Ulice, uličky a Žluté náměstí

Trochu podezřívavě jsem se na něj zadívala, přešla blíž a s vševědoucným úsměvem jsem se dotkla jeho čela.
"Nemáš teplotu?"
To byla samozřejmě jen reakce na jeho prazvláštní verzi úsměvu. Horké čelo ale neměl, tak jsem to nechala být a s broukáním písničky jsem se vydala ulicemi a doufala, že narazíme na sensei.
"Hej, I am really gay..." zněl pak od nás můj zpěv na celou Sunu.

Nejistým a lehce šouravým krokem jsem se vydal za Kin.
Je divná ... ale tím dobrým způsobem ... jako opravdu hodně zajímavá.
Ve chvíli kdy si začala zpívat jsem se napřed trochu lekl, ale když jsem se vzpamatoval z počátečního šoku jsem se už jen pokoušel tvářit jako že ji neznám.
Tenhle názor budu ještě muset promyslet.

Jakmile mi došlo, že už asi sensei nenajdeme, rozhodla jsem se z večerní procházky vymluvit. Potřebovala jsem se naučit další techniky, odpočinku bylo již dost. Tsukimara jsem na rozloučenou objala, slíbila, že se zeptám na našeho mistra, jestli nemá misi, kvůli které není k nalezení a aniž bych si přestala zpívat, zamířila jsem ke kanceláři.

...

"A nejdeš vlastně do kanceláře se mnou?" uvědomila jsem si vzápětí, že jsem se loučila, aniž bych řekla, kam jdu.
Rozverně jsem pohodila vlasy a tentokrát už doopravdy odhodlána zmizet v jedné z temných písčitých uliček, jsem k ní zamířila a nečekala, jak mi odpoví a jestli mě bude následovat. To záleželo na něm.

(Přesun)

"Jo, to bych rád" odpověděl jsem, i když vypadala že ji to nezajímá a doběhl jsem k ní.
Už si na to prozpěvování začínám zvykat.

(Přesun)

Prochazel jsem namesti zastavil se v par obchodech a shanel veci ktere jsem potreboval. Nakonec jsem sehnal vse co jsem potreboval a no jeste jsem vsak par veci ktere bylo treba sehnat. Tak jsem pokracoval v prochazce a zacal si v duchu rikat kde asi sezenu posledni zaplatu kterou potrebuju. Nakonec jsem dosel k obchodu s kuzemi no a svete div se povedlo se. Byl jsem tam asi hodinu a povedlo se mi najit posledni vec i spravne barvy.Nakonec jsem zaplatil a vydal se nekam pryc.
(presun)

Ve vesnici jsem se vyznala a znala i všechny krámky a krámečky, takže nakoupeno na týden, jsem měla během minutky. S igelitkama narvanýma jídlem jsem proběhla všechna důležitá místa a během několika málo minut už byla na přímé cestě rovnou domů. Těšila jsem se, že po dlouhé době něco dobrého uvařím a koukneme se s Yo na nějakou blbinu, nejpravděpodobněji Harryho, jako vždy.
(Přesun)

Šel jsem pomalu a v klidu po ulici sice jen s jedním mečem ,ale to mě tolik netrápilo.
Jak jsem šel tak mě začali trochu už bolet nohy. Zastavil jsem u jedné lavičky a tam si sedl.
Hm měl bych jít pro misi. Nebo trénovat.
Poté jsem přemýšlel o tom co mi řekl Daichi při souboji.
Jak jsem tak přemýšlel tak jsem vytáhl svůj meč a díval se na něj.
Meč jsem uchopil velice pevně.
Bylo vidět ,že nejsem v klidu ,že by bylo lepší se ke mě moc nepřibližovat.
Tvářil jsem se i jinak než normálně takhle jsem se snad ještě ani nikdy netvářil.
V mém obličeji byla vidět pouze nenávist,zlost,vztek. Takhle mě ještě nikdo nikdy neviděl. A nebyl na mě hezký pohled.A to vše bylo jen kvůli tomu ,že jsem zklamal svůj klan.

Vstal jsem a díval se pořád stejným pohledem na ty dva. Stále jsem se díval zlostně,nenávistně,vztekle.
A co bych z toho měl? Sedět pouze na zadku a nebo ležet? Mise jsou důležitější ! Zklamal jsem svůj klan neřekl jsem vám to snad? Musím jít něco dělat i kdyby mě to stálo život !
Stále jsem se na ně díval né zrovna příjemně.
Zatáhl jsem katanu a zhluboka jsem dýchal.
Nikdy jsem svůj klan nezklamal ! Vždy jsem dodržoval to co se v našem klaně má!
Nikdy nikdo neviděl v moji tváři takovou zlost .
Nesmím to nechat jen tak. Musím za to pykat. Musím dostat nějaký trest . pomyslím si a stále se díval na ně.

Říkat vám nic nemusím. Nikdo mi to nedal jako rozkaz. řeknu a díval jsem se na ně. Trochu jsem si začal myslet ,že mě za to asi praští tak jsem potichu a povytáhl meč. Doufal jsem ,že to neviděl. Byl jsem připravený kdykoliv meč vytáhnout.
Hm.Sice bych neměl šanci ,ale rozkazy jsou rozkazy pomyslím si a díval se stále na něj.

Asi 8 let a učil mě vše otec. Bude tohle stačit? zeptám se a ruku z meče jsem pomalu pouštěl bylo vidět ,že mě to jak mluvil uklidňovalo.
Odpovědět nadřízenému? Hai.
Kývl jsem a stále díval na něj. Zřejmě na mě začal mít vliv a to jsem ho skoro neznal.
Kso co se to semnou děje? Byl jsem překvapenej.
Jakto ,že jsem ho poslechl? Díval jsem se stále na něj

8 let mě tréoval hlavně Taijutsu, Vychovával mě tak jako každého člena klanu Mura. Snažil se ze mě udělat vraždící,bezcitný stroj.Dále mě učil ,že hlavní jsou mise nikdy se nespoléhat na přátelé. Vždy přátelé vám přátelé bodnou dýku zad.
Stál jsem se díval na něj . Byl jsem úplně v klidu. Vážně to vypadalo jako kdybych v jeho přítomnosti byl někdo úplně jiný.

Klasická výchova? Výmysli? To chcete říct ,že můj otec lže?
Díval jsem se na něj. Už jsem v klidu nebyl. Povytáhl jsem meč a doufal jsem ,že to nepostřehl.
Důveru k partnerovi? Nikdy! To je lež! Akorát vás zradí ! Láska národu? Jedině když to je jako příkaz! Přátelé nikdy ! Je to zdržování a ztráta času !
Nikdy se neotočit když vás někdo kreje ze zadu? Blbost ! A nikdy svému ''Partnerovi'' nemůžete číst myšlenky to nejde ! A přátelství nebo důvěra k tomu druhému jak jsem říkal je to blbost!
Díval jsem se na něj. Meč jsem popotáhnul ještě více a stále se díval na něj.

Pozorně jsem ho poslouchal.
Ty....ty! Zabiju tě!
Vůbec jsem se neovládal udělal jsem pečetě a vytáhl jsem meč a prudce a co největší rychlostí se ho snažil seknout.Meč byl opravdu ostrý takže kdyby ho chtěl odrazit tak by se mohl i docela dost zranit.
Tentokrát jsem ani už nevěděl co dělám.
Můj otec není zbabělec! zařval jsem na něj a z rukávu mi o ruky vyletěl kunai s výbušným lístkem.
Chcípni za to co jsi řekl! TOhle nikdo nebude říkat o mém otci ! Nikdy a nikdo! proběhlo mi v mysli a tentokrát jsem se na něj díval ještě více zuřivě než předtím.