Ulice, uličky a Žluté náměstí

Vyšel jsem ze sídla klanu a se svitkem v ruce si to namířil na náměstí, kde jsem si koupil dango a sedl si na nejbližší lavičku. Neutrálním pohledem jsem se rozhlédl po náměstí. To ticho ... ten klid ... divný.
S pohledem upřeným do dáli jsem dojedl dango a po chvíli se pustil do čtení svitku.

Když jsem kousek od sebe spatřila Tsukimara, zpozorněla jsem.
Okamžitě jsem si přestala pobrukovat tichou písničku, aby si mě nevšiml. Zřejmě byl zcela zaměstnaný čtením svitku. Pomalu, potichu jsem obcházela lavičku, došlapovala na špičky až jsem se dostala za jeho záda. Netušila jsem, jestli si mě všiml, ale doufala jsem, že ne.
"Kdo je to?" zavrněla jsem rozverně, když jsem mu položila ruce na oči.
Samozřejmě musel poznat můj hlas, přece jen byl můj týmový kolega, ale třeba se mi i povedlo ho trochu vyděsit.

Vyšel jsem do ulic.Když jsem několik minut šel viděl jsem tam i tu holku z kanclu,ale nijak mě nezajímalo co dělá.Já jsem zívl a šel pomalu dál.Přemýšlel jsem o tom co mi ta holka řekla v kanclu.
Hm srdce,emoce,city? Zeptám se sám sebe.
Vede to k nenávisti jako vždy.
Všímal jsem si okolí bez úsměvu,ale i bez zamračení prostě neutrálně.
No musím najít tu Yoko Ayme řeknu si a šel dál

Leknutím jsem upustil svitek na zem.
Ten hlas zněl povědomě, ale nedokázal jsem ho zařadit. "Ehm ... Kin ?" zkusil jsem nakonec nejistě.
Opatrně jsem si odsunul její ruce z očí a otočil se k ní čelem.
Byla to ona. Když jsem se na chvíli zahleděl do jejích oči se mi lehce rozšířili zorničky. Doufám že si toho nevšimla.

"Konichiwa!"
Přesunula jsem se s úsměvem před něj a zvedla svitek, který mu spadl.
Pozorně jsem si ho prohlédla a vševědoucně předstírala, že chápu, co čte. Pak jsem mu jej podala a posadila jsem se vedle něj. Samozřejmě nadneseně řečeno, protože jsem si jako vždy sedla na opěradlo lavičky, čímž jsem si od kolemjdoucích důchodců vysloužila káravý pohled. Fascinovaná pohledem shora jsem si samozřejmě nemohla nevšimnout, že se mu trochu rozšířily zorničky. Samozřejmě jsem na to nemohla reagovat jinak než mírně dravým pohledem, který znamenal, že uvažuji, jak toho využít.
"Dozvěděla jsem se jméno naší nové sensei," odvětila jsem místo čehokoli dvojsmyslného, co jsem měla v plánu původně.

"Konichiwa ..." odpověděl jsem.
Opřel jsem se o dlaně v náznaku ležérní elegance.
"A kdo je ta záhádná sensei ?"
Její oči jsou opravdu fascinující. Když jsem si uvědomil že na ni zírám jsem sklopil pohled na nudnou dlažbu.

"Nanao-sama," zopakovala jsem její jméno.
Příjmení jsem slyšela jednou a raději jsem jej vynechala. Nechtěla jsem cokoli splést. Zarazila jsem se.
"Myslím, že jsem ji jednou viděla..." dodala jsem zamyšleně po chvíli.
Vzápětí jsem pohodila vlasy.
"Zítra ji najdeme, ale dnes můžeme třeba..." přimhouřila jsem oči. "Hrát na pravdu."
Pokusila jsem se o andělský úsměv.

"Tak na pravdu ... to zní zajímavě." Pravidla sice znám, ale nikdy jsem neměl příležitost si zahrát.
"Kdo začne ?" Pro mě skutečně důležitá otázka ... hlavně proto že jsem vůbec netušil na co se ptát. Snad má víc nápadů než já.

Zakřenila jsem se.
"Samozřejmě, že ty."
Já jsem přece úplně nevinná, malinká...
Pozorně jsem ho sledovala. Byla jsem víc než zvědavá, na co se mě zeptá.

Přesně toho jsem se bál. Vůbec netuším na co se zeptat.
Pokusil jsem se improvizovat: "Jaká je tvoje oblíbená barva ?"
Celkem hloupá otázka, ale snad vymyslím něco inteligentnějšího.
Zlej mozek, proč nefunguje zrovna když je ho potřeba?

Zaváhala jsem.
"Černá," dodala jsem po chvíli.
Barva, kterou jsem uvedla byla stejná jako barva mých očí. Temná havraní čerň! Co je lepší?
Nic!
V té chvíli mě něco šíleného napadlo.
"A tvoje?" Otázala jsem se, aniž bych dala cokoli najevo.

"Taky černá," odvětil jsem.
Proč mě ni nenapadá?
"Když máš ráda černou ... proč máš růžové vlasy?"
Proč se ptám na takovou blbost? pomyslel jsem si.
Snad nevypadám jako baka.

Dostala jsem tik do oka.
"Baka!"
Při pohledu na něj jsem přimhouřila temné oči.
"Už jsem se tak narodila."
Naklonila jsem se trochu blíž a pozorně jsem se zadívala do jeho očí.
"Máš rozšířené zorničky..." dodala jsem zaujatě.

"Aha ..."
Upřel jsem pohled do země a snažil se dostat silou mysli své zorničky do správné velikosti.
"Myslím .. že teď se ptáš ty," řekl jsem rozpačitě.
Já jsem ale baka.
Ten pohled mě ničí.

Jeho oči mě zvláštním způsobem fascinovaly.
Nemohla jsem se mu do nich přestat dívat, to jednoduše nešlo. Naopak jsem naklonila hlavu trochu do stranu, abych mu do očí viděla ještě lépe. Teprve v té chvíli jsem si uvědomila, co říkal.
Kin, soustřeď se!
"Uhm..." zamyslela jsem se. "Jak si představuješ našeho třetího týmového kolegu? I když ještě asi žádného nemáme. Koho bys chtěl mít v týmu?"
Taky tě mohlo napadnout něco smysluplnějšího...

"No ... asi někoho relativně inteligentního ... s dostatkem útočných jutsu ... a smyslem pro humor,"
Na tohle jsem opravdu nevěděl jak jinak odpovědět ... a teď nevím na co se ptát.
"Máš sourozence ?" zeptal jsem se nakonec.
A proč se ptám na tohle ... další baka otázka.

"Jsem jedináček, bohužel," odpověděla jsem rychle, abych mohla rozvést svou předchozí otázku.
"Chtěl bys v týmu jako dalšího chlapce nebo dívku?"
Ani jsem nevěděla, proč jsem chtěla vědět právě tohle.
Nepřestávala jsem ho propalovat pohledem.

"To je mi celkem jedno,"
Ona mě tím pohledem snad zabije.
Teď jenom vymyslet něco originálního ... sakra.
"Máš ráda dango ?"
Trochu méně baka otázka ... ale pořád to zní divně. Kdo by neměl rád dango?
Pohyb jejích pramínků vlasů mě skoro hypnotizuje ... zase zírám.
Když jsem si to uvědomil znovu jsem sklopil pohled k zemi.

"Zbožňuju dango!"
Pousmála jsem se.
Vskutku, kdo ne?
Sklopil pohled, což mě donutilo zase se naklonit trochu na stranu, abych ho mohla pozorně sledovat dál.
"Proč?"
Teď jsem promluvila tiše, zamyšleně.
"Proč tě znervózňuje můj pohled?"
Zhluboka jsem se nadechla. Na jeho odpověď jsem byla neuvěřitelně zvědavá. Koneckonců, byla to hra na pravdu. Brala jsem automaticky, že cokoli řekne, pravda je.

Přišel jsem k jedné z laviček a sedl si na ní.
Hm Yoko Ayme.Hm zajímalo by mě kdy jí najdu i když je to celkem ztráta času.
Přemýšlel kde by Yoko mohla být.
Jaký to je vůbec sensei? Milý nebo přísný? Začnu se sám sebe ptát. Jelikož je to žena tak nevím co si o ní myslet dokud ji nepoznám.

"To ... to není tvým pohledem,"
Ale ano,je.
"Jenom ... mě připadá jako bych moc zíral,"
To sice není lež, ale rozhodně to JE jejím pohledem.
Pitomý zorničky zase se rozšiřujou.

Odešel jsem hned pryč (přesun)

"Vážně ne?" pozvedla jsem obočí, ale během několika minut jsem vstřebala informaci, zpracovala ji, vytvořila poznatek a smířila se s ním. Profesní deformace. Shinobi musí umět pracovat s informacemi.
"Yosh! Je čas najít sensei!" vyhrkla jsem.

"Eh ..." při psychická labilitě v jaké jsem, je těžké myslet rychle.
"Ouky mňoukej !" vyhrkl jsem, když mi došlo že hra skončila. Nebo spíš doufám že skončila.
Pokusil jsem se o úsměv, ale výsledek vypadá spíš jako úšklebek