Písečná nemocnice

Několikrát jsem se zhluboka nadechla. "Máš pravdu.. sypat si popel na hlavu můžu až jindy, teď je důležité, abychom mysleli na Daikiho, protože on se určitě uzdraví! Neznám nikoho, kdo by měl víc síly a energie! Jistě to zvládne a pak.. pak to nějak vyřešíme!" stiskla jsem jí odhodlaně ruku a podívala se jí do očí. V obou bylo zřetelně vidět napětí a strach, ale taky odhodlání. Věděli jsme, že Daiki to nevzdá jen tak!

"Hai.." Přikývla jsem a donutila se k úsměvu. Přesně to by chtěl! Žádné věčné sebelitování! Podepřela jsem si volnou rukou bradu a zamyšleně sledovala pípající přístroje kolem.

Po chvilce mlrčení, přerušovaném jen neustálým pípáním přístrojů jsem se zvedla. "Měli bychom jít. Teď je to Daikiho boj kterým si musí projít sám. Lékaři se o něj postarají. Tím, že tu sedíme mu stejně nepomůžeme. Zítra přijdeme znovu a navíc potřebuješ si odpočinout.." Povzdechla jsem si a podívala se znovu na blonďáčka. Daiki, prosím..buď v pořádku..
Nerada jsem ho opuštěla, ale přesto jsem se vydala ke dveřím a stále PiliKKu držela za ruku. "Pojďme domů.. Pili-chii.." Špitla jsem a letmo jsem se pousmála. Chtěla jsem jí dodat naději v lepší zítřek, nebo.. Spíš jsem ji chěla dodat i sama sobě.. Potichu jsem otevřela dveře.

Pustila jsem její dlaň, došla k blondáčkovi a políbila jej na bledé čelo. "Bojuj!" zašeptala jsem. Potom jsem se pousmála na Yoko. "Díky... nebýt tu tebe... asi bych skončila vedle v Bohnicích..." pousmála jsem se. "Máš pravdu.. půjdeme obě domů, spánek potřebujeme jako sůl!"

Také jsem se pousmála a nechala dveře otevřené. Jakmile Pili vešla z nich ven, potichu jsem je zavřela. Prošli jsme s Pili do přízemí a odešli hlavním vchodem ven.
(Přesun)

Pomalu jsem otevřel oči. Kde to zatraceně jsem?!
Pomyslel jsem si, ale odpovědí mi byla jen otřesná bolest hlavy. Porozhlédl jsem se. Čtyři bílé stěny kolem, bílé povlečení, bílý strop.. Nemocnice?
Na obličeji mi trčela zelená dýchací maska a pokousil jsem se pohnout prsty. Podařilo se mi pohnout jen konečkami, protože to přes tu tunu obvazů bylo značně obtížné! Vypadám jako zafáčovaná mumie! Ne, to i mumie by v porovnání se mnou vypadala společensky.
Nemohl jsem dělat nic jiného, než teď ležet na té pitomé posteli a hledět na ten protivný bílý strop! Měl jsem vztek, neskutečný! Byl jsem naštvaný na ní.. Ne především sám na sebe! Zkazil jsem misi a ještě ke všemu propadám beznaději! Co to se mnou do háje je?!
Přvřel jsem oči, abych se těch myšlenek aspoň na chvilku zbavil. Bohužel bezúspěšně.

Došla jsem do nemocnice a ani se nezastavovala u recepce. Chtěla jsem vědět, jak na tom je. Rozrazila jsem dveře od pokoje č. 613, ale všimla jsem si doktorů sklánějích se nad Daikim.
"Dobrý den, omlouvám se, že ruším.." Vysoukala jsem ze sebe. "Mohu se optat, jak na tom je?"
"Och, dobrý den Ayme-sama, Kazekage-sama. Mám pro vás dobré zprávy. Sestřičky říkali, že se dnes odpoledne probral a před dvěmi hodinkami znovu usnul. Je to pro nás dobrá zpráva. Z nejhoršího je venku, může dýchat bez pomoci přístrojl, ale.."
"Ale?"
"Ty popáleniny třetího stupně a poranění vnitřních orgánů, k čemuž došlo minulou noc mi stále dělají starosti.. Máme sice potvrzeno, že orgány fungují vcelku správně, několik dní zřejmě nebude ještě moct dost dobře jíst, ale ty popáleniny jsou horší. Bude si tady muset minimálně týden pobýt a nesmí se nijak přepínat"
Oddechla jsem si a šťastně se usmála. "Děkuji.." Špitla jsem a podívala se na Daikiho. Dýchací masku měl dole a sestřičky mu akorát, převazovali ruce.
Doktoři se sestřičkami se s námi po chvilce rozloučili a opustili místnost.
Položila jsem tašky na zem a podívala se na PiliKKu.

Ze spánku mě vyrušili tiché hlasy. Otevřel jsem oči a porozhlédl se po místnosti. Uviděl jsem Yoko s PiliKKou. Musel jsem jim přidělat starosti. Skvělé a to, že mě tady uvidí jako válejícího se faraona, který právě vstal z hrobky je moc neutěší..Ušklíbl jsem se, ale pak bolestně sykl. Co se snad nemůžu, ani hnout?! Seber se!
Naštěstí mi dali dolů dýchací masku, což byla snad jediná potěšující zpráva. Ale ta kapačka vedle mě mi taky zrovna na optimismu nepřidá!

Položila jsem tačku a poděkovala doktorům, ale pak.. "Daiki!" usmála jsem se, když jsme viděla, jak na nás upírá své modré oči. Došla jsem k němu a chytila ho za ruku. "Ty jsi nám dal!"

Usmála jsem se, když jsem si všimla, že se probudil. Sedla jsem si na židli z druhé strany a zarytě ho pozorovala. Probral se! Bude v pořádku! Blikalo mi v hlavě a já se neubránila dalšímu úsměvu.

Pootočil jsem hlavu na PiliKKu a ušklíbl se. "Říkal jsem vám přece, že to bude hračka! A vidíte? Žiju!" Znovu jsem se usmál, i když mi to dělalo značné problémy, čímž z úsměvu vyšel spíš kyselý škleb. "Ale jako Velitel jsem selhal, mise skončila neúspěšně.." Dodal jsem potichu, jako kdybych to sděloval nařízenému a měl strach, z toho, jak reaguje. Na mysli mi vyvstal znovu obrázek té červenovlasé ženy a zatnul volnou ruku v pěst. Už zase to ve mě vřelo. Věděl jsem, že bych ty informace měl nejspíš Pilice sdělit, ale..
Jo, tak na takovéhle úrovni jsou momentálně mé myšlenky! Skvělé!

"Ne... byla to moje vina, neznala jsme podrobně a s přehledem celou situaci a špatně jsme ji vyhodnotila... hlavně, že budeš v pořádku!" stiskla jsem jeho ruku. "Řekni... kdo byl ten, co vás napadl? Nebo.. byl to ten kámen?"

Přišel jsem a oničem jsem nevěděl a viděl jsem,že tam je Kazekage sama a zeptam se

Tady se něco oslavuje?

"Ale přesto.." Uhnul jsem pohledem stranou a pak se zase vzchopil.
"Ne, ten kámen jsme nenašli.. Když jsme.. Když jsme tam přišli, byli tam dva ninjové. Mladík a žena. Za tím mladíkem, který byl z té dvojice slabší jsem poslal ANBU a já bojoval s tou ženou.. Tsukiko Tooya.." Dodal jsem nenávistně. Měla pravdu. Je těžké žít s vědomím, že tě nepřítel ušetřil jen z lítosti.
"Zřejmě to bude ta, která sbírá ty kameny. Byla až neuvěřitelně rychlá a jak vidíš, poslala do mě elektrický výboj přes Satetsu a taky větrné tornádo a jak se zdá umí manipulovat se svou vlastní krví.. A říká si. Bůh nového světa.." Ušklíbl jsem se a dokončil proslov s pohledem upřeným z okna. Detaily jsem si nechal pro sebe. Nemusí vědět, co všechno se stalo. Tohle bohatě postačí. Pak jsem si všiml kukla stojícího ve dveřích. Měl jsem sto chutí poslat ho do háje zelenýho. Tohle mi ještě scházelo!

Viděl jsem,že chce abych šel pryč mrknul jsem na něm sharinganem a odešel jsem.

Otočila jsem se rozhořčeně na ninju. "Pokud vám tohle pípání hadiček, tuna obvazů a zápach desinfekce přijde jako oslava, máte špatný smysl pro humor!" zavrčela jsem naštvaně. Pak jsem se otočila na Daikiho. Stiskla jsme mu ruku a pousmála se. "Necháme tě odpočinout si! Potřebuješ to!.." vstala jsme ze svého místa. "Jsem ráda, že jsi zpátky!"

Rači jsem odešel.

Nechápala jsem, co se stalo, ael hodila to za hlavu.
"Máš tady nějaké jídlo, Daiki, ale pochybuji, že na něj budeš mít chuť, podle toho, co tvrdil doktor.. Máš odpočívat, ano?" Usmála jsem se a vstala. Pak jsem se i s Pili vydala ke dveřím. "Nevyváděj blbosti, znáš se!" Připadala jsem si, jako máme, která ho komanduje, ale znala jsem ho až moc dobře a nechtěla jsem, aby si svůj stav zhoršoval. Nevydrží dlouho na jednom místě, takže tyhle čtyři bílé stěny, ho začnou pořádně štvát.
Otevřela jsem dveře a očekala na Pili.

Nijak jsem nereagoval, neměl jsem na nic náladu. Jen jsem se na ně povzbudivě usmál, nechtěl jsem jim přidělávat starosti.
"Budu v pořádku.." Ušklíbl jsem se a pohled mi padl na zápěstí. Stále tam byl letmý otisk dvou direk po zubech. Doktoři si toho zřejmě nevšimli. Zatnul jsem ruku v pěst. Proč to zatraceně udělala?! Radši jsem zavřel oči, aby mě vztek přešel.

"Tak se mě,... ahoj!" usmála jsem se a společně s Yo sjme odešli.

Přišel jsem a řekl jsem tomu ninjovi

Promiń já nevěděl,že to bylo takhle vážny omlouvám se ti omluvil jsem se mu.

Otevřel jsem oči. Tady člověk němůže mít kapku soukromí?
Pak jsem si, ale uvědomil, co říkal.
"V pohodě, ještě na smrtelný posteli vážně neležím" Ušklíbl jsem se, i když jsem fakt musel vypadat jako mumifikovanej faraón! Co já s tím faraonem pořád mám? Protočil jsem panenkami.
"Ale příště si radši všechno ověř, než něco plácneš, někdy by to nemuselo dopadnout dobře.. Vlastní zkušenost.." Znovu jsem se ušklíbl. "Ale teď, prosím.. Mohl by jsi mě tady nechat? Myslím, že je po návštěvních hodinách a nechtěj potkat ty bílo oděnce s injekčníma stříkačkama v rukou! Jsou dost nebezpečný.."

Šel jsem na chodbu tam jsem si sedl na lavičku a četl si.

Všiml jsem si, jak odešel a tak jsem znovu zavřel oči. Pokoušel jsem se usnout, nebo se spíš zbavit těch dotěrných myšlenek. Na sebelítost můžu myslet později! Ušklíbl jsem se a zkoušel pohnout rukou. Bolelo to jako čert, ale lepší vědět, že mám nervy v pořádku.

Oknem jsem se dostala do místnosti. Tichými krůčky jsem našlapovala. Došla jsem až k jeho posteli. Při pohledu na jeho bezmoc mě všechny vražedné plány přešly. Ležel jako mrtví, nejspíš spal. Dívala jsem se na něj jako omámená.
"Když tady tak ležíš... mám z tebe pocit... skončil jsi tak bídně... jako malé děcko závislé na matce! Kdybych tě teď odpojila... jak dlouho by jsi to vydržel..?" šeptala jsem skoro neslyšně, jemně se prsty dotýkala jeho jemné tváře.