Tréninkové místnosti

''Použijte toto''podal jsem senseiovi papírek s nápisem PEČEŤ

Podívala jsem se, co se to tam děje. Tomu chlapci s broukama se objevovaly po těle nějaké odporné čáry. Proboha, v jakém týmu to jsem.. pomyslela jsem si a přejela si rukou po obličeji.Hmm, tak jsme snad skončili.
Vyskočila jsem na strom a sedla si na větev.

''vypadám snad jako někdo kdo to umí použít ?'' zažertoval jsem ''ale nuže dobrá'' aktivoval jsem pečeť

a čáry zajely zpět pod tričko ''děkuji vám,ale pořád mám vyčerpanou všechnu čakru prosm nechte mě tu odpočinu si a bude to v pořádku doufám ''

''jasně jasně, dělej si co chceš'' postavil jsem se ''budeš zítra v pohodě ? máme první misi''

''Snad..eeh Snad Ano,v kolik a kde?''ale než stačil sensei něco říct usnul sem

Mávla jsem na ně a šla už radši domů (To byl ale pěkně nudnej souboj. )
(ještě nepřesun )

(toto neříkej, senpai by mohl být smutný >https://nsgoon.forumczech.com/t1255-tym-2#86271< )
''Zapomeň na to že ti budu mávat'' Zafinu a po té jsem si hodil Shikiho přes rameno a přišel jsem i s ním Takuovi, položil jsem Shikiho na zem a po té jsem si sedl na zem též, chytal jsem se chvíli odpočinout a přemýšlel jsem nad tím co udělám s těma dvěma

Pomalu jsem došla do tréninkových místností.
Zaregistrovala jsem pár lidí, které jsem neznala. Na ty spící jsem se pousmála.
Kolikrát já tu usnula... Ale to je minulost.
Připadala jsem si jinak. Jako kdyby mne to dlouhé uvažování proměnilo, jako kdybych... Z vteřiny na vteřinu dospěla. Divný pocit pro někoho, kdo byl odjakživa ztracen ve snech.
"Zdravím." tomu, co byl vzhůru jsem kývla na pozdrav.
Ani jsem nevěděla, co tam dělám.

''Nápodobně'' prohlédl jsem si obrys shijin, byla zde již velká tma
(Promiň že píši tak pozdě psal jsem hodnocení mým žákům)

Mírně jsem se pousmála, i když jsem pochybovala, že to bude vidět.
"Zvláštní den..." nadhodila jsem.
Nebo spíš noc.
"Genini?" otázala jsem se a přemítala nad tím, jestli by je neměl někdo odnést někam do tepla. Nebo je vzbudit a odvést do tepla.

Vyšplhala jsem na jeden ze stromů a uvelebila se na větvi. Opět jsem si začala pohrávat s květinou, která tvořila impozantní osvětlení celého stromu.

''jojo, celej den jsem trénovali'' usmál jsem se a většina mého oblečení byla od boje rozřezaná a sem tam byli i krvavé rány, jakmile Zafina osvětlila strom mohl jsem pohlédnout do jejího obličeje, který jsem nepoznával ''jsi z konohy či vodkud ?, bylo by slušný se představit''

"Hyuuga Shijin, těší mne." zaujatě jsem si ho prohlížela, všimla si šrámů a jemně zkousla spodní ret.
"Nic mi do toho není, ale popravdě nemohu se na vás takhle dívat. Smím vás ošetřit?"
Ah, jsem ráda, že jsem medik...

''jsem v pohodě'' odsekl jsem chladným tónem a zavřel jsem oči, po té jsem jedno oko otevřel a tím jsem si ji prohlížel takže uživatel byakuganu, ti kteří získají svou sílu již při narození a nemusí si jí nijak vydřít, jsou to géniové, avšak neprávem

"Ale já bych stejně byla ráda, kdybyste mi to dovolil." pokrčila jsem rameny a odvážila se i přes zjevně odmítavý výraz přijít blíž.
"Zdá se mi, že vám vadí má přítomnost a to mě nutí přemýšlet nad tím, co jsem vám provedla. Mimochodem také byste se mohl představit."

''Azuma'' řekl jsem chladným a podrážděným hlasem ''a nezdá se ti to, opravdu mi vadíš'' dodal jsem ihned

"Tím jste mi neřekl, proč vám vadím." přimhouřila jsem oči.
Možná právě pro ten tón, kterým se mnou mluvil jsem se nehodlala jen tak vzdát.

''jsi Hyuuga, narodíš se s jednim kolečkem na víc, zatímco ostatní si to kolečko co vy máte vod svího narození, musí podstivě a pracně vydobýt.. ts, blbí hyuugové'' mluvil jsem stále nehezkým tónem

"No tak, sensei, nebuďte na ňu tak zlý."
Ani nevedno kedy, no bol som už hore.

Ve chvíli, kdy to řekl jsem s sebou prudce trhla.
"Netušíte, o čem mluvíte." šeptla jsem.
"Za to kolečko na víc, jak říkáte, se tvrdě platí. Po Byakuuganu lidé toužili, šli za ním přes mrtvoly. Naše rodina byla ještě nedávno rozdělená a pořád je plná bolesti. Co je to talent, když se musíte bát, že ztratíte svou rodinu ze dne na den jen kvůli němu?"

''položím ti otázku, která rozhodne o tom jak se k tobě budu chovat'' prohlédl jsem si jí ''poděkovala jsi někdy tvému otci či matce za to že tě splodily do tak vyjímečného klanu ?''

Smutne som pohliadol k zemi.
Nech si o mne myslia čokoľvek, ale má pravdu. Rozumiem jej.
Následne som sa zasa nahnevane pozrel na Azumu.
Čo to s ním sakra je?!

Toto mne vskutku zarazilo.
"Děkovala jsem jim za to, že jsou. Můj klan je vyjímečný, ale hlavně tím, že po mých očích pořád někdo jde." dívala jsem se na něj a i uprostřed mluvení přemýšlela o odpovědi.
"Děkovala jsem jim ne za svůj původ, ale za to, že díky svým očím mohu ochránit své blízké. Nejsem silná, ani si nepřipadám jako správná Hyuuga, ale jsem hrdá na svůj klan a na to, že už vím. Už vím, že dokáži své oči správně využít ve prospěch své vesnice a svých přátel. A oni vědí, že je to jejich zásluhou a díky jejich tréninku."

věnoval jsem jí úšklebek
''možná pro tentokrát udělám vyjímku'' začal jsem mluvit normálním hlasem který nebyl o moc lepší než ten rozhněvaný, byl stále chladný ''zapomeň ale na to že když jsem s tebou za dobře že se vod tebe nechám vyléčit, nic mi není'' měl jsem říznutý hrudník, okopaná záda, propíchlou ruku a nohu a k tomu několik šrámů od kunaiů, avšak na mé tvářit nebyla znát žádná bolest vypadalo to jako bych tyto rány necítil