Písečná nemocnice

Trhl jsem sebou a vytřeštil oči. Ušklíbl jsem se, i když vevnitř mě se ozýval vztek. "Rozhodně déle než ty.. Stačí když zvýším hlas a pochybuji, jak se dostaneš pryč přes ANBU jednotky.." Zašeptal jsem jí do ucha a zvedl ruku. Zatnul jsem zuby, protože to bolelo. Nechtěl jsem tuhle bezmoc! To, že tu ležím, jak bezmocná mrtvola.
Něčeho jsem si všiml. Její obvázané ruky. Na tváři mi pohrával škodolibý úsměv. "Zdá se, že nejsi tak nezranitelná.." Podotkl jsem potichu, i když jsem věděl, že mě kdykoliv může zabít. Něco ve mě mi, ale říkalo, že to neudělá. Aspoň, ne teď. "Co chceš? Dokončit to, co jsi začala?" Mluvil jsem tiše a klidně, i když nejradši bych teď i přes bolest vyvolal Satetsu. I když s mým nynějším stavem, by to nedopadlo dobře, musím na to opatrně.

Posumála jsem se. "A já myslela, že hodní lidé nemají stejné manáry jako my, považováni za zlé!" očima jsem studovala jeho tvář. Byla jsem nakloněná tak blízko něj. "Kdybys zakřičel, zemřel bys a já bych stihla utíci... to víme oba.. ale já to dělat nebudu!" prsty jsem přejela po jeho tváři, čele, rtech... "Přišla jsem tě zabít, ale potvrzuji si svou teorii... jsi na dně, že..?" naklonila jsem se blízko k němu. "Ten anbu... je mrtví.. zkamal jsi!"

Nezmohl jsem se na slovo. Myslel jsem si, že se vrátila celá tříčlenná jednotka ANBU...Proč..?
"Do mojí poslední hodinky mi zbývá ještě dost času.. Ale až se odsud dostanu, najdu si tě.." Děkoval jsem za ten tvrdý výcvik u ANBU, protože jsem tak neukázal žádný smutek, bolest či zlost. Nesměl jsem si to dovolit, ne teď.
"Proč mě tedy nezabiješ, když se nemůžu hýbat? Necháš mě dál žít s vědomím, že jsi mě ušetřila z lítosti.. pak tedy proč.. Proč jsi udělala tohle?" Dal jsem před sebe ruku, stále na ní byli viditelné dva otisky zubů.

Vzala jsem jeho ruku a prsty přejela po dvou maličkých kousancích. Pousmála jsem se. "V tvých žilách koluje moje krev... můžu kdykoliv zjistit, kde právě jsi... proto jsem tě našla!" sedla jsem si na okraj postele. "Chtěla jsem vidět, jak jsi na tom... chtěla jsem vidět, že jsi na tom hůř než já... víš.. vážně jsi mě rozzlobil,... tvé útoky mě málem zabili a svoje ruce nebudu moct nějakou dobu použít..." přejela jsem po obvazech. "Ale vím, že kdybych te´d vstáhla ruku... tak zemřeš!" pousmála jsem se. "Jeden z mála lidí, kteří se mě dokázali dotknout, či mě snad dokonce zranit! Pověz... jak se cítíš, jak jsi na tom...? Jaké je tvé jméno?" dívala jsem se do jeho očí. Byli hluboké, plné vzdoru i když teď neměl moc proporce k vzdoru.

"Takže tě přeci jenom zajímám.." Ušklíbl jsem se. Rád jsem slyšel, že nejsem jediný, kdo skončil s četnými zraněními. "Ptáš se mě, jak jsem na tom? Vidíš sama.. Jediné na co se zmůžu je samostatně dýchat a mluvit. I tohle škubnutí rukou je problém.." Nad svým stavem jsem se jen kysele zašklebil. Pa jsem si jí prohlédl. Věděl jsem, jak moc je nebezpečná. "Chceš znát mé jméno?" Zamračil jsem se. "Daiki.." To jí snad může stačit. Nehodlal jsem svému nynějšímu úhlavnímu nepříteli sdělovat veškeré informace. "Jaká ironie. Sedíš tady a čekáš na mé reakce místo toho, aby jsi mě zabila. Nechápu to.." Zakroutil jsem hlavou a sledoval své ruce obvázané tunou obvazů. Kdybych teď mohl udělat něco jiného, než tu sedět a dělat jí radost, při pohledu na mě.

Pousmála jsem se. "Hezké jméno... sedí k tobě..." pousmála jsem se znovu. "Nejsem vrah.. kdybys nebyl v nesprávnou dobu na nesprávném místě, ani bych se tě nedotkla! Nechci lidi zabíjet, ani jim brát životy... nejsem zlá... jen jsem realistická... přišla jsem, abych tě zabila, pokořila... ale ty jsi na tom špatně i beze mě.. zamysli se nad sebou.. jsi dost silný, pro tuhle ztracenou vesnici nepotřebný..." v očích mi jiskřilo. "Máš na víc... skoro jsi zabil Boha... drzé a tak opovážlivé! Ale přece,... odvážné..." hrála jsem si s pramínkem jeho vlasů a dívala se na jeho obličej.

Asi se dojdu podivat na Daikiho řekl jsem a šel jsem tam

Viděl jsem nějakou Shinobi a zapnul jsem Sharingan 3lvl Pak jsem nepozorovaně koukal na ně potichu.
Pořád jsem se koukal na ní svým sharinganem.Pak jsem potichu zmizel.


To byla určitě ta co mu to udělala velkou rychlostí jsem běžel za Kazekagem.[/b]

(přesun)

Přiběhl jsem zpět a řekl jsem


Vypadni tady nemáš co dělat nebo chceš abych tě vyprovodil sam?

Poslouchal jsem jí a s vypětím posledních sil jí chytil za ¨zápěstí na ruce, se kterou si hrála s mými vlasy. "Ztracenou.. Vesnici.. Nepotřebný?" Ptal jsem se jí, ale nedokázal jsem pevný stisk udržet dlouho, popáleniny se znovu ozvaly. Pak jsem si všiml Tendashiho, podíval jsem se zpátky na Tsukiko. Zmiz! To mi blesklo hlavou. Nevěděl jsem, proč jsem chtěl, aby utekla. Tohohle kluka by zvládla, ale je teď zraněná a navíc.. Daiki jsi ANBU na co to myslíš?! Neměl by ses takhle chovat! Málem tě zabije a ty jí snad chceš ještě někdy vidět?!
Vynadal jsem sám sobě, ale teď jsem stejně nemohl nic dělat, jen jsem jí pozoroval a nezmohl se na slovo. K čertu!

Kdo je to? zeptal jsem se Daikiho

pak jsem potichu udělal klona a poslal ho pro ANBU

ZuZuZuZuZu
Dnes v 19 hodin v Zemi Železa, přijď sama, nejedná se o žádnou past. Ozvalo se Tsukiko v hlavě. Já jsem byl pod nemocnicí a pak se dále přesunul pryč.

Věděla jsem, že za dveřmi někdo je... vítr mi to pošeptal. Slabě jsem se usmála. "Jak vidím, naše setkání nabralo nečekaný směr." dívala jsem se na zápěstí, za které mě držel. Sladce jsem se pousmála. "To nevadí, alespoň budeš mít čas o mě přemýšlet!" zvedla jsem se a nechala jeho ruku pustit tu moc... zvláštní pocit! Otočila jsem se na Tendashiho. "Neumíš mluvit s dámou a navíc s Bohem! Věř mi, že kdybych nebyla po boji, ležíš už mrtví!" chladně jsem se otočila k oknu. "Ještě přijdu... dej na sebe pozor Daiki, mysli na to čeho můžeš a nemůžeš dosáhnout a na které straně chceš stát až se bude svět měnit!" pak jsem zmizela. Díky bleskovému kamenu jsem doslova jako hologram problikla a byla pryč.

Řekneš mi konečně kdo to byl?! zeptal jsem se ho znovu

Sledoval jsem jí, jak odchází. Vždycky si tě můžu najít..
Vzpomněl jsem si na její slova a nechal si je všechny ležet hlavou. Byl jsem z té nabídky mimo, ale jedno jsem věděl jistě. Sunu nikdy nezradím!
Pak jsem zaslechl Tendashiho hlas. Možná bych mu měl být vděčný, že ten rozhovor přerušil.. Pomyslel jsem si a hořce se ušklíbl. "Jedna stará známá.." Dořekl jsem a sledoval hadičky, které jsem si před chvíli z těla sundal.

Vešly jsme do nemocnice a zamířili na pokoj č.613, na které měl být Daiki převezen, podle našich informací, z jednotky intenzivní péče,
Rozrazili jsme dveře a čtyři lidé s maskou ANBU na obličejích vešli do místnosti.
ANBU 1
Porozhlédl jsem se po místnosti a uviděl tam stát mladíka. Podezřivě jsme si ho přměřil. "Kdo jsi?" Zeptal jsem se a pak zamířil k posteli. "Yatoshi-sama, omlouváme se, že jdeme pozdě! Jste v pořádku? A kde je ta neznámá osoba, díky které, jsme sem byli povoláni?"
Zeptal jsem se formálně a otočil se na ostatní ANBU, kteří pochopili a zavolali pro jistotu doktory.
ANBU 2
"Půjdu to ohlásit Kazekage-sama.." Řekl jsem a zmizel v obláčku kouře.

"Hai, nic mi není. Ta žena je stejně pryč, určitě už i mimo Sunu.." Odpověděl jsem neutrálně a pokoušel se posadit. Měl jsem tady toho akorát tak plný zuby! Stejně se tam hned nahrnuli osoby v bílých pláštích a upoutali mě zpátky na lůžko. Dop*dele!
"Muíte odpočívat, jinak se rány otevřou!" Upornil mě doktor, ale já už ho nenvímal. Chtěl jsem jen být na chvíli sám!
"Prosím.. Prosím odejděte..." Řekl jsem příkře ANBU a zavřel oči. Míchala se ve mě zlost. Zlost z toho, že jsem ji nechal jít a vztek sám na sebe, že si nedokážu přiznat pravdu!

ANBU 1
"Dobrá, vrátíme se zpátky na Velitelství.." Kývl jsem na ostatní. ANBU 2 mezitím šel vyhledat Kazekage. Řekne jí potřebné informace a ona už bude vědět, co dál.

-----
Celá tříčlenná jednotka zmizela v obláčku bílého kouře.

Vešli jsme s Kisukem do nemocnice. Sestry hned zavolali doktory, kteří si vdali Tendashiho okamžitě do ambulance. "Jdu se podívat na Daikiho..." zdělila jsem Kisukemu a místo čekání jsem vyběhla schody do pokoje 613. Potichu jsem otevřela dveře.
Dívala jsem se na oddychujícího blon´dáčka. "Daiki..? Já... nechci tě rušit, jen chci vědět, zda jsi v pořádku..." zamumlala jsem tiše.

šel jsem za ní bez tázání nebo nějakého oznámení

Doktoři mě dali na kontrolu a když jí udělali zjistili,že mam v sobě něco zvláštního,ale nevěděli co.Dali mě na pokoj 615 a vezli mě okolo Daikiho.Měl jsem masku na dýchání a byl jsem v uměnlém spánku.

Jeden doktor šel za Kazekage sama a zeptal se jí


To vy jste ho našla? zeptal se jí doktor

Otočila jsem se na něj. "H-hai.. jak je na tom? Co se mu stalo?" dívala jsem se na něj. Ještě jednou jsem se otočila na Daikiho, který zjevně spal. Nechtěla jsem ho budit, tak jsem vyšla na chodbu a zavřela za sebou dveře.

Doktor:

Zachránili jste tomu ninjovi život vypadá to,že má něco v břiše,ale nevíme co zachvíli by se měl zbudit.Ale nemůžeme vyloučit,že zemře.

řekl doktor a odešel dělat testy

Mezitím jsem se já vzbudil,ale pořád jsem měl málo síli,ale neměl jsem dýchací masku.

Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel za rohem chodby. Otočila jsem se a vydala se na pokoj 615. Vešla jsem a tiše za sebou zase zavřela. Posadila jsem se na židličku u postele a pozorovala jeho klidnou tvář. "Jak ti je..?" pousmála jsem se, i když do smíchu mi nebylo. Dneska je špatnej den...