Tréninkové místnosti

Na Nawakiho jsem se pousmála asi jako kdyby byl slabomyslný.
"O Naomi neříkej ani slovo. Nesaháš jí po kotníky. Ke zbytku ti nemám moc co říct. Změň své chování, přestanu ti nastavovat zrcadlo."
"Katashi, pojďme jinam." pravila jsem a dala se na cestu tak, aby mi stačil.
Přesun.

Pousmál jsem se.Ta jejich hádka se mi nějak líbila.
"Hai...Mikomi-sensei" řekl jsem s mírnou radostí v hlase a vydal jsem se za Mikomi-sensei.*Yosh....klid od všech...to se hodí...možná bychom mohli....no...ale ne...určitě ne...* pomyslel jsem si smutně.

Přesun

"Naomi poznám až moc dobre ale vy Hyuugovci ste boli vždy takýto"
ZAsmial som sa a mávol rukou.
Sharinganom som sa pozrel na Azumu.

žhaví konec cigarety začal nawakimu pomalu zapalovat plášť xD
''tak já už taky půjdu'' řekl jsem mile a s úsměvem na tvářit a odešel jsem pryč, tedy spíše odběhl jsem pryč
- přesun

(JA plášt nemám xD)
Povzdychol som si.
(Presun Tsuki)

Přišel jsem na cvičiště a rozhlédl se kolem sebe. Není možné. Takový klid tu často nebývá. Přešel jsem k vodě a lehl si na břeh. Nejlepší místo na odpočinek, ale jen když tu je klid. Usmál jsem se a spokojeně zavřel oči.

Pomalu jsem vstal a šel pryč. Konec odpočinku. (přesun)

Přišel jsem na cvičiště a na mně nešlo poznat že jsem celou noc nespal.Přišel jsem vodě.Šel jsem si odpočinout , ale do vody jsem vešel v oblečení.Nějak jsem na to zapomněl.Zavřel jsem oči a uvolnil jsem se.Hlavu jsem zvedl a koukal jsem se na nebe.Pak jsem se pořádně nadechl a několikrát jsem se potopil.Když jsem se vynořil , tak jsem viděl že voda kolem mně je trochu červená.*Zase mi z toho teče krev??To není možné* poškrábal jsem se po hlavě.*Hmmm...Mikomi-sensei měla pravdu...zahojilo se to vážně rychle.* pomyslel jsem si a pousmál jsem se avšak pak můj úsměv zmizel.Podíval jsem se na své ruce a zjistil jsem , že ta krev není z nich.*Hmmm...tak z čeho mi ta krev teče.* prohlédl jsem si své tělo ale to bylo úplně v pořádku.*Hmmm...tak nic...jdeme trénovat!* dodal jsem a vylezl jsem z vody.Trochu jsem se otřepal a přešel ke kládám.Začal jsem do nich bušit dokud jsem do nich nevrazil každou rukou 500 krát (takže dohromady 1000 úderů )

Pyšně jsem stal před kládou.Povedlo se mi to , ale ruce mám na několik hodin , možná i na den nepoužitelné.Cítil jsem jak ze mně síly bleskově mizí.Snažil jsem se to rozdýchat , ale nijak moc mi to nešlo.* Ksoo!!!Musím se sebou něco udělat...Možná....možná by pomohla Bojová pilulka kterou nám dal Itachi-san....ne...to ne...nemůžu jí...použít kvůli....takové....blbosti....to by...to by bylo mrhání...mrhání vážně věci kvůli hlouposti * pomyslel jsem si , a s těží jsem to rozdýchával.Doplazil jsem se pod jeden strom kde jsem se pohodlně opřel o kmen.*Musím si...alespoň na chvíli....odpočinout...jinak...jinak to asi nevydržím * pomyslel jsem si a zkusil jsem úplně vypnout.Zavřel jsem oči a přestal jsem vnímat všechno , kromě únavy.Tu jsem bohužel pořád cítil.*Stačilo by mi....5 minut...to bych možná pak zvládl dojít do Konohy....kso...to je bolest* dodal jsem a pak už jsem jen odpočíval.

Doběhla jsem na cvičiště. Miya byla doma s Julií, tak jsem si mohla jít zatrénovat. Všimla jsem si kluka, co se mnou měl mít včera hlídku. Mávla jsem na něj a přešla k široké kládě, co byla v zemi. Byla jsem od ní asi 12 kroků. Přikrčila jsem se, vzala do každé ruky kunai a připravila se. *Fžůůůůůůh* Svištěla jsem strašně rychle ke kládě a začala do ní ještě rychleji sekat těmi dvěma kunai. Za chvilku jsem přestala a v kládě byl vyřezán obrázek našeho Hokage. (Toho "bývalého") Popošla jsem zase dál a tentokrát vzala shurikeny. Tři do každé ruky. Opět jsem se přikrčila. Ha! Zakřičela jsem a hodila jeden shuriken. Wua, Hayaa! Křičela jsem dál a hodila další dva. Zbývaly tři. Vyskočila jsem do vzduchu, udělala salto a po jednom je hodila. Doskočila jsem na zem. Obrázek Hokageho byl probodaný shurikeny. Zasmála jsem se, shurikeny vybodla a vzala si je zpět do pouzdra. Chvilku jsem si protahovala prsty a pak jsem začala skládat pečetě. Katon: Endan!! Z pusy jsem následně vyfoukla na kládu ohnivou bombu. Obrázek Hokageho byl teď spálený. Zasmála jsem se ještě víc a řekla : Pořád jsem dobrá! Chvilku jsem tam ještě trénovala, protože jsem neměla co dělat, ale pak jsem už šla pryč. -přesun.

Po 20 minutách jsem se probudil.Cítil jsem , že už dokážu chodit , ale bolest neustala.*Kso...to je bolest!Kéž by...kéž by....kéž by ta bolest konečně přestalaaaa!!!* pomyslel jsem si a chytil jsem se za hlavu , protože ta mě ze všeho bolela nejvíc.*Musím najít....najít nějakého doktora....ten by mi doufám mohl pomoct....teď jen dojít do Konohy...to mi asi bude dělat menší problém...nemůžu ani stát natož chodit....co se to pokouším dokázat??Proč tohle všechno dělám??Proč sakra?!?* pomyslel jsem si naštvaně a praštil jsem pěstí do stromu.*Já do té Konohy musím dojít!Nemůžu tady zůstat....Musím vyhledat doktora...a poprosit ho o pomoc!* dodal jsem a s bolestmi jsem si stoupl na nohy.Pomalým a kulhavým krokem jsem se vydal do Konohy.

Přesun

Dorazil som na tréningové miesto .
Pre zmenu na Ronguovi .

Zoskočil som .
"Juunin bunshin !"

"Gatsuuga !"
Ozvalo sa v pár sekundách na to čo sme sem prišly .
Potom som sa pozeral okolo .
"No tak ešte sme to nezabudli no ."
Namieril som ruku pred seba a od seba .
Rongu sa už kryl .
Vystrelil som obrovský plameň na dve strany .

Zasa sa hráš z ohňom Ryuuji ?
Áále kdeže len skúšam že či mi to ešte ide asi si pôjdem po misiu ak sa tu niečo nezačne diať tak sa zbláznim a spravím si misiu sám .

Tma. Nic než tma. Měla jsem zavřené oči a okolo mně byly v kruhu figuríny. Yósh!! Zakřičela jsem přes celé cvičiště a roztáhla ruce. Hoa, Hač, He-e-ee... HOAAA! Vykřikovala jsem, když jsem rozkopávala všechny figuríny. Místo mého křiku bylo slyšet jen křupání figurín a jak dopadaly na zem. Kolem mě už byly jen stojany s kousíčkem figuríny. Začala jsem se vydýchávat..

* Yosh...takže trénink....včera jsem si domlátil ruce a myslím že dneska použitelné ještě nejsou.....takže nohy.... * postavil jsem se před mou oblíbenou kládu , ve které bylo už několik děr a vyhloubení z mých útoků.Hluboce jsem vydechl.Ukročil jsem dozadu o několik kroků.Pak jsem se proti kládě rozběhl a začal jsem do ní zběsile kopat.* Včera bylo 1000...ale kopy jsou těžší takže těch jen 500 * pomyslel jsem si a dál jsem do klád kopal.

Přišel jsem na cvičiště a sedl si opět do tureckého sedu pod nejbližší strom. Zavřel jsem oči a poskládal pár pečetí. Hm, pořád na stejném místě jako včera. Co asi tak může chystat? Po chvíli jsem zase oči otevřel a začal trochu rychleji dýchat. Opřel jsem se o strom a odpočíval.

Po 500 kopech jsem si sedl na kládu a odpočíval jsem.* To by chtělo najít i něco jiného na trénink , než jsou pořád pěsti a kopy....chtělo by to najít někoho kdo by mi pomohl když je teď Mikomi-sensei v nemocnici....ale kdo by měl čas * pomyslel jsem si a až pak jsem si všiml toho chlápka , který přišel pro Mikomi.* Hmmm...možná on by mohl....nezjistím to pokud se nezeptám * pomyslel jsem si a z klády jsem seskočil na zem a přišel jsem před něj.
" Promiňte....mám otázku...myslíte že byste mi mohl pomoct s tréninkem??Můj sensei je totiž v nemocnici a já nechci pořád opakovat to stejné dokola a dokola "

Došla jsem do tréninkových místností a Katashimu i Seitovi kývla na pozdrav.
Už se mi dařilo trochu se usmívat.
Dnes je... Špatný den... Ale zvládnu to.
Postavila jsem se kousek od nich a přemýšlela.

Přišla jsem na důvěrně známé místo a aktivovala byakugan. Nic se nedělo, nepozorovala jsem žádné změny. Tohle tedy vypadá dobře.



Slyšela jsem, že pečeť dává nositeli větší sílu. Někteří lidé díky tomu získali opravdu obludné schopnosti. Jak by to asi vypadalo se mnou? Zavrtěla jsem hlavou. Vždycky jsem si přála zesílit jen poctivým tréninkem. Ne jako jistí lidé, kteří si implantují kdeco a pak...

Ze skladu jsem vyštrachala jednu poničenou dřevěnou figurínu, kterou jsem dodělala.


Pak mě ale zase začalo divně cukat v rameni. Dobrá, pro dnešek dost... Ale kdyby došlo na skutečný boj... co by se stalo?

U jedné z figurín jsem spatřila známou postavu.
Měla jsem pocit, že mám vidiny.
Ano, toho jak jsem neschopná... Kdybych byla schopnější...
V tom mi došlo, že vidina by jisté věci nedokázala.
"Mi.. Mi.. Mikomi-neesan!" pevně jsem ji objala a nehodlala ji pustit.
"Co tady děláš? Ještě ráno jsi... Jsi se vůbec nehýbala!"

Pousmála jsem se a nechala se objímat.
"Shijin, byla jsem jen v polospánku, měla jsem trochu horečku, která už naštěstí klesla, ale jsem v pořádku. Dostala jsem se z toho."

"Ehm..." odtáhla jsem se.
"Ale neměla by ses přetěžovat." rozzářila jsem se.
Měla jsem takový strach...
"Jak se ti to vlastně stalo?" zadívala jsem se na ni zvláštním, mírně krvelačným pohledem.
"A víš, že... Tedy určitě to víš, ale z jakého důvodu máme nového Hokageho?"

Pousmála jsem se a tvářila se, jakože se nic zvláštního nestalo.
"Na Konohu zaútočil nepřítel. A zkrátka mě označil touhle pečetí. Nicméně hlavní je, že jsme vesnici ubránili. Na nějakou dobu bude klid. A náš Hokage je právě na důležité misi. Je dost daleko a na dlouhou dobu, proto zastává funkci Itachi."

Jen jsem se pousmála, to mě uklidnilo.
"Ah tak... Vrátil se Nawaki a pořádně mne vyděsil." ušklíbla jsem se.
"Mimochodem, tvůj student - Katashi, za tebou několikrát byl. Doufám, že nevadí, že jsem ho poslala trénovat, nemohla jsem se dívat, jak se trápí..."

Oči se mi zůžily a já si povzdechla.
"Nawaki. Jestli se nám zase nacpe do baráku, tak se proletí. A je mi jedno že budu muset opravovat rozflákanou zeď. A to s Katashim je v pořádku. Jeho snad nic jiného než trénink nebaví."

"Ale ano baví." šibalsky jsem se na ni pousmála.
"Myslím, že tě rád pozoruje." zmínce o Nawakim jsem věnovala pozornost až nakonec.
"Nawaki je baka." pokrčila jsem rameny.
"Jeho odchod mi už přestal vadit před rokem a půl."