Trosky brány

Kashike

https://www.youtube.com/watch?v=LRLdhFVzqt4

Líně vysedávám na skále, která se tyčí nad bránou. V poslední době se toto místo stalo jedním z míst, kde trávím svůj volný čas. Přemýšlím a vyhřívám své stárnoucí tělo na slunci. Moje místečko je zvláštní, protože na něj dopadá slunce po celý den a já se tu sluním doslova jako ještěrka. Jeden malý uličník z vesnice, co se učí ovládat Doton, mi kámen upravil aby vypadal trošku jako křeslo a já si sem donesl i improvizovaný polštář. Pohledem líně přejedu údolí s bránou a v mysli mi probleskne vzpomínka.

Křik a krev. "Musíme tu bránu udržet!" volá můj vlastní hlas a já sleduji sebe a své přátele, jak bráníme otevírací mechanizmus brány. Ale proč? Vždyť útočí zevnitř. Co se děje?

Vzpomínka náhle zmizí. Rozplyne se a je pryč. Stejně jako události v ní. Tenkrát jsme selhali a stálo to nespočet životů... Zavrtím hlavou a setřesu ponuré myšlenky. Tohle už se nebude opakovat! udeřím vzteky do kamene až mi zabrní ruka. Údolím se ještě chvíli nese ozvěna mých slov.

Vrátila jsem se do míst, kde se měla už dávno tyčit vesnice. Mohla jsem tušit ze zpráv, že už zde tu krásnou vesnici neuvidím. Trosky a ruiny vyprávěly příběh, který se tu stal. Připadala jsem si provinile, že jsem odešla před tou katastrofou. Že jsem nepomohla. Ticho, které tu panovalo bylo zničující. Snad někdo přežil, někdo známí. Pomyslela jsem si a dívala se kolem. Na chvíli jsem si vyhrnula kápi, abych viděla barvy v okolí. Ale šeď jen občas střídala zeleň. To je pustina. Zvedl se mírně vítr a já vzhlédla vzhůru na nebe. Moc příznivě to nevypadalo. A jak jsem snižovala zrak všimla jsem si něčeho zvláštního. Byla jsem si skoro jistá, že převleky ninjů už vymizeli a znala jsem snad jediného člověka, který tohle nosil. Usmála jsem se a pomocí chameleoního jutsu jsem se vydala za ním a pomalu se přikradla za jeho záda, ale v dost velké vzdálenosti aby mě hned nevyčmuchal. Mlčky jsem vytvořila pečetě. Mrknutím oka jsem na něj vyslala krystalické jehly. Bezpochyby jsem věděla, že se jim vyhne. A proto hned pár vteřin na to ho měli pronásledovat živé krystaly.

Kashike

Hlava v kápi se otočila na Noriko a ona mohla spatřit zlověstnou masku s modrýma očima. O ani ne vteřinku později postava zmizela. Objevím se za ní a v ruce držím jednu z jejích jehel. Kdo tě sem poslal? optám se té dívky. Na vyslechnutí odpovědi mám ještě chvilku času než budu muset uhnout dalšímu krystalu.

Krystal se mu v ruce rozpadl. Mohl ale i nemusel si všimnout, že je trojhraný. Místo toho mu začali krystalizovat nohy a tím pádem se nemohl hnout a já se lehce dostala z jeho sevření. Pokud by se nestihl z toho dostat tak živý krystal by se zasekl přímo u jeho břicha. Na otázku jsem mu neodpověděla jen jsem se usmála. Podle hlasu jsem poznala svého učitele.

Kashike

Krystal se mi opravdu zdál podivný, ale po tak dlouhé době jsem ho nedokázal zařadit. Když vystoupal až k pasu, pod tlakem povolila bombička tekutého dusíku. Jeden úder pěstí do zmraženého krystalu a byl jsem volný. Odskočím dál a v ruce se mi objeví dýka. Ptám se tě znovu, kdo tě poslal? Co tu pohledáváš?

Neustále jsem odolávala nutkání mu odpovědět, vážně mě to takhle bavilo. Zvedla jsem mírně dlaň a jeho dýka se obalila krystalem a zaseknutý krystal se znovu dal do pohybu přímo na něj. Mezitím jsem složila další pečeť.

Kashike

Zkrystalizovanou dýku hodím po té ženě a začnu uskakovat. Na takovéhle hrátky jsem už trošku starý. Pomocí Jintonu se přenesu přímo před ní a udeřím jí pěstí pod bradu.

Už jsem chtěla použít v poslední chvíli krystalický meč co mě naučil, aby mě poznal, ale vymrštil se obrovskou rychlostí ke mě a mě se jen instinktivně vymrštila pravá ruka na obranu před pěstí a následnou velkou modřinou a levá automaticky vypálila po jeho tváři také pěstí.

Kashike

Svou levou rukou odkloním její úder a stahující se pravačka zapůsobí v místě jejího loktu jako páka. Pokud nechce abych jí zlomil ruku, poddá se a v tom případě skončí na zemi, kde jí hodlám přikleknout na krk.

Jen tak lehce se mu nedám ať si krystal ještě užije. Obě jeho ruce, které se mě dotýkaly se obalili krystalem. Já z nedostatku rovnováhy spadla na zem ale rychle jsem se posbírala a čekala co udělá dál mezitím jsem udělala rychle pečeť znova.

Kashike

Když začne skládat pečeť, znovu se k ní Jintonem přesunu a udeřím jí zkrystalizovanou pěstí na solar.

Tenhle útok jsem už nečekala a rána mě překvapila. Na chvíli jsem nemohla popadnout dech a viděla jsem přes mžitky, že se přede mě dostal jeden z živých krystalů jako zeď, když jsem se svalila na zem. Rozkašlala jsem se a dívala se přes průhlednou růžovou stěnu na něj. Vzdát to nebo ještě chvíli provokovat? Setřela jsem si kapičku krve, co mi utekla z úst a postavila jsem se. Ještě chvíli, ten boj mě baví. Krystal na jeho rukách i předemnou zmizel a já jedním pohybem zápěstí dokončila pečeť a v ruce se mi objevil krystalický meč. Tentokrát jsem si byla jistá, že by mě mohl poznat. POstavila jsem se do bojové pozice

Kashike

Když vidím v její ruce zbraň instinktivně uskočím a vytasím Rose. Pak se ale zarazím a spustím meč hrotem k zemi. To by stačilo... Noriko...

To mě zklamalo. DLouho jsem s mečem nebojovala. Přehodila jsem si ho přes rameno a narovnala se.
"Věděla jsem, že tohle mě zaručeně prozradí....senseii...." ušklíbla jsem se.
"Ale je příjemné vědět, že jste mě fakt nepoznal." neskrývala jsem nadšení z takové maličkosti.

Kashike

Změnila ses... a musím říct že k lepšímu. Jedním pohybem si sundám masku a připnu jí na opasek. Noriko si může všimnout že až na pár vrásek a jizvu přes oko jsem se prakticky nezměnil.

"Děkuji od vás je to opravdu pocta slyšet." a i já si dala svou masku z hlavy dolů a mírně zatřepala hlavou, abych vysvobodila vlasy z pod té kapuce.
"Jste pořád stejný. Akorát jste změnil image. Sekne vám to." usmála jsem si

Kashike

Staré věci nevydrželi proti zubu času a války... prohodím a otočím se směrem k vesnici. Půjdeme? Myslím že tam je pár lidí, kteří tě rádi uvidí.

"Jistě." rozzářím se. Meč mi praskne v rukou a promění se na růžový prach. Došla jsem ho a cestou jsem si u stromu vyzvedla velký a objemný batoh.
"Kdo všechno je tu?" zeptala jsem se ho s trochou obav v hlase

Kashike

Tsuchikage, já a Faito... pak vyjmenuji ještě pár jmen které může znát ale není jich moc. Je to bída. Ale už bylo i hůř.

"Mrzí mě, že jsem tu nebyla, když se to stalo. Já kdybych to jen věděla tak se hned vrátím." řekla jsem sklíčeně. "Zpráva se o mě dostala teprve včera. Pátrala jsem po otci....zase. To mě zdrželo. Snad jim to vynahradím přinesla jsem sebou nějaké zásoby a nějaké lékařské zásoby." hodila jsem hlavou směrem k batohu.

"myslela jsem si to, už tu zůstanu, už se mě nezbavíte." mrkla jsem na něj.
"Holt bude muset táta počkat. Potřebuju zesílit a tak trochu jsem doufala, že by jste mi pomohl." podívala jsem se pokradmu na něj co on na to

Kashike

Tykej mi... syknu na ní. Jistě že ti pomůžu krásko, tak jako vždy. Času na to budeme mít rozhodně dost.

PO jeho oslovení opět nabírám červenou barvu. Vždycky to řekne tak ... hezky. pomyslela si a radši se dívala kolem.
"Děkuji." pípla jsem. Hm sebevědomí zase v pytli.