Útes poblíž kraje lesa

First topic message reminder :

Útes kam chodí pouze zločinci a sebevrazi. Velmi poetické místo.

Konečně jsem začala vnímat, že na mě někdo mluví. Shijin?

"Hm... ne, nic mi není. Co ostatní?" přejela jsem pohledem po všech zbylých lidech.

Zase jsem vstala.
A ani nevěděla jak. Na Mikomi jsem tedy kývla a podívala se na ostatní.
"Seito?" zeptala jsem se a přešla k němu.
"Mám tě ošetřit?" A raději neříkat, že jsem medik se vším co k tomu patří jen pár dnů... Zamyšleně jsem se snažila zůstat stát.
Vlastně je to jednoduché... Jen dnešek byl složitý.
Trhla jsem hlavou a tyhle myšlenky zmizely dřív než jsem je stihla rozebrat.
Donutila jsem se myslet na podstatnější věci.

Odhrnul jsem nohavici. Měl jsem trochu popálené lýtko. ,,Jestli budeš tak hodná?" Usmál jsem se na ni.

"Hai." pousmála jsem se.
Byla jsem ráda, že si můžu zase kleknout.
Jo, a jak potom vstaneš ty chytrá?

Z mých dlaní začala proudit zelená chakra. Trochu jsem ji smíchala s Fuutonem, takže uzdravování bylo pomalejší, ale zato chakra příjemně chladila a doufala jsem, že to vůbec nebolí. Byakuugan jsem pro jistotu nechala aktivovaný. Medikovi se hodí a protentokrát jsem ho využila i k tomu, abych si prohlédla jestli je jinak opravdu v pořádku. A byla jsem ráda, že tomu tak je,
"Chtělo by to ještě se stavit v nemocnici." další pokus o úsměv.
"Mast na popáleniny s sebou bohužel nemám, ale to bude stačit ve vesnici."

Vytáhla jsem z tašky, kterou jsem měla přes rameno obvaz a ještě jím místo překryla.
"Mělo by to být lepší. Nezaručuji, že to v Konoze nebude třeba zopakovat spolu s tou mastí, ale po cestě by to nemělo vůbec bolet." Dokončila jsem obvazování.
"Tak a je to."

,,Ne nemocnice vůbec." Usmál jsem se a podíval jsem se na obvaz. ,,Tohle bude stačit. Zbytek udělá čas. Děkuju." Dal jsem nohavici do původního stavu a šel směrem k Samehadě.

"Není zač." s námahou jsem vstala.
Léčení mne nenamáhalo, spíš uklidňovalo. Histerie byla pryč a já jen se zájmem sledovala ten meč.
Pak jsem trochu provinile zkontrolovala pohledem ještě Alliiho a Sasukeho.
Medik se snad vyléčí sám a...
"Můžu ještě nějak pomoct?" prohodila jsem směrem k Sasukemu a v mých dlaních pořád zářila zelená chakra. Přitom jsem sledovala, jestli neuvidím díky Byakuuganu něco, co by neodpovídalo normálnímu stavu.

GiGiGIGI Samehada se plazila k pánovi.

Snažil jsem se zvednout a pohnout se. Stěží jsem dýchal a nešlo to.

"Ohnivá vůle? Pche, to je směšné." pohlédl jsem na Sasukeho.

Všichni odvádí skvělou práci. Jsme tým, Ohnivá vůle nás nikdy neopustí.
Zatřepal jsem hlavou a vzpamatoval se. Z koutku úst mi stékala krev, kterou jsem ignoroval. Byl jsem lehce potlučený, ale bolest už ani nebyla cítit. "Proč končíme tak brzo," řekl jsem s patrnou dávkou ironie v hlase.
"Spi sladce, Kakuzu."

Cestou jsem odkopl samehadu a Kakuzu postavil.

"Ne děkuji." otočil jsem se na Kakuzu a byl připraven kdykoliv zaútočit.
"Ty jsi medik?" bliklo mi hlavou, co to vlastně Shijin říkala.
"Netušil jsem." pokrčil jsem rameny a zpátky se otočil ke kakuzu, pevně svírajíc adamantiovou tyč.

,,Počkat. Na ten meč se musím podívat." Šel jsem úplně k Samehadě a položil na ni ruku.

A je to tady, už mne prokoukli.
Nevině jsem se pousmála.
"Ode dne, kdy jsme se seznámili. To proto jsem tak nadávala, Danzou-sama mi nechtěl dát svitky na lékařská Jutsu." Znovu jsem pohled spustila k meči.
Zajímalo by mě, co je vlastně zač...

Byl jsem odhozen jako hadrová panenka a padl přímo do skály. Svezl jsem se dolů a život mě pomalu, ale jistě opouštěl.

Po třetí odejít z tohoto světa, dvakrát být využit pro Edo tensei. Jako loutka... Takhle končí život nukenina. Nukenina, který měl tu čest bojovat s Prvním Hokagem...Možná...
...konečně naleznu klid.

Dopadl jsem tvrdě na zem, ale už mě to netrápilo, protože jsem nadobro odešel z tohoto světa.
.......
Samehada se slastně stáhla a rukojeť se obtočila okolo jeho ruky.

,,Půjdeš se mnou. U mě ti bude lépe." Řekl jsem spíš jen tak pro ni, aby to nikdo neslyšel. Usmál jsem se a chytl Samehadu za rukojeť a zapnul na záda.

Přešel jsem ke Kakuzu a přehodil si jeho mrtvolu přes záda.
"Takhle končí život Shinobi."

Otočil jsem se ke skupině. ,,Dobrá, pokud jste všichni vyléčení a připraveni, můžeme vyrazit zpět. Není čas zbytečně otálet." Pomalu jsem se otočil na odchod a čekal jestli si třeba někdo nebude chtít spočnout.

"Hai." úlevný tón, jakým jsem to slovo pronesla prozradil mou únavu.

Zkoumavě jsem si prohlédla tu mrtvolu. To jako tím myslí, že takhle jednou dopadneme všichni?

Pokrčila jsem si pro sebe rameny a volným krokem vyrazila na cestu domů. Vypadá to, že jsme všichni živí, a více méně - zdraví. Mlčky jsem šla s ostatními a srovnala krok.

,,No vypadá, že jsem asi všichni připraveni." Pomalu jsem vyšel vpřed a Samehada už se mi spokojeně houpala na zádech.(přesun)

"Hm." s úšklebkem jsem si prohrábl své milované vlásky a jako poslední se vydal za nimi.
Jdeme v řadě za sebou..

Nešla jsem příliš rychle, ale toužila jsem už být doma.
Potřebuji koupelnu a postel.
Nad tou myšlenkou jsem se musela ušklíbnout.
Nechci vědět, jak teď vypadám. A že mě to vlastně ještě zajímá... Také jsem mohla být mrtvá.

(Přesouvá se)

"Hmm... tak tedy jdeme," šeptl jsem vesele a odešel naším směrem.

.Přesun.

Orel a já jsme přistáli na vrcholu, velmi blízko útesu. Pokud jsou ty povídačky pravdivé, pak právě tady přišla Sayuri o své oči. Tohle místo jako kdyby bylo prosáklé negativní energií. Přišla jsem až těsně k okraji útesu a dívala se na moře. Nebýt toho co se tu stalo, ráda bych se sem vracela. Zalovila jsem v tašce a hned vedle kunaiů jsem nahmátla lahvičku s byakuganem. Zkoumavě jsem si ji prohlédla. Opravdu. Dar i prokletí. Je mi sice líto, že oko pravděpodobně tak talentované kunoichi skončí právě takto, ale musím se otáčet abych uhlídala své vlastní oči. A teď když bude válka, nemůžu si dovolit riskovat.
"Jak vidno, někdy nestačí věci hlídat jako oko v hlavě. I to může být málo. Sayonara." pravila jsem vteřinu před tím, než lahvička s tím pokladem vyklouzla z mé ruky. Teď už alespoň nenapáchá žádné další zlo. Jen by mě zajímalo, kde je to druhé oko.
"Snad máš pokoj v duši." řekla jsem si jen tak sama pro sebe a vrátila se ke svému orlovi. Jaká ironie. Kdybych to oko měla před třemi měsíci... bylo by užitečné. Možná by všechno bylo jinak. Pár lidí by ještě zůstalo naživu.
Přesun.

Doběhl jsem na útes a posadil se na něho. A hele tu už jsem jednou bojoval. Zaklonil jsem hlavu a začal pozorovat noční oblohu. Aspoň, že jsem mohl na chvíli vypadnout a provětrat si pořádně hlavu.

Prudce jsem otevřel oči. Jej já zaspal. Vyskočil jsem na nohy a pořádně se protáhnul. Pak jsem se ještě jednou rozhlídl kolem a vydal se zase na cestu.(přesun)

Postával som na vrcholku útesu, hľadiac na krásu tunajšieho prírodného úkazu.
"Už je skoro čas," prehovoril som viacmenej sám pre seba.
Úrodne lesy, ktoré práve teraz prekvitajú životom, budú onedlho zaliate krvou bojujúcich shinobi v horiacom plameni skazy a smrti. Svet, v ktorom žijeme, nezasluhuje mier, ale vojnu, na konci ktorej konečne poprvýkrát v histórii ľudstva na trón zasadne právoplatný vládca, nie... samotný boh nenávisti v podobe najmocnejšieho žijúceho Uchihu, priameho potomka Rikudo Sennina, ktorý tento svet povedie do útrap temnoty nenahraditeľnou silou jednotlivca... Uchiha Madara!
Neubránil som sa miernemu pousmiatiu pri predstave očakávanej budúcnosti. Než si mohol ktokoľvek stačiť uvedomiť moju prítomnosť, vyparil som sa ako keby sa po mne zľahla zem. Prípravy boli ukončené, Madara sa konečne chystal konať.