Náměstí a trhy

Procházela jsem se po tržišti a dívala se na nové produkty z naší vesnice, líbily se mi rúzné druhy oblečení a jídla. Neštěstí pro mě, v duchu jsem si nadávala, že když budu jíst, tak po porodu ze mě baculka zůstane. přesto jsem neodolala a nějaké ovoce, zeleninu a sladkosti jsem si koupila. Lidé mě zdravili a mí přátelé mě zastavovali na kus slova. Vítala jsem společnost, když už jsem byla sama. Pak jsem se znovu vydala domů. (přesun)

Dorazil jsem na náměstí kde mě zdravila velké spousta lidí.na všechny jsem byl zdvořilí a usmíval se.Chodili ke mě s dětmi a já je choval a hrál si s nimi.Potom jsem skupince dětí koupil sladkosti a chvíli s nimi vtipkoval.Měl jsem svoje lidi rád a to se nikdy nezmění.Věděl jsem že někdy musím být krutý a brutální ale to jen abych je ochránil.Čekal jsem tu ted na ty dva a přemýšlel jak jim všechno říct.

Přišel jsem na náměstí kde bylo plno stánků s jídlem a vybavením, a proto jsem neváhal vzal si sebou velkej bágl do kterého bych dal všechny nakoupené věci. Prvně jsem začal u stánku s jídlem kde jsem utratil celkem dost za jídlo, ale mělo by vystačit na hodně dlouho. Další na seznamu byl stánek s pitím, nakoupil jsem kromě dosti alkoholu i normální pití, abych nebyl pořád pod parou. A jako moje poslední zastávka byl můj byt, který byl nedaleko. Tam jsem pobral co nejvíce svitků do kterých jsem vložil plno svých zbraní, které jsem vůbec nepoužíval, ale mohli by se někomu hodit. A potom jsem si dal do svitků ještě čínky různých velikostí. Dokonce jsem vzal sebou i takovou obří číňku a jakmile jsem měl všechno ve svitcích tak jsem je mezi všechno dal ještě do báglu, některé do kapes a některé do váčku s vybavením. Potom jsem znova zamířil na náměstí kde už čekal raikage.

Přesně jak jí bylo řečeno, dorazila Miki náměstí s věcmi potřebnými na přežití. Které na ní vůbec nebyly vidět. Jediné viditelné vybavení, které se u ní dalo na první pohled odhalit bylo zelené napůl snězené jablko a brašnička s kunaii a shurikeny připnutá na levé noze.
Jak se zdálo, její týmový partner to vzal z úplně jiné strany. Alespoň o tom svědčil jeho naditý batoh.
Toho budou brzo pěkně bolet záda.
Zabrblala nějaký pozdrav a dál se věnovala jablku, které jí momentálně celkem výrazně zvedalo náladu.

Když oba přišli poslal jsem děti pryč a dorazil k nim.Při pohledu na Zora jsem se musel začít hrozně smát.Potom jsem podezřívavě koukl na Miki a začal jsme mluvit "Takže pokud jste si jistí že jste připraveni tak můžeme vyrazit.Pokud se ale na to necítíte a máte rádi svůj život."nechal jsem chvíli dramatickou pauzu "Odevzdejte mi svoje čelenky a odejděte domů." Prohlédl jsem si je oba vážným pohledem "Takže jdete se mnou? Čekám od vás jediné slovo ANO a nebo NE!"

Ikdyž se na ní Raikage podezřívavě podíval,stejně se věnovala dál jablku a celkově vypadala jako nevinost sama. Přesto k němu na okamžik pocítila určité sympatie, když se při pohledu na Zora rozesmál. Pak ale přišla otázka. Miki nezaujatě zvedla hlavu a zadívala se zpříma na Raikageho.
"Počítá se i s možností, že vám chci odevzdat čelenku a odejít na dobro z téhle vesnice?" na okamžik se ušklíbla a pak zahodila ohryzek od jablka přímo za sebe. Oba věděli, že vycouvat nemůže a proto se jí zdála tahle otázka prostě bezpředmětná.

Podívám se na Miki, která nemá nic a možná mi docvaklo jak to vyřešila a tak jsem si hodil batoh na zem a řekl " Nebudu tu jedinej za hlupáka " Vzal jsem svitek a přenesl obří batoh do něj a pak jsem si svitek sroloval a dal do váčku. Snad potom rozeznám který je který. Potom jsem měl následovně odpovědět buď ano nebo ne, ale napadlo mě něco vtipnějšího, ale provést jsem to nehodlal, protože by mě raikage určitě nenechal jít cestovat volně po světě. " ANO " Řeknu a vyčkávám na jeho rozkazy.

Miki jsme na otázku neodpovídal.Bylo mi jasné že odpověd snad ani nečekala."Takže jdeme." Otočil jsem se a jakmile jsem k nim byl zády znova jsem se zasmál a opět to bylo Zorovi. Chudák nevěděl že tím co právě udělal vůbec nic nevyřešil.Po chvíli chůze jsme dorazili k malé lodce na kterou jsem nasedl a pobídl jsme je aby nastoupili taky.Když jsme byli všichni na palubě vypluli jsme směr neznámo.(Přesun)

To, že se jí nedostalo odpovědi, Miki vůbec nepřekvapovalo. Ostatně její otázka byla spíše řečnická. Prostě šla za ním až k lodi, do které potom taky nastoupila. Ještě než vypluli, si ale musela malinko povzdechnout.
"Myslím, že jsem tu přípravu podcenila."
Pronesla všeobecně k všem kdo byli ochotní poslouchat.
"Měla jsem si vzít ty jablka dvě."
(přesun)

Společně s raikagem jsme dorazili k menší loďce na kterou jsme všichni nastoupili a mířili jsme kamsi pryč. Nikdo kromě raikageho však nevěděl kam naše cesta povede a proč jsme byli vybráni zrovna my dva, abychom ho následovali na nějaký sebevražedný trénink. Tolik otázek a tak málo času. My jsme museli uposlechnout, jelikož to byl náš raikage a tak jsme ho následovali. (přesun)

Utíkala jsem ulicemi. Nechtěla jsem se zastavovat. Luk se šípy se mi houpaly na zádech. Ani jsem si neuvědomovala pravidelné bouchání konce luku do nohy. Po klikatých uličkách jsem doběhla až do středu města na náměstí.
Tam jsem se konečně zastavila. Nechtěla jsem způsobit rozruch. Ne, když jsem chtěla být nenápadná. Rozešla jsem se se klopenou hlavou. Oči jsem měla zarudlé od pláče. Nepotřebovala jsem, aby mi někdo z lidí vyjadřoval lítost nebo se ptal, co se stalo.
Našla jsem si poklidné stinné místo stranou. Posadila jsem se na zem a nohy si přitáhla k sobě. Objala jsem si je. Do zad mě začal tlačit luk i toulec. Sundala jsem si je a položila vedle sebe. Pak jsem se vrátila do původní polohy. Obličej jsem měla z poloviny skrytý.
Koutkem oka jsem viděla, jak kolem mě chodí obyvatelé Kumo. Pak na mě spočinul něčí stín. Zvedla jsem hlavu, abych zjistila, kdo to je. Obličej jsem viděla černý, protože mi do očí svítilo slunce. Musela jsem několikrát zamrkat, aby si mé oči zvykly. Konečně jsem rozeznala. Byl to vedoucí klanu! Překvapeně jsem na něj koukala. Nějak podezřele často se mnou hovořil. Žaludek se mi sevřel úzkostí. Už jsem živě před očima viděla, jak mi bude vyčítat, jak jsem křičela jako malá holka.
S hekáním si dřepl. Byl už stár a tak mu i nejmenší pohyby způsobovaly potíže. Jeho vrásčitá tvář nenaznačovala, že by se chystal křičet. Ale člověk nikdy neví. Koutky jeho úst se zvedly do milého úsměvu. Vrásky na čele se mu trošku vyhladily. „Ahoj,“ pozdravil.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem s třesoucím se hlasem. Hlasitě jsem polkla.
„Copak se tu takhle skrýváš? Špatný den?“
Jen jsem pokývala hlavou. Vůbec jsem netušila, co po mě chce.
„Úsměv,“ nařídil mile. „Když se budeš pořád mračit, nic se tím nezlepší a den budeš mít stále špatný.“ S dalším hrubým vzdycháním se postavil. „Když chceš změnit špatný den v dobrý, tak se usměj.“ Své malé šedé očka upíral na mě.
Konečně jsem pochopila, co po mě chce. Donutila jsem se k lehkému úsměvu. Usmál se na mě taky a pak odešel. Zůstala jsem sama. Znovu jsem obličej zabořila k nohám. Dál jsem seděla na místě a odpočívala jsem.

Nevím, jak dlouho jsem u té stěny seděla. Nohy jsem měla úplně ztuhlé a zadek jsem necítila. Natáhla jsem bolavé nohy a postavila jsem se. Pocítila jsem nepříjemné mravenčení v dolních končetinách. „Áááíííí,“ zajíkla jsem se. Tento pocit jsem nesnášela. Střídavě jsem nohy zohýbala v koleni a natahovala. Když mravenčení nepomíjelo, začala jsem hopsat z jedné nohy na druhou. V tuto chvíli jsem vypadala jako šašek. Bylo mi to jedno. Chtěla jsem se nepříjemného mravenčení zbavit. Za chvíli jsem pociťovala, že to ustupuje. S úlevou jsem si oddychla. Sehnula jsem se pro zbraně. Toulec jsem si dala na záda a luk křížem skončil stejně. Pokaždé jsem to tak nosila, kdyby bylo třeba. Vydala jsem se prozkoumat tržiště.
Sluníčko na obloze svítilo a jeho paprsky ozařovaly lesklé ozdoby prodejců. Zvedla jsem pravou ruku a peřinky prstů jsem si pohladila jizvu. Svědila mě a to znamenalo nepřízni počasí. Zvedla jsem hlavu, ale nic nenasvědčovalo, že by dneska mělo být škaredě. Pokrčila jsem rameny a hledala jsem jeden krámek.
V dálce mezi lidmi jsem zahlédla šedozelenou plachtu. Zamířila jsem k tomu. Kývla jsem na pozdrav malému muži. Vlasy měl protkané šediny a jeho tvář zdobily moudré vrásky a jeho oči byly stále na pozoru. Jeho rty se stáhly do úsměvu. „Dobrý den, slečno,“ pozdravil zdvořile.
„Máte to?“ zeptala jsem se. Už jsem nemusela říkat, co potřebuji. Byla jsem v krámku stálou zákaznicí, a když ne já, tak můj otec určitě. Obchodník vytáhl zpoza svého pláště balíček a podal mi jej. Do prázdné dlaně jsem mu hodila mince. „Děkuji.“
„Tak zase za měsíc, slečno.“ Mince si schoval a posadil se na židli. Oči mu bloudily po lidech a po něčem pátral. Nechala jsem ho v jeho pátrání a vymotávala jsem se z tržiště. Zamířila jsem domů.
(Přesun)