First topic message reminder :

podíval jsem se na ní a usmál se "nic si z toho nedělej Himi-chan ... tvůj život je to hlavní o co tu jde, naše životu jsou tu od toho aby ten tvůj byl v pořádku"

Ako zvreskla torchu ma to vylakalo ale len som sa torchu nad tým podusmial hm vyruší ma z premýšlania a ešte tu aj kričí ah jo.
Pomali som si sadol sklonil hlavu a otvoril oči pozeral som sa na zem aby som nemusel pozerať priamo do slnka ale ne do svojho tiena.
Ked si moje oči po chvíli už opať zvikli na svetlo postavil som sa oprášil som sa a kráčal som niekde kam asi mohla utekať.
"Hm snad si sa moc nezlakla aj ked tvoj krik hovoril niečo iné takže mohla by si vyliesť nech viem kdo ma vyrušil"

Chvíli jsem se ještě uklidňovala a přemýšlela. Asi jsem se zbláznila.. Proč jsem to vůbec dělala? Vypadal jako by byl mrtvý, proto mě to tak vyděsilo, ale proč jsem utekla a schovala se.. Hmm, jsem přece shinobi! Uviděla jsem ho jít někam dál a říkal, abych vylezla. Vyběhla jsem za ním a pomalu za ním kráčela. Potom jsem ho předběhla a začala mluvit. "Omlouvám se, že jsem tě vzbudila. Myslela jsem, že jsi mrtvý, nejevil si jedinou známku života. Kruci, to je taky nápad, spát u jezera! Vypadal si jako utopenec!" Radši už jsem ztichla a šla vedle něj. "Já jsem Sayuri, a je mi líto, že jsme se poznali zrovna takhle." Dodala jsem ještě a podívala se na něj. Doufám, že mi aspoň řekne své jméno!

Kráčal som inám smerom de bola,no ona vyliezla a pomali sa blížila len som sa nad tým pousmial potom predskočila pre mna a zahrnula ma vela vecami.
No ako sa tak pozerám tak s tebou nebude žiadna nuda"Nie nezobudila si ma len som premýšlal správny shinobi nikdy nespí ale však to určite vieš,no ja rád som tu pretože tunak máš klud pokoj od ludí svetla všetkého a ten zvuk vody v noci je na nezaplatinie.Ja ani nelutujem že sme sa takto zoznámili pretože nikdy nevie človek čo to može zanehať a može to byť prelom sekundy ked si na to vspomenieš medzi dobrom a zlom"na chvílu som sa zarazil asi mojmu žvaneniu moc nerozumie ale na to som celkom zvyknutý."Rád ťa poznávam Sayuri hm nerád hovorim svoje meno ked nemusím ale tento krát spravim výnimku za to ťe som ťa vystrašil ja som Tomio takže ty si trénovala rozpil chakry po celom tele?"

Zamyšleně jsem došla k jezeru a aniž bych to zamýšlela sedla jsem si před jeskyni na místo, kde sedával sensei. Zachmuřeně jsem pozorovala hladinu.
Všichni, všichni až na Lizzy a Akihira jsou mrtví a Lizzy chce, abych s ní jednou bojovala. Horší je, že to pravděpodobně skutečně jednou budu muset udělat.

S vykulenýma očima jsem ho poslouchala a pozorovala a když domluvil, ušklíble jsem se usmála a začala opět mluvit. "Ettóó, trénovala jsem koncentraci chakry do nohou, abych dokázala stát na hladině vody, ale ještě budu muset trénovat, obzvlášť tedy na Chuuninské zkoušky! Mimochodem, Tomio je pěkné jméno, proč ho nerad říkáš? Tedy nemusíš mi to říkat, jestli nechceš!" Je zajímavej.. Šeptla jsem si v duchu a dívala se na okolí před sebou.

"Takže sustredenie chakry do určiteho miesta hm zaujmavé a dokážeš pri prerušení koncentrácie stáť stále na vode?"
"Takže chuninske skušky ked sa ti podarí presvedčiť Mizukage a tovje záznami su o tebe dobré tak máš šancu no budem k tebe uprimny ten kdo sa učí koncentráciu chakry do určitého miesta tela moc šanci nemá ale možno si vysoký talent nidko nevie.Nerad ho hovrím pretože načo nič som zatial nedokázal a pre nokoho nič neurobil menom sa má človek píšiť a jeho meno má vela hvoriť jeho skutky"oapť som s azamlčal lebo som zase hovoril uplne divne.

Chvíli jsem se usmívala, ale když řekl, že nemám šanci, tak jsem se zamračila. To od něj nebylo moc hezké.. Pomyslela jsem si a radši se dívala před sebe. Z výstřihu jsem vytáhla flétnu, z kapsy hadřík a začala ji čistit. V hlavě jsem si promítala několik melodií, čímž jsem se vlastně učila techniku.

Sakra! Proč to muselo takhle skončit!
Začala jsem brečet a opět jsem začala uvolňovat čakru. Celé mé tělo modře zářilo a z dálky jsem vypadala tak trochu jako modrá pochodeň. Proud čakry zatím nebyl moc silný a tak moje slzy stále padaly směrem k zemi.

Pozoroval som ju a videl že moje reč ju ako keby zaskočila no to som mal zase čo povedať,vytiahla flautu a nejaký paierik.
"Takže s týmto predvádzaš svoje jutsu?Toto je tvoje kekei genkai?.Docela ma to aj zaujmalo

Podívala jsem se na něj a mlčky kývla hlavou. Radši mu toho moc nebudu prozrazovat.. "Chceš to snad vidět?" V dáli jsem uviděla něco modrého. "He? Co to je?" Řekla jsem a ukázala na "TO". Ubrousek jsem vložila zpět do kapsy a flétnu zastrčila do výstřihu. Rozeběhla jsem se za tím modrým ohněm, aniž bych si všimla, jestli jde taky.

Ako sa Sayuri Rozbehla preč zvrtol som pohlad a videl som nejaké ako keby modré plamene hm zaujmavé o čo može ísť a pomali som kráčal k tomu plamenu.
(ospravedlnujem sa ale musim odísť len potom keby ste išli preč povecte mojej postave kam ste išli dakujem.)

Měla jsem strašný vztek a zároveň jsem byla hrozně smutná.
Sakra! Proč?! vypálila jsem do stoje jako bych byla stlačená pružina. Začala jsem uvolňovat ještě víc čakry a moje slzy začali kapat nahoru unášené čakrou.
Co mám dělat? Bože, co mám dělat!

Jen jsem vyděšeně koukala na to děvče. "Héj! Nech toho! Přestaň! Hned! Co to děláš?!" Křičela jsem na ní. To je den, teď jsme narazili na nějakého magora! Pomyslela jsem si a mračila se na ní.
(Jasán!)

Nevnímala jsem jí. Najednou jsem ale přestala vypouštět čakru a zhroutila se v pláči na zem. To od vzteku převzal otěže smutek. Cítila jsem se strašně, ale nebyla žádná věc, o které bych věděla, kterou bych mohla udělat, aby to přešlo.
(ok )

(Ty jsi nevnímavec! )

Nevypadalo to, že by mě poslouchala, ale přestala dělat tu hrůzu kolem. Místo toho začala brečet. Přistoupila jsem trochu blíž a opatrně promluvila. "Mohu ti nějak pomoct, nebo chceš být sama?"

( no, ono když se takhle nervově zhroutím, tak nějaké mluvení vůbec nevnímá. )
Zamžourala jsem na tu dívku, která na mě mluvila. Nikdy jsem jí neviděla.
Nevím, nevím co mám dělat, zavřela jsem oči a přestala brečet. To tornádo pocitů, které ve mě zuřilo najednou ustalo, zůstala po něm jen neutěšená, do dáli se táhnoucí krajina deprese.

(Tak teď tedy totálně nevím, co napsat =D)

(žeby to, co by udělala tvoje postava? xD)

(Och, jak logické =D)

Trošku nechápavě jsem se na ní podívala. "Ehm... Co se ti stalo?" Řekla jsem ještě opatrněji a posadila se k ní. Božíčku na nebíčku, koho jsme to potkali?! Pomyslela jsem si a vytáhla si z výstřihu flétnu. Chtěla jsem jí zahrát uklidňující melodii, ale radši jsem čekala, jestli na to vůbec bude mít náladu.

Otevřela jsem oči a pomalu se posadila.
Všichni, skoro všichni, na kterých mi záleželo, se stali nukeniny. A většina z nich, je mrtvá, smutně jsem se dívala na odlesky tančící na hladině.
Mizukage-sama. Sensei.

Vytřeštila jsem oči. "Já.. To je mi líto." Neváhala jsem a přiložila si špičku flétny k ústům. Začala jsem hrát. Byla to uklidňující a příjemná melodie. Kolem mě se vznášely tři pramínky rubínové chakry. Dva z nich začaly poletovat kolem té slečny. Třetí se za chvíli také přidal. Nepřestávala jsem hrát a doufala jsem, že jí to zlepší náladu.

Zavřela jsem oči. Ta melodie, kterou hrála mě dost uklidňovala. Užívala jsem si ten pocit, když mě najednou vyrušila Samehadu, kterou jsem měla na zádech. Mluvila na mě, ale ne slovy, vyjadřovala se skrz pocity a touhy. Říkala něco o zvláštní čakře, kterou by ráda ochutnala víc. Zatrhla jsem jí to a otevřela oči. Máš zvláštní čakru, pousmála jsem se na dívku. To její hraní mi spravilo náladu, kterou jsem poslední dny měla jako na houpačce.

Vypadala, že se jí ulevilo. Přestala jsem hrát a flétnu zastrčila do výstřihu.
"Mají jí všichni členové našeho klanu, ale liší se od té normální snad jen barvou. Jsem ráda, že se ti ulevilo, mimochodem, to je Samehada? Vypadá docela... děsivě?" Trošku jsem se bála, podle povídek byl tento meč pro Nás snad největší hrozbou.

Přikývla jsem.
Ano, je to ona. A co se týče vaší čakry, zdá se, že se liší i chutí, ušklíbla jsem se.
Ikdyž pochybuji, že ti to v boji nějak pomůže.

Trochu jsem se zhrozila, když se tak ušklíbla. Bála jsem se, že mě okamžitě vycucne. Radši jsem vstala. "No, bohužel, už musíme jít, pojď." Řekla jsem Tomiovi a šli jsme jinam. (Přesun do tréninkových prostorů.)