Obytná časť Otogakure

First topic message reminder :

"C-B to zní zajímavě"
(Přesun)

Tak kde je tady ho nemůžu nikde najít? A kdyby někam šel na dýl tak by mi snad dal vědět ne?
Přemýšlel jsem kde by mohl sensei být.
(Přesun)

Konečně zase doma.
Odešel jsem domů si na chvíli odpočinout.

Dost bylo odpočívání po tom co jsem viděl musím hodně trénovat.
(Přesun)

Tak jo odpočinku jsem měl dost je čas na misi.
(Přesun)

Kráčal som chodníkom, slnko pomaly zapadalo ale stále som mal ten istý pocit ako kedysi. Blízko mna bola lavička na ktorú som si sadol.
Všetci moji blízki sú už mrtvy...
https://2img.net/u/2813/11/43/65/avatars/440-10.jpg

Som ten najväčší hlupák na tomto skazenom svete povedal som zo sklesnutým pohľadom.

Šel jsem po obytné části spíš běžel a přiběhl jsem tam kde jsem měl mít dům jak říkala Otokage.Vešel jsem dovnitř a sbalil jsem si věci potom jsem vyskočil na dům a díval jsem se na okolí

Už sa zotmelo a všade naokolo bola tma no ja som stále sedel na lavičke.
http://t3.gstatic.com/images?q=tbn:ANd9GcSN7u_YMLWbaSStuZKNxkZTG9M24JopTP4cxJTAovglI37xLlKGCw
Zo slzami v očiach som sledoval hviezdy...

Zavrel som oči a strácal som sa v spomienkach:

Spomienky:
Everest-sama? Co sa deje? Kedy ma už naucíte tú techniku? Akú techniku?
Neustále sú to len samé otázky ste Raikage a viete toho menej než ja...
Si drzé dievčatko a ako sa to vlastne voláš?
O tomto hovorím som vaša studentka a ani neviete moje meno...
No moje meno je Rin (úsmev)
...

V hlave:

Je to dlho jej smrt som jednoducho ignoroval ale tentokrát ja proste neviem čo sa to deje... Prečo to prišlo tak náhle?
Mal som ostať mrtvy urobil by som tým svetu láskavosť...

Prečo som ich zradil...
Démon: Už to dalej nemôžem počúvať našiel si odvahu vzoprieť sa smrti to už niečo znamená...

Everest: Od kedy mi ty pomáhaš?
Demon: Povedzme že sa snažím vyriešiť tvoj problém, určité riešenie mám nieje to v tebe...
Everest: Chápem, tuším od začiatku kto je na vine ale tá osoba s musí postaviť na nohy ak tu budeš neustále sediet nič tým nevyriešiš (trošku šialené písať si sám sebe ale čo už mám depresiu

Stále som sedel na lavičke a premýšlal...

(presun)

Šel jsem do postele lehl si a usnul,ale Kinomaru se proměnil na mě a utekl pryč.(Kinomaru přesun)

Vzbudil jsem se a KInomaru přiběhl a vše mi vysvětlil.Buď v klidu Kinomaru jsem teď nový člověk nikdo mě nepozná. šíleně se usměju a odejdu za Otokagem.(přesun)

Tak dost bylo odpočinku je na čase začít něco dělat.
(Přesun)

Prišiel som z Konohy a ihned som zamieril domov. To bola cesta povedal som si pre seba a vstúpil som do bytu.
Po krátkom oddychu som išiel trénovať (presun)

Procházel jsem se ulicema a hledal jsem.
Že by tady taky nikdo nebyl?

Kam všichni zmizeli?
(Přesun)

Sedela som v dome istého... "človeka".. v živote som ho nevidela, nepoznala som ho a ani som proti nemu nič nemala no.. bol zrovna po ruke, život je už raz taký.. Všade v jeho dome bolo cítiť krv, on len ležal na zemi v srkútenej polohe a zo mňa práve opadala Jujutsu podoba.. začala som sa ukľudňovať.. znova som pocítila menšiu úlavu no.. vždy som blúznila keď som nevykonala žiaden rituál a neodovzdala som niekoho Jashinovi. Teraz to už bolo v poriadku.. aspoň.. s časti. Klesla som na kolená a hlavu som sklopila k zemi, takto som "čupela" uprostred miestnosti a uprostred Jashinistického znaku ktorý bol vytvorený mojou krvou.. takmer som sa smiala no, nevedela som či od šťastia alebo od zúfalstva.. Nakoniec som sa po niekoľkých dňoch postavila, a odišla som ku Reine.

Takumi

Došel sem do mě přiděleného pokoje, který sem dostal po ukončení akademie. Vysprchoval sem se, udělal sem hygienu, svlékl sem se a šel sem spát.

Potulovala jsem se obytnou oblastí.
Většinu noci jsem se pokoušela spát, ale jakmile jsem se ráno vzbudila, už to nešlo. Včera jsem byla zcela nepotřebná. Co se dalo dělat.
Nejlepší Genin z Kumogakure a tady jsem dopadla úžasně bídně... Hmm...

Takumi

Ráno sem se vzbudil neobvykle pozdě. Ležel sem a čučel sem do stropu, neschopen se pohnout.
Moje záda... moje nohy...
Úpěl sem potichu ve své posteli. Nakonec sem se odhodlal a pomocí rukou sem se převalil z postele na zem a ozvalo se *křup*. To byli záda.
Auuuuuu!! Zaúpěl sem potichu a pak sem se doplazil do koupelny. Tam sem vlezl pod sprchu a pustil sem na sebe horkou vodu.
Po chvilce se mi trochu ulevilo a mohl sem alespoň trochu pohnout s nohama a zádama, takže sem začal s důkladným a pomalým protahováním.
Po asi hodině velice pomalého cvičení, sem se cítil o něco líp. Natažený svaly pořád bolely, ale dalo se to vydržet, takže sem vylezl ze sprchy, vzal se si čistý oblečení, udělal sem ranní hygienu a vyrazil sem na místo dnešního tréningu. Na chodbě sem ale potkal Ikaros.
Snažil sem se zamaskovat unavenej a znechucenej obličej(kterej se mi objevil na tváři při pomyšlení na tréning) a pokusil sem se o úsměv. Brý ráno. Taky míříš na tréning?... Hele, včera ta tvoje rychlost... to bylo dost působivý... teda, pořádně sem to neviděl, ale o to to je lepší. To je jako rychlost zvuku, nebo něco podobnýho?
Vlastně sem vubec neměl ponětí, jak se pohybuje člověk rychlej jako zvuk, ale snažil sem se nahodit nějaký téma, abych co nejvíc oddálil odchod na tréning.

"Konichiwa," vytrhl mě ze zasnění.
Při jeho zmínce o mé rychlosti se mi podařilo mírně zčervenat.
"Ne, nejsem rychlá jako zvuk... Vlastně jsem spíš pomalá. Ještě jsem nedohnala ani svého o rok staršího bratra. Říká se, že lidé z mého klanu byli rychlí jako blesk. Častokrát to bývaly jejich přezdívky. Jediní lidé, kteří se jim v rychlosti vyrovnali byli ti, co měli rychlost jako Kekkei Genkai Jinton ze Suny a dva lidé ze Skryté Listové. Vlastně tři. Ale všichni už jsou dávno pryč. V Suně jich zbylo málo a v Kumo z našeho klanu jen já a můj bratr...." vlastně jsem ani nevěděla proč mu to říkám.
Pročísla jsem si prsty pravé ruky dlouhé blankytné vlasy.
"Gome...." šeptla jsem. "Vlastně nevím, co mám říct. Nemám moc přátel a v týmu jsem byla vždy buď sama nebo s mým bratrem, takže o týmové práci tu taky nemůže být řeč. Mluvím o tomhle, protože to mám v hlavě. Naučené... Je to pro mě zcela automatické navázání hovoru. Kdybych začala o počasí vyšlo by to ale líp, že?"

Kashike

Probudil jsem se a cítil jsem každý sval v těle. Dobré ráno... to teda neni... Vylezu z postele a začnu trochu fungovat. Protáhnu se a udělám si snídani. Na svaly jsem dost marnej ale doufám že to rozhýbu. Když ze sebe udělám aspoň trochu člověka, tak vylezu ze svého domu. Odrazím se a vyskočím na střechu, kde se uvelebím tváří ke slunci.

Takumi

Ne, počasí mě moc nezajímá, ale teď seš v týmu s náma, takže si o tobě rád něco poslechnu.
A nepřijde mi, že seš pomalá. Podle toho co říkáš si druhá nejrychlejší z Kumogakure ne? To je dost hustý a navíc... seš ještě genin, vypadáš dost mladě, možností zesílit bude ještě fůra.
Řekl sem s úsměvem. Nějak sem při tom rozhovoru zapomněl na bolavé tělo.
Tvůj bratr... máš ho ráda? Vždycky mě zajímalo, jaký je vztah mezi sourozenci... Mám sestru... naposled jsem ji viděl, když jí byl jeden měsíc, pak sem odešel sem na akademii.

"Je... Je mi to líto..." zarazila jsem se a skousla spodní ret.
Do doby než zmínil mého bratra jsem se usmívala.
"Můj bratr... Mě zradil..." trhla jsem hlavou a pokusila jsem se pousmát.
"Ale ty svou sestru zase někdy uvidíš, ne?"