol som sa prec odtialto
presun

Celý den jsem zůstala v domě, přečetla si i dopis Roky. Jen jsem ho s povzdechem nechala ležet tam, kde byl. Nemohla jsem to tíživé ticho v celém tomhle domě už vydržet. Posbírala jsem si zbraně, svitky a vydala se pryč. Tam, kde mi je vždycky nejlépe.
(Přesun)

Vešla jsem do domu, zabouchla dveře. Nečekala jsem na nic, nesundala si plášť nic,.. zamkla jsem se ve své sklepní laboratoři a začala pracovat. Věděla jsem, že musím své loutky zdokonalit, abych byla schopna zvládnou tenhle úkol.. stejně jako jsme musela zdokonalit sebe...

Přišel jsem se skopenýma očima do domu a zabouchl dveře.Bezeslova jsem vykopl dveře,sestoupil po schodech dolů,dokud jsem ji nenašel.Přišel jsem k ní,hodil první co jsem našel na zemi do dveří,aby se zabouchly a položil na ní ruku.''Co se dějě?''Řekl jsem smutně a pokusil se o úsměv.

Byla jsem hotová. Unavená, skoro bez chakry... ale hotová! Se vším... v hlavě jsem měla vymeteno, jako bych už ani nežila, jako bych byla dávno stroj, ničící nástroj pomsty. Tupě jsem seděla a dívala se před sebe. Nic už jsem necítila...
Zvedla jsem k němu oči. Prázdné, kalné... "Je konec..."

S rukama v kapsách a neurčitým, skoro nic neříkajícím výrazem ve tváři. Možná i zamyšleným, což rozhodně nebylo normální jsem se zastavil přede dveřmi domu. Zabouchal jsem na ně, strčil ruce do kapes a propaloval pohledem zem, dokonce i pomyšlení na Dango knedlíčky mě přešlo, i když dal bych si!

Šoupl jsem se k ní,přičemž jsem plnou silou hodil Katanu na dveře sklepa,tak aby sem nikdo nemohl.Pak jsem ji objal a přitiskl k sobě.''Nikdy tě neopustím..Nevím co se stalo ale nepustím tě!''Řekl jsem se slzami v očích a nepouštěl ji z obětí.

Prkeně jsem seděla a dívala se před sebe. "Nemám šanci..." zamumlala jsem a vstala. Otočila jsem se k němu čelem. "Tohle všechno brzo skončí a já se neodmyslitelně ztratím v proudu dějin... chci abys věděl, že v mém životě, zvláště teď jsi měl obrovskou roli, znamenal jsi pro mě tolik, udělal jsi toho pro mě tolik..." natáhla jsem k němu ruku a přejela prsty po jeho tváři. "Milovala jsem tě už od začátku, kdy jsi mi ničil pověst..." pousmála jsem se. "Ale je na čase jít dál... beze mě!" naklonila jsem se k němu a lehce se dotkla rty jeho rtů.
Potom jsem se odtáhla. "Prosím... nech mě jít!" rozešla jsem se ke schodišti.

''Proč to děláš?''Řekl jsem spíše zoufale a prokousl si spodní ret.''ne-nechci nic ukončit..Miluju tě půjdu s tebou kamkoliv.''Cítil jsem ztékající slzy,a hned potom ji rychlým krokem chytil za ruku a stáhl k sobě.''Všechno co jsme zažily..To krásné,občas i nepříjemné..Všechno to chceš jen tak zahodit?''Díval jsem se do jejích prázdných očích,a nesnažil se zastavit tekoucí slzy.

"Naopak... chci si to všechno uchovat v srdci! Tak jak to bylo hezké!" usmála jsem se, tak nějak... rezignovaně. "Omlouvám se... ale jinak to nejde..." odklopila jsem zápěstí a natáhla jej před něj. Snesl se na něj modrobílý obláček štiplavého kouře, paralizující plyn... položila jsem ho na chladnou zem a naposledy pohledila po tváři. "Miluju tě..." zvedla jsem se, vyšlapala schody. Vytrhla jsem katanu ze dveří a vyšla do bytu.

Nervně jsem přešlápl na místě a něco si zabručel pod vousy.
Haló, tady žijící a racionálně uvažující osoba, vevnitř to asi všechno vymřelo.
Povzdechl jsem si a znovu prudce zabouchal na dveře.
Než vy sem dojdete, stačil bych sníst i housku se salámem! Opřel jsem se o futra dveří a čekal na někoho osvíceného, kdo mi otevře.

Slyšela jsem klepá-bouchání na dveře. Pomalu jsem k nim došla a otevřela je. "Da-Daiki?!" zírala jsem na něj. Sakra, co tu děláš, teď se tu nehodíš! Odejdi, odejdi!! "Ehmm potřebuješ něco?!" snažila jsem se znít klidně, ale hlas mi nepřirozeně přeskakoval.

Hmm, tak pubertu má už zas sebou, tím ten hlas nebude.
Uvažoval jsem rádoby logicky a pak se jen ušklíbnul.
"Ani pozdravit staré známé nemůžu?" Prostě jsem se vecpal dovnitř, i přes všechny protesty.
"Chtěl bych tě spíš o něco požádat.. PiliKKo.." Začala jsem a kecnul sebou na gauč. Osobu spící na zemi jsem náležitě ignoroval. "Jo a nestalo se něco? Zdáš se mi bledá!"

Těkala jsem očima po pokoji. "N-nic se neděje... co jsi potřeboval?!" možná jsem mluvila moc... rychle a překotně? Nasucho jsem polkla. Uklidni se Pilikko!

"Noo.." Podrbal jsem se ve vlasech a sundal si mikinu, kterou jsem odhodil stranou. Odhodlával jsem se k tomu dost dlouho, takže bez zbytečných okolků.
"Chci vědět, jak s tím dokážu zesílit, chci vědět, co všechno mi může poskytnou.." Ukázal jsem jí krk, kde se tkvěla černá pečeť.

Stála jsem tam neschopná slova. Došla jsem k němu a prsty mu přejela po černých tečkách. "Ty... ty jsi... jak... jsi.. kdy...?" sesunula jsem se před něj na zem a sklonila hlavu. "To je špatně! Ne jen Amayo, musí si vzít i tebe?!" vrčela jsem jako smyslů zbavená.

Došla jsem se sklopeným pohledem až dolů, ovšem všimla jsem si světla vycházejcího zevnitř. Že by?! Opravdu? To..! Neschopná vlastních myšlenek jsem prudce otevřela dveře sledovala černovlásku před sebou, neschopná slova či pohybu, jen úlevného úsměvu, který se mi rozlil na rtech.

Viděl jsem, jak se sesunula k zemi.
Eh?
Okamžitě jsem se otočil a kleknul si k ní.
"PiliKKo, co se stalo prtě?! Kdo ti zase ubllížil?" Ptal jsem se jí.
JÁ věděl, že to říkat nemám, ale lepší než jít za ní!
"Co je s Amayo, no tak.." Konejšivě jsem svou kamarádku z dětství pohladil po vlasech, no na to si všiml i Yoko ve dveřích.
Tým opět pohromadě.
Ušklíbnul jsem se a doufal, že se mi nesesype ještě ta druhá, to už bych opravdu nezvládal s mými utěšovacími schopnostmi!

"Má jí Tsukiko..." vykřikla jsem zoufale a dala si ruce před oči. Pak jsem si všimla jeho upřeného pohledu a obrátila se. "Yoko?"

"Tsukiko.." Procedil jsem a vzpomněl s na červenovlásku.
Tsukiko, proč ničíš životy ostatním? jen jsem stiskl ruce v pěst a postavil se, dál jsem zarytě mlčel, což bylo vážně divný.

Neudržela jsem se a černovlásce se rozběhla, načež jsem jí objala a tiskla k sobě. "Pili-chii, Pili.. Měla jsem o tebe takový strach, jsem.. jsem ráda, že jsi tady. a.. a.." Všechna slova mi došla, jen jsem ji k sobě dál tiskla, přišla mi divná, ale v tu chvíli jsem věděla jediné, ona stále žije..
Po chvilce jsem se odtáhla a postavila. "Pili, kde jsi byla, co se stalo? Povídej, prosím.." Vyzvala jsem jí přímo naléhavě a zoufale.

Z očí mi tekli slzy. Už jsem se neuměla tvářit hrdinsky... ne před ní! Sesypala jsem se jí do náruče a všechno jí vysvětlila. Moje úkoly a pokyny... můj konec!

Můj výraz se pomalu měnil v překvapený, až v opravdu zoufalý. Cítila jsem tu tíhu celé té situace, to celé se mi přehrávalo v hlavě stále dokola. Nikdy nebude mít klid.. Pili.. Hladila jsem jí po vlasech a utěšovala, ale na slova jako "bude to dobré" jsem se nezmohla, ne teď, kdy jsem nevěděla, co si sama mám myslet.
"Já, dobře.. Půjdeme.. Půjdu s tebou kamkoliv Pili a ty to moc dobře víš. Neopustím tě.." Pokusila jsem se o úsměv a setřela jí neposedné slzy z tváře. V tuhle chvíli nám nezbývalo nic jiného než.. Bojovat!