First topic message reminder :

hlava udělala boing boing najednu stranu a části těla žuch a prásk na zem


(poznámka uživatelky: to si děláte prču ne? chudák Reinička jako )

Otevřela jsem oči, ale světlo v místnosti mě donutilo je zase přivřít. Když jsem si na prudký nával světla zvyklá, usmála jsem se. ,,Neděkuj, Lizzy...Pokud se ti podaří zůstat taková, jaká do teď jsi, můžeš gratulovat jen sama sobě. Málokdo zůstane stejný a věřím, že ty na to máš." pousmála jsem se.

Hai.. nesklamem ťa.. ani seba.. odpovedala som jej a len som ju pomaly pustila z objatia.. mám ti pomôcť?.. uložiť ťa.. alebo tak?? spýtala som sa jej po chvíľke pri čom som však stále ostala viac menej nad ňou a mierne som ju hladila.. vo vlasoch.. ..

,,Já jsem v pořádku, Lizzy..Důležitější je, abys byla ty." usmála jsem se. ,,Ale asi si půjdu lehnout. Na tom stole jsem se moc nevyspala." pousmála jsem se, vzala si Pá-chan a postavila se. ,,Jestli budeš chtít se jít vykoupat nebo si udělat něco k jídlu, klidně můžeš, Lizzy. Chovej se jako doma." sklonila jsem se k ní a dala jí pusu na čelo. ,,Oyasumi." usmála jsem se a odešla do ložnice k Daiovi. Pá-chan jsem položila k němu, já se svlékla a pak si k těm dvěma přilehla. Během chvíle jsem usnula.

Oyasumi nasai.. šepla som a znova som sa mieerne pousmiala.. po tom som sa za ňou ešte chvíľu pozerala no znova ma viac menej premohla únava.. vyzeralo to tak že dospávam všetok zameškaný čas.. teda nedospatý čas.. len som si spravila kakao.. niečo nie moc ťažké na jedenie pretože som trocha potrebovala pribrať energiu.. predsa len posledné dni som toho moc nenajedla.. po tom som len zhasla svetlo, vošla som do kúpeľne kde som sa osprchovala a v uteráku som vošla do "svojej" izby.. tam som si ho dala dole, navliekla som na seba nočnú košieľku a uložila som sa do postele.. o chvíľku som zaspala..

Zjištění, co se tu dělo mi vykouzlilo úsměv na rtech.
Zvlášť, když mne jakási dobrá duše nasměrovala sem.
Doufala jsem jen, že tu Lizzy opravdu najdu a nebyl to jen hloupý vtip.
Nadechla jsem se a zaklepala. Přitom jsem si přitáhla plášť blíž k tělu.
Bylo tu příjemné počasí, ale v Konoze bylo v tuto dobu vskutku lépe a ten rychlý přechod mne mírně vyvedl z míry.

Vzbudilo mě zaštěkání.
,,Pá-chan, ještě chvilku..." zamumlala jsem a víc se stulila k Daiovi. Štěkot se zval znovu. ,,Pá-chan dost!" křikla jsem hlasitěji, ale štěně nepřestalo.
,,No jo, no jo, už vstávám!" zívla jsem bolestně a vyhrabala se z postele. Přehodila jsem přes sebe lehký župánek a hodila vražedný pohled na Daie. Hlavně že chtěl psa! Unaveně jsem se odšourala ke dveřím, které jsem otevřela, aby Palmička mohla vyběhnout. Za dveřmi ale stále černovlasá dívka. Aha, tak proto ten štěkot..
,,Ahoj, Shijin." usmála jsem se na ni.

"Zdravím, Mizukage-sama." o úsměv jsem se už ani nepokoušela.
"Omlouvám se, že vás ruším, ale řekli mi, že bych tu mohla najít Lizzy." ve chvíli, kdy jsem vyslovila její jméno mi v očích zase bleskl smutek.
"Potřebovala bych s ní mluvit v jedné... Důležité záležitosti."

Potěš koště, jestli je to to, co si myslím.. Nechala jsem ještě štěně proběhnout a pak ho zavolala dovnitř.
,,Pojď dál, Lizzy ještě spí." pousmála jsem se a odstoupila od dveří, aby mohla vstoupit.

"Arigato, ale vážně doufám, že neruším." povzdechla jsem a pak vstoupila.
"Až se vzbudí, ráda bych vám ji na chvíli odvedla do Konohy, ale jen pokud bude chtít a také..." chvíli jsem hledala vhodná slova.
"Nechci, aby se přetěžovala. Nemohla jsem ale odmítnout, o co mne požádal. Pořád váhám, jestli se nemám obrátit a raději zmizet."

Ukázala jsem na křeslo, do kterého si má sednout. Odťapkala jsem do kuchyně a připravila dva čaje a nasypakala alespoň nějaké sušenky.
,,V pořádku, nerušíš...Pokud Liizy bude chtít, do Konohy může, ale..co se stalo? Je to hodně vážně? Řekla bych, že ano, když se tváříš takto." postavila jsem čaje a mističku s čokoládovými sušenkami na stůl a posadila se na gauč naproti Shijin.

Znovu jsem poděkovala a ohřívala si dlaně o šálek čaje.
"Počítám s tím, že o Akihirovi Kazukim víte vše až do doby, kdy přišel do Konohy." na chvíli jsem se odmlčela a upila.
"Pak potkal mne, ukázala jsem mu cestu ke kanceláři a on zmínil, že byl v Kiri. Samozřejmě mi to nedalo a zeptala jsem se na Lizzy-chan. Vypáčila jsem z něj snad všechny detaily až do toho, že je nukeninem ze Sněžné a víc neví." jen jsem zavrtěla hlavou.
"Nechápu, jak se to mohlo tak zvrtnout... Po navrácení paměti napadl Yamanaku s vyšší hodností a několik členů ANBU."

Zatajila jsem dech. ,,To snad....Jak na to reagoval Hokage?" zamrkala jsem se. Ksoo...to bude zlé....

"Yamanaka ho zavolal, naštěstí mu Akihiro nezpůsobil velká zranění a to malé jsem vyléčila." zatvářila jsem se provinile, protože jsem se právě prozradila.
"Čekala jsem na něj a ano, pak jsem bez povolení a bez ohlášení vtrhla kvůli hluku do prostor, kam jsem neměla nikdy vkročit. Naštěstí si mě už nikdo nevšímal." znovu jsem trochu upila. Teplý čaj mne uklidňoval.
"Křičel, jak všechny zabije a Hokage ho nechal podstoupit Genjutsu. Vzpomněl si konečně i na věci před bariérou, již nemohl Yamanaka odstranit. Pak se zhroutil. Musel... Dny, monžá týdny prožívat bolest svých obětí. Když jsem ho navštívila v nemocnici, byl už zase tím, jakého jsem ho znala. Myslím, že Lizzy opravdu miluje a tvrdí, že nukeninem, se stal jen pro dobro klanu. Je jen otázka, jak zareaguje Hokage, nicméně... Akihiro ji chtěl ještě vidět." tónem hlasu i poslední větou jsem naznačila, že nevím, jestli ne naposledy.

Ztěžka jsem polkla a potom si povzdychla. ,,Snad to dopadne dobře." povzdychla jsem si. ,,Jinak se Lizzy zblázní. Miluje ho a hodně jí to trápí." malinko jsem se pousmála.

"Nechci ji budit, ale ráda bych šla..." povzdechla jsem.
"Myslím tím ještě dnes."
Kdo ví, co bude zítra...

(Mám dovoleno ji vzbudit XD )

,,Hai, rozumím." pousmála jsem se a vzala si štěně na klín. ,,Jdi po schodech nahoru a druhé dveře vlevo je její pokoj." ukázala jsem smerem ke schodům.

Přikývla jsem.
"Ještě jednou arigato." vystoupala jsem nahoru a potichu otevřela dveře pokoje, kde měla být Lizzy. Nakoukla jsem dovnitř a při pohledu na její obličej jsem se usmála.
Není to zase tak dávno, co byla u nás... Vypadá teď tak spokojeně...
Přešla jsem po špičkách blíž a naklonila se nad ni.
"Lizzy-chan...?"

Spala som už.. niekoľko hodín.. dní.. proste som dospávala celý čas ktorý som strávila myšlienkami na Akihira.. keď som započula svoje meno tak som sa len tak lenivo otočila a pootvorila som jedno oko.. keď som uvidela tie nezabudnuteľné vlasy aj s tvárou tak som ostala na chvíľku zarazená.. po tom som však len jedným pohybom poskočila do takého sedu a zároveň som Shijin objala.. Chýbala si mi.. povedala som potichu takým mierne smutným hlasom.. nič veselšie som zo seba nedostala..

"Huh..." nezmohla jsem se ani na jedno slovo, jen jsem tiše opětovala obětí.
"Lizzy-chan... Musím ti něco říct..." posadila jsem se vedle ní a snažila se o úsměv, ale oči jsem měla smutné.

Neprestávala som ju objímať no na tvári som tiež nemala zrovna úsmev.. nemohla som sa usmievať, aspoň nie nejak normálne a zo srdca.. uhm? čo sa stalo? spýtala som sa potichu pri čom som jej jednou rukou hladila tie jej úplne sugooi vlasy..

Znovu jsem se pousmála.
"Viděla jsem Akihira... Je v pořádku..." zarazila jsem se.
Zatím...
"Rád by tě viděl."

A..Aki-kun? šepla som neveriacky pri čom som sa od nej len odtiahla.. absolútne som nevedela ako na to zareagovať.. myslela som si že je mŕtvy.. ešte po tom včerajšku .. j..j..ja.. o..on.. žije? mumlala som si popod nos no po tom som sa úplne rozžiarila a znova som sa na Shijin vrhla.. Aaarigato Shijin!! pôjdem za ním.. hneď teraz.. začvirikala som nadšene.. stále som tomu nejak nemohla uveriť ale Shijin by mi neklamala..

Jemně jsem ji od sebe odstrčila.
"To.. To není všechno." povzdechla jsem.
"Těsně předtím než získal zpět svou paměť napadl shinobiho s vyšší hodností a několik členů ANBU. Teď už prý ví, kým je a nukeninem se stal kvůli ochraně své rodiny, ale..." zavrtěla jsem hlavou.
"Lizzy-chan... Já nevím, jestli mu tohle prominou. Zastavili ho včas a člověka, kterého zranil jsem vyléčila, ale..." pokrčila jsem rameny.
"Moc mě to mrzí, už je zase tím, kým byl dřív a chtěl, abys věděla, že tě miluje. Chce tě mít u sebe."

Po jej slovách mi úsmev z tváre viac menej opadol.. znova som sa zatvárila tak nešťastne no nakoniec som len zavrtela hlavou.. nemáš sa mi za čo ospravedlňovať Shijin.. ja ti ďakujem.. strašne moc ti ďakujem že si mi to povedala... Šepla som potichu a znova som ju objala gomen že ťa tu nijak nepohostím .. aj keď som to sľúbila a..ale.. pôjdem za ním.. do Konohy.. musím.. dodala som ešte s takým smutnejším hlasom..

"Já vím, proto jsem také dorazila." mírně jsem se pousmála.
"Na přátelskou návštěvu se vydám jindy, slibuji." nasadila jsem veselý výraz, i když pořád mi zrovna do smíchu nebylo.
"Doufám, že vám to vyjde." dodala jsem ještě. "Koneckonců chodit s nukeninem není zase tak špatné." na mém šibalském úsměvu bylo něco zvláštního.